Kdo v Česku dává planetě nejvíc zabrat. Vyšel nový žebříček

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Tuna oxidu uhličitého, pro názornější představu, zabere při normálním tlaku vzduchu zhruba tolik prostoru jako krychle o hraně osm metrů. Obyvatelé vyspělých zemí ji vyprodukují při běžném fungování zhruba za měsíc. Anebo při zpátečním letu z Evropy do USA, po rozpočítání emisí na každého pasažéra.

Běžné auto vypustí jednu tunu CO2 po cestě z Prahy do Barcelony a zpět. Anebo, jak říká popularizační web americké univerzity MIT, lze uhlíkovou stopu přepočítat na jídlo. Výroba toho, co sní průměrný Američan za půl roku, obnáší také jednu tunu CO2. 

S většinou těchto tun si příroda poradí, zbytek se však ukládá do atmosféry a ohřívá planetu jako skleník. V chudším Česku je produkce CO2 na úrovni běžných lidí menší. Zároveň však zdejší ekonomika stojí velkou měrou na průmyslu a ve výrobě elektřiny a tepla hodně sází na fosilní zdroje. České firmy jsou v emisích CO2 hodně zdatné – a díky unijnímu registru emisních povolenek lze snadno dohledat, o které podniky jde.

V čerstvě vydaném žebříčku za loňský rok jednoznačně vedou uhelné elektrárny, respektive dva jejich největší provozovatelé – většinově státní ČEZ a skupina Sev.en miliardáře Pavla Tykače. Víc než polovina podniků z první padesátky vyrábí elektřinu nebo teplo. Zbytek jsou velké průmyslové podniky v čele s Unipetrolem, Třineckými železárnami, a dále pak dalšími hutěmi, cementárnami, chemičkami nebo papírnami.

Na data z registru upozornilo ekologické hnutí Duha, jehož zástupci pro názornost spočítali, že tři největší emitenti vypouštějí do atmosféry srovnatelný objem skleníkových plynů jako všechna osobní auta v Česku. Jednička v seznamu, elektrárna Počerady, při plném provozu spálí třicet vlaků uhlí denně a do atmosféry vypustí jednu tunu CO2 každých deset sekund.

Právě proto, že jde o úplně jinou úroveň emisí než u jiných druhů lidské činnosti, má podle Duhy smysl začít řešit nejdřív velké emitenty. „Pokud chceme adekvátně přispět ke globálnímu úsilí o zastavení změny klimatu na relativně bezpečné úrovni, tak to bez velmi rychlého odstavování uhelných elektráren a velmi rychlého rozvoje obnovitelných zdrojů, akumulace či úspor energie prostě nepůjde,“ uvádí k číslům o emisích vedoucí energetického programu Hnutí Duha Jiří Koželouh.

Tykačova skupina bere produkci emisí jako logický důsledek toho, že její elektrárny jsou velké a že bez uhlí Česko zatím fungovat neumí. „Největší české uhelné elektrárny vypouštějí nejvíce oxidu uhličitého, protože pro potřebu lidí a firem vyrábějí nejvíc elektrické energie. Je to podobná situace jako v dopravě, kdy nejfrekventovanější dopravní tahy mají také nejvyšší emise,“ uvádí v reakci na žebříček emitentů mluvčí skupiny Sev.en Gabriela Sáričková Benešová.

Výzvy k zavírání elektráren považuje za zbytečné, protože konec výroby z uhlí je stejně na dohled. „Z ekonomických důvodů způsobených cenou povolenky se může stát, že provoz našich elektráren ukončíme už v příštím roce. Jak zdůrazňujeme, Sev.en Česká Energie přitom po státu nic nepožaduje,“ dodává mluvčí v návaznosti na měsíc staré zjištění SZ Byznys, že Tykačova skupina své útlumové plány už oznámila i příslušným úřadům.

O zavírání uhelných bloků, respektive o nutnosti státní podpory, aby je mohl držet v pohotovosti jen pro tu část roku, kdy budou potřeba, mluví i ČEZ. „Logicky největší uhelné elektrárny jsou v čele žebříčku. Důležitý je ale trend snižování emisí,“ uvádí mluvčí firmy Ladislav Kříž k údajům z registru emitentů.

V minulých letech ČEZ zavřel uhelné bloky v Prunéřově, Ledvicích, Mělníce, Dětmarovicích a Vítkovicích, dosluhující Počerady ČEZ prodal právě skupině Sev.en. Číselně svoje zásluhy ilustruje na ukazateli jménem emisní intenzita. Jde o množství tun vypouštěných do atmosféry za každou vyrobenou megawatthodinu. Loni v ČEZ tento údaj klesl o osm procent a letos se to má opakovat. Do roku 2040 ČEZ plánuje fungovat kompletně bez fosilních emisí.

Mimo energetiku je často produkce skleníkových plynů nezbytnou součástí provozů, ale i tady velké továrny vykazují zlepšení a další slibují do budoucna. „Výroba oceli klasickou rudnou cestou přes vysoké pece bez emisí CO2 není možná,“ přibližuje mluvčí Třineckých železáren Petra Macková Jurásková s tím, že uhlí v hutích neslouží jen jako palivo, ale i jako „redukční činidlo“ pro potřebné chemické reakce.

Producenty emisí v EU tlačí k šetrnosti už dlouho systém emisních povolenek fungujících jako pokuty za každou vypuštěnou tunu. V Třinci se kvůli nim už v minulosti rozběhl program investic do šetrnější výroby. Jedním z jeho bodů je výstavba elektrické obloukové pece na výrobu oceli především ze šrotu, s menší emisní náročností.

Cílem Třineckých železáren je snížit emise skleníkových plynů o 55 procent z úrovně roku 1990. Což je i závazek, který přijalo Česko jako stát už za vlády Andreje Babiše v rámci unijního Green Dealu s termínem v roce 2030.