Karta se obrátila. Lidé z Hongkongu se jezdí do Číny levně najíst a užít si

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Vzhledem k vysokým životním nákladům v Hongkongu hledají nyní obyvatelé tohoto slavného města jako Andy Tsui alternativní způsoby, jak se více bavit a méně utrácet. A jeden našel. O víkendech nakupuje v nablýskaných nákupních centrech, zpívá v luxusních karaoke podnicích a jí nejčerstvější australské raky.

K tomu si dá šálek nejmódnějšího bublinkového čaje a jeho účet za celý den obvykle nepřesáhne 60 dolarů. To je částka, kterou mnozí jeho přátelé platí za jedno jídlo.

Tajemství je v tom, že místo aby utrácel peníze v rodném Hongkongu, překračuje hranice do pevninské Číny a utrácí tam.

„Půlku pekingské kachny si můžete dát už za 60 až 70 jüanů (10 dolarů), což je dost, abyste nasytili tři lidi, a na každém rohu je podnik, kde prodávají bubble tea, jehož šálek stojí jen 10 až 12 jüanů (1,70 dolaru),“ řekl Tsui CNN před dalším víkendovým výletem do Šen-čenu. „Rozdíl v cenách je markantní.“ Při návštěvách se často setkává s tím, že je obklopen „více Hongkonžany než místními obyvateli“.

Tsui je jedním ze statisíců Hongkonžanů, kteří se o víkendech běžně vydávají na krátkou cestu do jihočínské metropole Šen-čen za jídlem, nákupy a zábavou. Většina z nich využívá vysokorychlostní železniční dopravu, která byla otevřena v roce 2018 a díky níž se doba cesty zkrátila na méně než půl hodiny. Tyto výlety jsou pozoruhodné, protože po většinu moderní historie Hongkongu fungoval provoz převážně opačným směrem. Hongkong totiž býval místem, kam Číňané utíkali, nikoli z něj.

Odhaduje se, že v desetiletích po vzniku Čínské lidové republiky v roce 1949, kdy se pevninská část země utápěla v chudobě, riskovaly statisíce Číňanů život, jen aby se dostaly na třpytivé pobřeží tehdejší britské kolonie. Přitahoval je nejen příslib svobod západního typu, ale i luxus, který si v té době mohl dovolit pouze západní kapitalismus.

Přitažlivost Hongkongu přetrvávala ještě dlouho poté, co Británie v roce 1997 předala kontrolu nad městem čínským komunistům. V souladu se zásadou „jedna země, dva systémy“ umožnil Peking městu zachovat si kapitalistické zvyklosti a svobody, aniž by tím narušil ekonomiku, která tehdy představovala téměř 20 % čínské ekonomiky.

Ještě v roce 2018 navštívilo město 51 milionů turistů z pevninské Číny, přibližně sedminásobek počtu obyvatel Hongkongu, kteří se hrnuli do místního Disneylandu nebo plnili kufry zahraničním zbožím, jako dětská výživa, aby je odvezli zpět za hranice.

Příchozích bylo tolik, že místní obyvatelé začali mít ke svým hostům odpor. Noviny přinášely zprávy o nevhodném chování pevninských obyvatel a pouliční protesty je odsuzovaly jako „kobylky“. Odpor byl dokonce tak silný, že hongkongská vláda omezila návštěvy obyvatel Šen-čenu na jedenkrát týdně.

Ale po několika letech se situace změnila. V roce 2023 navštívilo Hongkong pouhých 26 milionů obyvatel pevninské Číny, tedy asi polovina lidí z roku 2018.

Ještě výmluvnější je, že podle údajů hongkongského imigračního úřadu sledujících druhou polovinu roku 2023 navštěvuje město o víkendech již jen asi 200 000 Číňanů z pevninské Číny, zatímco opačným směrem do Šen-čenu jich cestuje více než dvojnásobek.

„Když obyčejní lidé z Hongkongu, který býval rájem nakupujících, raději nakupují v Šen-čenu, nedělá toho zřejmě Hongkong pro své obyčejné lidi dost,“ řekl Steve Tsang, ředitel Čínského institutu na londýnské univerzitě SOAS.

Obrat v počtu víkendových návštěvníků je také možné vnímat jako vítězství snah Pekingu o zpřísnění kontroly nad kdysi svobodným městem po vypuknutí historických prodemokratických protestů v roce 2019.

Tyto snahy zahrnovaly jak hrubší snahy o povzbuzení vlastenectví a pocitu sounáležitosti s pevninou mezi obyvateli Hongkongu, tak i ty jemnější založené na ekonomických pobídkách.

Tuto strategii lze vidět v plánech Pekingu na integraci Hongkongu a jeho jihočínských sousedů do obří Velké zálivové oblasti, kterou si Peking představuje jako ekonomické centrum, jež by mělo konkurovat San Franciscu, New Yorku nebo Tokiu.

Mnozí obyvatelé Hongkongu s tímto plánem nesouhlasí, stejně jako s výstavbou různých rekordních mostů v hodnotě mnoha miliard dolarů, které mají města propojit. Obávají se, že záměrem je ve skutečnosti potlačit místní identitu jejich města, píše CNN.

Ambice Pekingu ukazuje i vysokorychlostní železnice, která nyní bleskovou rychlostí vozí obyvatele Hongkongu na nákupy do Šen-čenu.

Kontroverze ohledně trati se soustředily na společně obsazené kontrolní stanoviště na konečné stanici v západním Kowloonu v Hongkongu, kde bylo příslušníkům pevninských orgánů umožněno převzít kontrolu nad imigračními a celními procedurami, což někteří obyvatelé Hongkongu považovali za narušení území.

