Článek
Zklidnění inflace v loňském roce nutí ke vzpomínání.
Až se bude někdy sestavovat žebříček nejhloupějších nápadů ve volební kampani, případně nejbolestivějších střel do vlastní nohy, nepochybně se na čelná místa dostane kampaň „Babišova drahota“. Pamatujete? Koalice Spolu před čtyřmi lety vytvořila (dnes už cudně zavřený) speciální web, kde porovnávala ceny různého zboží v roce 2014 („před Babišem“) a ve volebním roce 2021 („po Babišovi“).
Hlavní sdělení bylo zřejmé – za vyšší inflaci může tehdejší premiér Andrej Babiš a jediným způsobem, jak zastavit drahotu, je volit koalici Spolu a jejího lídra Petra Fialu.
Výsledek? Za volební rok 2021 vzrostly ceny o necelá čtyři procenta. A byla to, pravda, nejvyšší roční míra inflace od roku 2008. Ve volbách zvítězila opozice a během prvního roku vlády bojovníků proti Babišově drahotě činila roční míra inflace pěkných 15,1 procenta. O rok později dosáhl tentýž ukazatel 10,7 procenta. Připomeňme, že dva po sobě jdoucí roky dvouciferné roční míry inflace samostatné Česko nikdy předtím nezažilo.
Za zmínku stojí, že kumulativní inflace za ono období let 2014 až 2021, v němž úřadovala „Babišova drahota“, činila necelých 16 procent. Chybělo málo, aby celé toto osmileté období dokázal trumfnout samotný rok 2022.
Proč se rýpat v těchto starých ranách a zkoumat pravěk předvolební kampaně bezmála čtyři roky staré? Tak třeba až si bude Petr Fiala stěžovat, že Andrej Babiš nebo Tomio Okamura plácají ekonomické nesmysly ohledně toho, jak vláda může za inflaci, bude sice mít nejspíš pravdu, ale lze mu připomenout, že on s tím začal. „Za zdražování je premiér odpovědný,“ volala v září 2021 šéfka TOP 09 Markéta Pekarová Adamová. No, tak teď bude totéž hlásat dnešní opozice.
Je dobré si zavzpomínat i proto, že nás to čeká znovu. Inflace posledních let a její dopad na peněženky voličů budou patřit k hlavním tématům volební kampaně. A bude to velice komické.
Hlavním úkolem marketérů hnutí ANO bude vysoustružit intelektuální piruetu, podle níž je mohutné zdražování let 2022 a 2023 vinou vlády Petra Fialy, zatímco na aktuálním zklidnění inflace na průměrnou roční míru 2,4 procenta (při prosincovém meziročním růstu cen o tři procenta) nemá Fialův kabinet pražádnou zásluhu. Začala s tím už stínová ministryně financí Alena Schillerová, která na síti X oznámila, že „navzdory vládě zdražování konečně aspoň zpomaluje“.
Komické to je z několika důvodů.
Především – ať vyhrotíte kampaň jakkoli a ať vymyslíte sebechytlavější hesla, vliv vlády na inflaci je obecně malý. Růst cen je ovlivňován mnoha různými faktory, zvlášť v ekonomice, která je tak otevřena vnějším vlivům jako ta česká. To, co v roce 2022 vybouchlo do obličeje bojovníkům proti „Babišově drahotě“, tedy především mezinárodní energetická krize a válečný šok v kombinaci s narušenými dodavatelskými řetězci po covidu, by si velmi podobným způsobem vypila kterákoli vláda.
Jistě, vládní reakce na růst cen energií mohla být lépe cílená, chytřejší. Mohli jsme si odpustit ostudu s windfall tax pro jednu firmu. Možná by Česko dokázalo přenechat místo v čele zemí s nejdražší energií někomu jinému. Ale silně průmyslová, energeticky náročná a exportně zaměřená ekonomika se těžko mohla v těchto žebříčcích umístit na chvostu. Navíc představa, že lepší energetická politika by zabránila například skokovému zdražování potravin, které si s chutí užili potravináři i obchodní řetězce, je dost naivní.
Stručně řečeno – vláda nekontroluje ceny. Když se to pokouší dělat, jen inflační potíže odsouvá na pozdější dobu – to bylo dobře vidět v Maďarsku nebo v Polsku. Když jde o inflaci, vláda se může chovat o něco chytřeji nebo o něco hloupěji, ale nikdy nebude hlavním hráčem ani viníkem.
Čímž se dostáváme ke druhému důvodu, proč je vládně-opoziční inflační ukazování prstem legrační. Jestli totiž česká vládní politika pomohla nastartovat inflaci, kterou pak mezinárodní situace vystřelila do nebes, tak se na tom podílely ANO i ODS rukou nerozdílnou. Hnutí ANO nese odpovědnost za skokové navýšení státního dluhu během covidové pandemie. To, že si Česko zvyklo na deficity v řádu stovek miliard korun, je primárně důsledek covidové politiky Babišovy vlády. U ní Fialova ODS nezřídka svítila a někdy i povzbuzovala premiéra, aby neskrblil a utrácel víc. A je známo, že skokové zvýšení státních výdajů patří k takzvaným proinflačním tlakům.
Totéž platí pro zrušení superhrubé mzdy, pod nímž je opět podepsán jak premiér Babiš, tak tehdejší lídr opozice Fiala. Tento krok zvýšil velké části Čechů příjmy v době, kdy je kvůli covidem uzavřené ekonomice v podstatě neměli za co utratit. Došlo (u těch šťastnějších skupin) k hromadění úspor, které lidé po opadnutí pandemie a otevření země pod tlakem nasypali do ekonomiky – další proinflační impulz.
Takže předvolební boje o to, kdo může za inflaci, berme s velkou rezervou. Obecně je fascinující, jak málo se v těchto divokých debatách řeší role toho, kdo má inflaci skutečně na starosti, a to je Česká národní banka (ČNB). Její guvernér Aleš Michl se po svém nástupu do funkce rozhodl nedělat nic, nechat úrokové sazby tam, kde je našel po svém předchůdci Jiřím Rusnokovi, a inflační epizodu „vysedět“. Prý proto, že inflace byla importovaná, tedy způsobena do té míry vnějšími vlivy, že by na ni české úrokové sazby prostě nefungovaly, jen by škrtily ekonomiku.
Je vlastně dobře, že Michl, někdejší poradce Andreje Babiše, jako guvernér ČNB stojí mimo politické střety, ale je dobré mít na paměti, že jeho role v české inflační epizodě je mnohem důležitější než jakákoli vládní politika.
