Komentář: Daň na sladké pití má smysl. Český problém je totiž česká strava

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nadváhu či obezitu mají v Česku dvě třetiny dospělých, asi pětina trpí obezitou. Problém se čím dál více týká i dětí. V některých věkových kategoriích dokonce častěji vidíme obezitu než nadváhu. Podíl obézních i proto může podle dostupných odhadů vystoupat na více než 30 % v roce 2030. To má zásadní individuální i celospolečenské důsledky. Již dnes dle odhadů stojí obezita české zdravotnictví 30 mld. Kč ročně, celkové ekonomické náklady se pak odhadují na 2,5% HDP.

Nadváha a obezita jsou zásadním rizikovým faktorem celé řady nemocí. Patří sem kardiovaskulární obtíže či cukrovka, obezita také zvyšuje riziko 10 druhů rakoviny, včetně nádorů prsu nebo střev. Bavíme se přitom o široce rozšířených problémech.  Na srdeční onemocnění se v Česku umírá ze všeho nejčastěji, antidiabetiky se léčí přes 800 000 lidí, skoro 10 000 odešlo kvůli cukrovce do invalidního důchodu.

Obezitu stejně jako jiná chronická onemocnění způsobuje celá řada faktorů. Roli hraje genetika, životní prostředí i naše (ne)ochota se aktivně pohnout. Komplexita nemocí ale neznamená, že není možné vytipovat hlavní viníky. Až 23 % předčasných úmrtí v Česku můžeme připsat špatné stravě, uvádí OECD. To je víc, než kolik dělá průměr EU s 20 %. Především je to ale více, než připadá na vrub kouření (20 %), znečištění ovzduší (6 %), alkoholu (6 %) nebo nedostatku pohybu (3 %).

Nejíme dobře a stojí nás to zdraví. Do našich špatných návyků patří řada věcí – mimo jiné i náš „sladký zoubek“.

Příjem tzv. volného cukru by měl tvořit maximálně 5–10 % celkového příjmu energie, preferenčně ale méně, říká Světová zdravotnická organizace. Pro průměrného dospělého to znamená asi 25–50 g volného cukru na den. Jak snadné je takové množství zkonzumovat?

Lehčí, než by se mohlo zdát. Jen namátkou – půllitrová láhev Coca-Coly obsahuje 56 g, 250ml sklenička pomerančového džusu 22,5 g, plechovka Monster Energy drink 55 g. Často i jednou běžnou porcí tedy bohatě překročíme doporučený limit. To potvrzují i data z USA, kde 24 % všech přidaných cukrů pochází ze slazených nápojů. Přihlédneme-li k faktu, že mezi přidané cukry spadají i cukry ze šťáv, podíl slazených nápojů na příjmu volných cukrů bude jistě vyšší.

Není divu, že stále více států zavádí spotřební daň na slazené nápoje se záměrem snížit společenské náklady spojené s vysokou konzumací cukru.

Vzestupy či poklesy míry obezity určuje celá řada faktorů, které mohou případný efekt daně podpořit, částečně anebo zcela překrýt a vyvolat dojem, že obezita dále stoupá i v situaci, kdy daň funguje. Na zodpovězení otázky, zda daň tedy měla nějaký efekt, tak triviální statistické postupy nedostačující.

Příkladem nevhodné metody je postup zvolený v analýze Institutu liberálních studií. Její autoři porovnávají vývoj výskytu obezity v zemích, kde daň na slazené nápoje byla zavedena, se zeměmi, kde nebyla. To působí intuitivně, snadno se to i komunikuje. V žádném případě se ale nejedná o validní výzkumnou metodu.

Zaprvé daň na slazené nápoje má mnoho podob a dle toho se může lišit její účinek. Některé státy pouze převedou daň do vyšší sazby DPH, a to bez ohledu na obsah cukru. Jiné naopak míru sladkosti odráží ve výši daně, a tak motivují výrobce ke zdravější reformulaci svých výrobků. Některé postihují všechny slazené nápoje, jinde udílí výjimky například džusům. A do toho se podoba zdanění i v rámci jednoho státu neustále vyvíjí.

