Článek
Mnohé průmyslové podniky budou mít problém dekarbonizovat svou výrobu bez zachytávání emisí oxidu uhličitého (CO2). Dosažení klimatických cílů EU a tedy i českých ale technologie k zachytávání uhlíku bude vyžadovat. Prvek by se také měl ukládat následně využívat (CCUS).
Doposud Česko nemělo plán, jak tento skleníkový plyn zachytit či využít, nebo jej bezpečně uložit do země. Ve středu vláda schválila Akční plán pro rozvoj technologií zachytávání, využití a ukládání oxidu uhličitého, který má připravit půdu tomuto řešení.
„Schválení Akčního plánu je prvním krokem na dlouhé cestě k využívání technologií CCUS. Tyto mohou být důležitým nástrojem pro snižování průmyslových emisí v sektorech, kde je obtížné dosáhnout nízkých emisí jinými prostředky,“ uvedl ministr životního prostředí Petr Hladík (KDU-ČSL), jehož ministerstvo dokument připravilo a musí ještě pro ukládání CO2 vypracovat legislativní rámec.
Zachytávání a ukládání oxidu uhličitého
Proces zachytávání a ukládání oxidu uhličitého může zabránit vypouštění velkého množství oxidu uhličitého (CO2) do atmosféry. Uplatnění tak může najít hlavně ve velkých průmyslových podnicích, které vytvářejí značné množství tohoto plynu – například uhelné elektrárny, cementárny či železárny.
Nejprve je potřeba CO2 zachytit a oddělit jej od jiných plynů. Ten se následně stlačí a přepraví se obvykle speciálním potrubím na místo, které umožňuje jeho bezpečné uložení. Pomocí speciálních vrtů se vtláčí hluboko pod zemský povrch, kde zůstane trvale uložen.
Zachytávání a ukládání oxidu uhličitého se považuje za klíčovou součást opatření, která vedou ke snížení emisí skleníkových plynů.
Proces však není bez rizika. Lokalita pro úložiště CO2 musí být pečlivě vybrána, nesmí u ní hrozit únik tohoto plynu či nebezpečí pro životní prostředí.
Jde především o výrobu cementu, vápna, železa, oceli a chemický průmysl. Některé obory se totiž produkci emisí CO2 při výrobě prostě nevyhnou.
„Technologie zachytávání oxidu uhličitého z výroby jsou nezbytným krokem k tomu, aby cementářský průmysl (ale také ocelářský, chemický a petrochemický) dosáhl úplné dekarbonizace – v tomto smyslu se skupina Heidelberg Materials na rozvoj těchto technologií a jejich průmyslové využití zaměřuje,“ říká Václav Přibilík, ředitel pro business development a udržitelnost cementáren Heidelberg Materials Česká republika.
Tento způsob může pomoct také chemičkám. „Tyto technologie umožňují zachytit CO2 přímo u zdroje, například z komínů nebo jiných emisních bodů, a následně jej bezpečně uložit pod zemí nebo využít pro další průmyslové procesy,“ popisuje Kudrna.
Plán podle Ministerstva životního prostředí reaguje na poptávku ze strany průmyslu. Ten ročně vyprodukuje zhruba čtvrtinu všech emisí CO₂ v Česku a čelí přísným požadavkům na dekarbonizaci ze strany EU. Do roku 2030 by se měly snížit celkové emise o 40 procent, do roku 2040 o 90 procent a v roce 2050 by měla být EU uhlíkově neutrální (z atmosféry se odstraňuje stejné množství skleníkových plynů, jako se vypouští).
Cementářský průmysl v České republice aktuálně odhaduje, že na projekty zachytávání, ukládání a využití CO2 bude nutné vynaložit do roku 2050 před 50 miliard Kč.
O technologiích na zachytávání a následné ukládání emisí už některé podniky uvažují. „Technologie pro zachycování CO2 jsou klíčové pro dekarbonizaci průmyslu a pro dosažení jeho uhlíkové neutrality, protože ne všechny procesy lze realizovat bezemisně. Aktuálně již existují průmyslové aplikace na zachycení CO2 a jeho využití, například přeměna CO2 na etanol,“ říká Tomáš Kudrna, manažer projektu Chemického svazu ČR. Tento směr má ale řadu problémů.
Řešení pro těžký průmysl
U některých výrobních odvětví, jako jsou cementárny či vápenky však nestačí v rámci dekarbonizace jen nahradit fosilní paliva, ale bude třeba snížit emise přímo z výroby. Jen výroba cementu a jiných materiálů se podílí na celkové produkci emisí v Česku 5,1 procenta.
„Přibližně dvě třetiny emisí CO2 vyprodukovaných při výrobě cementu jsou emise tzv. procesní, vznikající chemickou reakcí při přeměně vápence na slínek v rotačních pecích a nejsou tedy nijak ovlivnitelné změnou paliv ani jinými konvenčními metodami,“ vysvětluje Přibilík.
Jako jediné řešení tak přichází podle mluvčího Českých štěrkopísků Petra Duška v úvahu právě zachytávání a ukládání CO2 pod zem, které je však technicky i finančně náročné.
„Přestože nezpochybňujeme nutnost snižovat emise oxidu uhličitého v uhlíkově nejnáročnějších odvětvích, jako odběratelé cementu se na dekarbonizaci tohoto klíčového materiálu díváme trochu s obavou. Velmi vysoké investice totiž nepřinesou efektivnější výrobu či kvalitnější produkt, ale jen vyšší ceny, a přitom přinejmenším diskutabilní přínos v boji proti klimatické změně,“ říká Dušek.
Vybudování technologií na zachytávání a ukládání oxidu uhličitého je také podle většiny odborných studií velmi drahé. Odhadované náklady k zachycení jedné tuny CO2 se pohybují ve výši 10 až 170 euro (250 až 4264 Kč), ale liší se podle průmyslových procesů. Další náklady se pojí s přepravou a ukládáním emisí. Současný poplatek za vypuštění tuny oxidu uhličitého do ovzduší ve formě emisní povolenky nyní činí 70 eur (1750 Kč) za tunu. Na řadu tedy přicházejí výpočty, jak se taková investice vyplatí.
„Ze všech opatření je zachytávání CO2 investičně nejnáročnější a nejinovativnější – zároveň má také nejvyšší dekarbonizační potenciál. Cementářský průmysl v České republice aktuálně odhaduje, že na projekty zachytávání, ukládání a využití CO2 bude nutné vynaložit do roku 2050 před 50 miliard Kč,“ popisuje Přibilík.
Právě vyšší náklady budou logicky pro řadu firem problém. „Souběžně se dotěžují staré pískovny a kamenolomy a nové se skoro neotevírají, takže nám hrozí i zdražení kameniva, což je druhý základní vstup pro výrobu betonu. A protože obojí plnou silou udeří nejspíš ve třicátých letech, čekají nás ve stavebnictví velmi diplomaticky řečeno velmi náročné výzvy. Právě v tomto období přitom máme stavět vysokorychlostní tratě, dokončovat dálniční síť, a ještě k tomu má vypršet pověstná expirační doba nejstarším panelákovým sídlištím,“ uvedl Dušek.
Podle českého plánu je možné na tuzemském území ukládat 1 200 milionů tun CO₂. V Česku se aktuálně hledají vhodné lokality, kde by mohla vzniknout úložiště pro CO2. První možnosti už zkoumá společnost MND ze skupiny KKCG. Její ambicí je vybudovat první komerční zařízení na zachytávání oxidu uhličitého v Česku, kam by se dalo ukládat 800 tisíc tun těchto emisí ročně.
