Článek
Jmenování Aleše Michla guvernérem České národní banky bude mít nepochybně řadu různých následků. Jedním z nich bude znovuotevření debaty o prezidentských pravomocích, zejména o možnosti jmenovat členy bankovní rady i guvernéra centrální banky zcela podle momentální libovůle.
Miloš Zeman poskytl mohutnou argumentační munici všem, kteří by raději, kdyby jmenování klíčových představitelů ČNB napříště podléhalo třeba souhlasu Senátu (jako v případě ústavních soudců) nebo alespoň kontrasignaci předsedy vlády (jako v případě abolic nebo státních vyznamenání).
Jakkoli určitě není zdravé vrhat se po hlavě do přepisování ústavy pokaždé, když se současný prezident rozhodne naštvat pár lidí, to, co se stalo jmenováním Michla do čela centrální banky, dalece překročilo meze obvyklých zemanovských provokací.
Celý ceremoniál byl bizarní. Na jedné straně měl ve své konkrétnosti velmi silný „kurzotvorný“ potenciál, určitě vyšší než běžné tiskové konference guvernéra v posledních letech. A zároveň byl plný zcela rozporuplných výroků.
Prezident Zeman nejprve vychválil končící hlavu ČNB Jiřího Rusnoka a zalitoval, že jej nemůže v jeho funkci potvrdit na dalších šest let. A téměř jedním dechem týž prezident prohlásil, že Rusnokova představa o měnové politice se zjevně vyčerpala, vyšší sazby proti inflaci nefungují, a je proto potřeba posadit do Rusnokova křesla někoho, kdo se na měnovou politiku dívá úplně jinak – tedy Aleše Michla. Což je mimo jiné muž, kterého si Rusnok za svého nástupce výslovně nepřál a prezident to dobře věděl. Na kratičkém a čistě zdvořilostním „blahopřejném“ projevu dosluhujícího šéfa ČNB bylo znechucení velmi znát.
Michl následně ve svém projevu prohlásil, že hodlá od počátku svého guvernérování 1. července tlačit na zastavení růstu úrokových sazeb, které by měly po „jisté období“ zůstat stabilní. A vzápětí prohlásil, že proti inflaci je třeba bojovat omezením objemu peněz v oběhu – zejména podporou vlády v jejích snahách o rozpočtovou uměřenost. Přitom centrální banka má ve svém arzenálu přímý nástroj na snižování objemu peněz v ekonomice, a tím je právě růst úrokových sazeb. Naopak do hospodářské politiky vlády centrální bance nic není, naopak přísné rozdělení rozpočtové a měnové politiky patří k úhelným kamenům fungování vyspělých ekonomik.
Jinými slovy nastupující guvernér říká, že je důležité stáhnout část peněz z oběhu, nicméně nehodlá k tomu použít vlastní pravomoci, ale jen jakousi „podporu“ vlády, která mu naopak nepřísluší. A to nemluvíme o tom, že Michl byl do své nové funkce prezidentem vybrán i proto, že zastává přesvědčení, že současná inflace je především „nákladová“, tedy způsobená vysokými vstupními náklady výrobců a dodavatelů, a tudíž na ni nefungují nejen zvýšené sazby, ale ani stahování peněz z oběhu.
Celé to babylonské zmatení jazyků, které během jmenovacího ceremoniálu proběhlo, zcela podle očekávání zaznamenaly i finanční trhy. Jen během ceremoniálu a několika okamžiků po něm oslabila česká koruna vůči euru o 50 haléřů. Připomeňme, že slabší kurz koruny znamená zdražení dovozu, a tedy citelný proinflační tlak. Jako by jich v české ekonomice nebylo v posledních měsících i tak dost.
Co je ale nejnebezpečnější – prezident provedl výměnu v čele centrální banky zcela svévolně bez ohledu na názor trhů, mnoha ekonomů i vlastního „přítele“ Rusnoka. A otevřeně to zdůvodnil svým vlastním přesvědčením, že stávající měnová politika je špatná. Svůj vlastní úsudek – možná podpořený týmem dobře vybraných kývajících poradců – tak nadřadil nad většinové stanovisko bankovní rady a stal se fakticky spolutvůrcem bezprostřední měnové politiky státu. Což je pravomoc, která prezidentovi zdaleka nepřísluší a nemá pro ni sebemenší kompetenci.
Miloš Zeman jen opět dokonale využil politickou příležitost, kterou mu poskytla časová shoda konce Rusnokova mandátu a období vysoké inflace, které z měnové politiky dělá po dlouhých letech každodenní téma zásadní důležitosti. A trhy Zemanovo výsostně politické a provokativní gesto náležitě „ocenily“.
Nezbývá než doufat, že váha zodpovědnosti plynoucí z funkce guvernéra České národní banky a procesy, které doprovázejí rozhodování bankovní rady (většinové hlasování, veřejné prognózy, veřejné zápisy z jednání), dokážou stabilizovat poněkud rozhárané měnově-politické postoje Aleše Michla. Ostatně Jiří Rusnok dostal místo v bankovní radě a posléze i guvernérské křeslo jako politický pašalík za ochotu vést v roce 2013 Zemanovu prezidentskou vládu – a stal se z něj velmi dobrý guvernér. Aleš Michl má v tomto směru na co navazovat.