Zadruhé nárůst obezity je zapříčiněn více faktory a ty po zavedení „daně z cukru“ nezmizí. Obezita je také dlouhodobý proces – nabrat kila navíc trvá i desítky let, a nedá se tak čekat, že ihned po zavedení daně zázračně zmizí. Výrazně realističtější je předpokládat spíše zpomalení trendu nárůstu obezity oproti očekávání, a i to spíše v další generaci. Na takové srovnání nestačí pouze políčka excelové tabulky sesbíraná v jednom časovém bodě, ale je třeba využít pokročilejší statistické metody a dlouhodobě sbíraná data. Ani jedním studie Institutu liberálních studií, na rozdíl od jiných, nedisponuje.

Zatřetí daň zavedou pravděpodobněji v zemích, kde v minulých letech narostla obezita. Právě takové státy se svou situaci snaží razantněji řešit. Jinými slovy: státy s daní mají paradoxně vyšší nárůst obezity. Tento jev se nazývá obrácená kauzalita – vysoká míra obezity vede k zavedení daně, nikoliv naopak. Postup zvolený Institutem liberálních studií tak může vést k záměně příčiny a následku.

Ačkoli posoudit efekt zdanění není jednoduché, lze efekt daně zkoumat pokročilými statistickými metodami.

Existuje řada přesnějších mezinárodních studií a analýz publikovaných v prestižních vědeckých časopisech, které potvrzují funkčnost dobře nastavené „daně z cukru“. Může jít třeba o zkušenost Spojeného království. Zatímco daň neměla výrazný negativní vliv na množství prodaných nealkoholických nápojů, snižuje množství prodaných nápojů s vysokým obsahem cukru, a tak snižuje celkové množství zkonzumovaného cukru v nápojích.

Nižší konzumace cukru by ve střednědobém, či spíše dlouhodobém horizontu měla přispět k nižšímu výskytu nemocí.

Často v diskuzích zaznívá obava, že snížení množství cukru zkonzumovaného v nápojích lidé nahrazují zvýšením množství cukru ve sladkostech. Avšak i zde existuje analýza, která náhradu za sladkosti nenašla.

Máme dostatek důkazů, že zdanění slazených nápojů vede k předpokládané změně spotřeby a složení výrobků. Existuje však i přímá evidence, že daň přímo snižuje míru obezity v populaci, i když jí z výše popsaných důvodů není mnoho.

Zajímavá je například studie, kterou si nechal po zavedení daně vypracovat americký Seattle. Studie používá pokročilou statistickou metodu (tzv. matching) pro zkoumání efektu cukrové daně, při které Seattle „spároval“ svoje děti s těmi s podobným zázemím z podobných měst, kde daň neplatí. Zjistilo se, že BMI index u dětí klesal po zavedení daně výrazněji v Seattlu než ve srovnatelných městech.

Další přímou evidencí je studie z Mexika, která využila toho, že v různých městech zdražily slazené nápoje jinou měrou. I tato studie potvrzuje, že zvýšení ceny slazených nápojů souvisí se snížením BMI indexu u náctiletých.

Podobné dopady nemůže jednoduchá excelová tabulka Institutu liberálních studií pochopitelně zachytit.

Od zavedení daně nemůžeme očekávat, že zcela vyřeší náš problém s obezitou a jinými civilizačními chorobami. Patří nicméně mezi nejdůležitější a nejsnazší opatření, která odborníci v čele se Světovou zdravotnickou organizací doporučují. Pro úspěch daně je však klíčové, aby výše daně zohledňovala koncentraci sladidel v nápojích, a tak motivovala výrobce k reformulaci výrobků. Vláda by také měla vyčlenit část daňového výběru pro financování vládních analytiků, kteří dopad daně s časovým odstupem zhodnotí.

Finance lze také využít na podporu dalších preventivních kroků, včetně vzdělávací kampaně, která může ještě více podpořit efekt zdanění. Pozitivním příkladem v tomto směru je například ponaučení z Berkeley, že i pouhá debata o zavedení daně z cukru může částečně současné situaci pomoci zvýšením obecného povědomí o škodlivosti cukru. Zejména by ale Česku pomohlo uvědomit si, že pokud chceme skutečně zlepšit stravovací návyky populace, měli bychom lépe využívat důkazy podložené intervence nad rámec prostého „každý přece ví, co je zdravé“.

Daň, jako každé opatření, má samozřejmě i svá rizika. Chudší domácnosti dávají větší díl svých příjmů za slazené nápoje. Zároveň však nesou nejvíce náklady spojené s jejich konzumací. Výpadky příjmu v důsledku pracovní absence či náklady na zdravotní péči představují pro nízkopříjmové domácnosti vyšší riziko. Zvýšené dopady jde kompenzovat i jiným způsobem, například slevou na poplatníka.