V roce 2019 Hongkong zachvátily prodemokratické protesty vyvolané obavou, že Peking až příliš utahuje otěže a nedodržuje slib o vysoké autonomii města.

O rok později Peking reagoval zavedením zákona o národní bezpečnosti, který podle kritiků potlačil mnohé výdobytky města, jako je svoboda projevu a shromažďování, a vnesl otazníky nad nezávislosti jeho soudnictví.

Tento zákon podle kritiků ještě více otupil výhodu, kterou Hongkong kdysi měl oproti svým sousedům na pevnině; Hongkong byl pro pevninskou Čínu vstupní branou do světa s bonusem v podobě britského právního státu. Peking však tvrdí, že zákon přinese stabilitu a prosperitu.

Semínko ohromujícího růstu Šen-čenu bylo zaseto v roce 1980, kdy Čína z města udělala jednu z prvních zvláštních ekonomických zón, aby mohlo těžit z hvězdného růstu země, když komunističtí vůdci přijali systém, který někteří vědci popisují jako formu státního kapitalismu.

V 80. letech 20. století přitom žily v Šen-čenu, bývalé rybářské vesnici, pouhé statisíce obyvatel. Dnes má 13 milionů obyvatel a je domovem největších čínských technologických firem, včetně společností Huawei a Tencent.

V tomto velkoměstě jsou nablýskaná nákupní centra a luxusní karaoke salony s promítacími plátny od podlahy až ke stropu, které ve srovnání s těmi v Hongkongu vypadají jako kuriózní. A má ještě spoustu prostoru pro expanzi. V roce 2025 se například očekává dokončení největšího krytého lyžařského střediska na světě.

Dvaatřicetiletý Hongkonžan Eddy Lam tam rád chodí kvůli široké nabídce regionálních čínských jídel, od čchungčchingského pálivého horkého hrnce po šanghajské xiaolongbao.

„Výzdoba je hezčí, místo je větší a jídlo autentičtější,“ říká Lam , který za poslední tři měsíce navštívil Šen-čen desetkrát.

Pro ostatní jsou lákadlem řetězce v západním stylu, jako pobočky Costco i Sam’s Club, řetězce amerického giganta Walmart. Například Cherrie Leungová, manažerka z Hongkongu, říká, že si kupuje mléko a jogurty právě v jedné ze tří poboček Sam’s Clubu v Šen-čenu. „Pocházejí přímo z farem ve Vnitřním Mongolsku, Pekingu (a dalších míst v Číně),“ říká. „A jsou velmi čerstvé,“ dodává pro server CNN.

Hongkonžané, kteří tráví víkendy v Šen-čenu, říkají, že jsou tam spíše z pragmatických důvodů než z patriotismu. Hugo Sin, čtyřiadvacetiletý barman, tak jezdí do Šen-čenu dvakrát měsíčně i se svými přáteli a občas si dopřeje i luxusní hotel, který přitom stojí jen zlomek ceny v Hongkongu. „Nemám prostě čas jezdit pořád na Tchaj-wan a do Japonska,“ řekl. „Kdybych měl jiné možnosti, asi bych tam nejel.“

Velkou roli hraje i kupní síla. Inflace a životní náklady v Hongkongu v poslední době prudce vzrostly. Podle vládních údajů byly v prosinci náklady na nákup alkoholu o 19,2 % a na stravování o 3,6 % vyšší než před rokem.

Pevninská Čína se naopak potýká s deflací, což znamená, že mnoho věcí zlevňuje. Pro obyvatele Hongkongu je to o to patrnější, že hongkongský dolar, který je navázán na americkou měnu, ve srovnání s jüanem stoupá na hodnotě, což činí ceny v Šen-čenu dostupnějšími.

Gary Ng, ekonom francouzské investiční banky Natixis, odhaduje, že jen v roce 2023 utratí obyvatelé Hongkongu v Šen-čenu a sousedních jihočínských městech 8,5 miliardy dolarů.

To ovšem podle CNN znamená, že do hongkongských restaurací a obchodů proudí méně peněz, což jim ztěžuje přežití a zvyšuje pravděpodobnost uzavření. Když se tak stane, vábení Šen-čenu vzplane ještě víc, a tak se kruh uzavírá.

Tato smyčka se na hongkongské noční scéně odehrává už od pandemie, kdy se mnoho hudebních podniků zavřelo a už neotevřelo. Za hranicemi se ale živé hudební scéně daří - i když si účinkující musí samozřejmě dávat pozor, aby svými texty nepřekročili politické hranice.

Pro Peking nemusí být úpadek hongkongského nočního života špatný. Nedávný příliv Hongkonžanů do Šen-čenu nezůstal bez povšimnutí a čínská státní tisková agentura Sin-chu uvedla, že se Hongkong v poslední době stěhuje do Šen-čenu. Dokonce i hongkongský vůdce John Lee koncem loňského roku řekl, že trend je „důkazem úspěchu naší práce“ integrovat Hongkong se zbytkem země.

Pro mnoho lidí, kteří v Hongkongu vyrostli pod britskou nadvládou, nebo alespoň jejím přetrvávajícím vlivem, má však tato integrace i stinné stránky. Od zavedení zákona o národní bezpečnosti opustily město statisíce Hongkonžanů. Ti ale nemířili do Šen-čenu, ale do Británie, Kanady a Austrálie.

Tsang z SOAS University of London říká, že čínský plán Greater Bay Area postaví Šen-čen do popředí, ať už se to Hongkonžanům líbí, nebo ne. „Málo dlouholetých obyvatel Hongkongu chce vidět, jak jejich město hraje druhé housle,“ říká, „ale čínské politice věnovali příliš málo pozornosti, než aby si všimli změny, dokud nebylo pozdě.“