Článek
Trhy zjevně nevěří centrálním bankám. Částečně je to vinou zpackaného příběhu „přechodnosti“ inflace, kterým loni centrální bankéři trhy uklidňovali. A na základě tohoto příběhu slibovali pokračování mejdanu s nulovými sazbami. Částečně pramení dnešní nedůvěra z tíhnutí trhů k blažené minulosti, v níž nulové sazby byly „novým normálem“.
Proto se zřejmě většina aktérů na finančních trzích domnívá, že už letos budou centrální bankéři opět jejich kamarády. Aspoň trochu. A že sazby, které šly loni rychle nahoru, se v růstu brzo zastaví a zamíří opačným směrem.
A tato domněnka dominuje trhům navzdory tomu, co centrální banky opakovaně říkají. Kupříkladu šéfka Evropské centrální banky Christine Lagardeová v prosinci na tiskovce po posledním zasedání zněla nekompromisně.
Imitujíc rozhodnost svého předchůdce, který byl ochoten udělat, „cokoli bude třeba“ pro záchranu eura, se snažila trhy přesvědčit, že je ochotna udělat cokoli, aby zkrotila inflaci. Proto řekla, že „ECB musí ujít delší cestu“, že „hraje dlouhou hru“ a že „úrokové sazby musí dále významně vzrůst“.
„Významným růstem“ ale nejspíš Lagardeová neměla na mysli růst na 3 nebo 3,3 procenta, což je momentální očekávání maximální úrovně sazeb v tomto cyklu. Na tuto úroveň se očekávání posunula právě po prosincovém zasedání, na němž ECB zvedla sazby na 2 procenta.
Kam až by se sazby mohly (a měly) dostat, naznačil koncem prosince kolega Lagardeové v Radě guvernérů ECB, šéf nizozemské centrální banky Klaas Knot. Ten se zmínil o paterém zvýšení sazeb vždy o půl procentního bodu na pěti měnových zasedáních mezi začátkem letošního roku a červencem. Znamenalo by to, že vrcholu by sazby ECB dosáhly již v létě, a to na úrovni 4,5 procenta. Což dává smysl i vzhledem k tomu, že ECB očekává jádrovou inflaci koncem letošního roku těsně nad 4 procenty. Alespoň mírně kladné reálné úrokové sazby jsou v boji s inflací zcela namístě.
Podobně jako ECB se také americký Fed snaží přesvědčit trhy, že to se zpřísňováním měnové politiky myslí vážně. A že z nastoupené cesty hned tak neuhne. Stačí nakouknout do zápisků z prosincového zasedání, po němž vzrostly sazby o půl procentního bodu.
Americká centrální banka trhy varuje, že „nedůvodné zmírňování měnových podmínek, zejména kvůli nesprávnému vnímání reakční funkce Fed, by ztížilo snahy o návrat cenové stability“. A také naznačuje, co by se muselo stát, aby s utahováním politiky přestala a mohla začít uvažovat o „pivotu“, tedy otočce k nižším sazbám, po níž trhy volají.
Klíč leží na trhu práce, který je podle Fed „velice napjatý“ s „historicky nízkou mírou nezaměstnanosti, vysokým počtem volných pracovních míst, robustní tvorbou nových míst a vysokým růstem nominálních mezd“. S tím nelze nesouhlasit. Obrázek napjatého trhu práce dokresluje i výrazný rozdíl v růstu mezd mezi těmi, ktěří práci změnili, a těmi, kteří nikoli. Nebo také fakt, že míry dobrovolných odchodů z práce jsou vysoké.
Napjatý trh práce se musí, slovy Fed, „dostat postupně do rovnováhy“. To znamená velké snížení poptávky po práci. Situace, v níž firmy tvoří 250 tisíc pracovních míst měsíčně, přičemž americká ekonomika „potřebuje“ zhruba 100 tisíc, rovnovážná jistě není.
Právě ochlazení trhu práce je tou zásadní věcí, kterou chce Jerome Powell vidět, než zatroubí k obratu. Ostatně ve svém projevu koncem listopadu řekl, že zatímco u dvou klíčových komponent jádrové inflace (cen zboží a cen bydlení) se dá očekávat normalizace cenového vývoje, u cen služeb se to nestane, dokud nevychladne trh práce. Mzdy totiž tvoří u služeb většinu nákladů.
Podtrženo a sečteno: jak ECB, tak Fed chtějí utahovat, dokud nebudou reálné sazby kladné, respektive dokud trh práce výrazně nezvolní. Strašidlo opakování chyb 70. let je zejména v Americe stále živé. Což vylučuje možnost, že jsme poblíž vrcholu sazeb. Investoři udělají jen dobře, pokud se budou držet toho, co platilo vždy: s centrálním bankami se nebojuje.
