Článek
Zákon o cestovním ruchu – téma, které bylo na vládní úrovni neúspěšně projednávané v roce 2014, je opět v kurzu. Současná koaliční vláda pěti stran se na tomto úkolu shodla a figuruje také v jejich programovém prohlášení. Podle Martina Jiránka, poradce pro cestovní ruch ministra pro místní rozvoj, už o novém znění zákona o cestovním ruchu probíhají první debaty.
„Připravuje se základní koncept, který by měl být zhruba do dvou měsíců hotový. Do Vánoc budeme usilovat o to, aby mohl vzniknout věcný záměr zákona. V roce 2024 by pak mohl projít zákon Sněmovnou a v roce 2025 začít platit,“ řekl Jiránek v debatě Travelcon v Českých Budějovicích.
Důležitá podle něj bude komunikace s Ministerstvem financí, které by turismus mělo začít vnímat jako odvětví, které může přinášet značné prostředky do veřejných rozpočtů.
Podíl cestovního ruchu se v roce 2020 na tvorbě hrubého domácího produktu České republiky propadl v důsledku pandemie koronaviru na 1,48 % (84,3 miliardy korun) a zaměstnanost v oboru činila 222 tisíc osob, což bylo meziročně o 7,3 % méně.
Pro zlepšení pozice cestovního ruchu v Česku je podle Jana Hergeta, ředitele agentury CzechTourism, přijetí zákona nezbytné. Jak by ale měl celý systém zákona fungovat, zatím v detailech neví. Jako inspiraci však uvedl například rakouský model. Podobné znění zákona by ale podle jeho slov bylo těžké v tuzemském prostředí schválit.
„Rakouské zákony mohou být platné regionálně, ale v Česku krajské zákony není možné zavádět. Druhou podmínkou rakouského modelu je povinné členství Hospodářské komory, tedy každý podnikatel musí být členem,“ uvedl v debatě.
Jak funguje řízení, organizace práce a toky finančních prostředků v cestovním ruchu například ve Štýrsku, popsal Pavel Klapuš, manažer sdružení Krkonoše – svazek měst a obcí.
Rakouský model
„Celý způsob koordinace a řízení cestovního ruchu tady vychází a staví na činnosti místních sdružení cestovního ruchu. Jejími členy jsou povinně, ze zákona o cestovním ruchu, všechny subjekty, které jakýmkoliv způsobem pracují v turismu,“ uvedl.
Jsou to tedy společnosti, které provozují lanové dráhy, lyžařská zařízení, ubytovatelé, dopravci, lékaři, ale také holiči a řezníci a další. Každý z nich však v tomto systému má možnost uplatnit své představy, buď na oborových zasedáních, nebo na zasedáních regionální turistické organizace.
Zásadní myšlenka celého rakouského modelu ale funguje hlavně z pohledu dohodnuté cenové politiky.
„Peníze pro místní organizaci cestovního ruchu jdou v prvé řadě z místních zdrojů, od členů sdružení cestovního ruchu, dále od regionálního sdružení a příspěvky regionální organizace tvoří z části příspěvky od místních organizací a od státu, resp. jednotlivých spolkových zemí,“ vysvětlil Pavel Klapuš.
Závazným podkladem a klíčem pro výpočet výše příspěvků je tabulka, podle které ve Štýrsku rozpočítávají platby, resp. finanční příspěvky od jednotlivých subjektů. Výše příspěvku je dána ročním finančním výnosem jednotlivých členů, kteří jsou rozděleni do skupin podle charakteru činnosti podnikatelů (od velkých hotelových komplexů, skiareálů po ty nejmenší živnostníky).
Podle Martina Jiránka se ale debaty okolo konceptu českého zákona o cestovním ruchu stáčí i k dalším státům, jako je například Chorvatsko nebo Švýcarsko.
V případě chorvatského modelu se na celkovém objemu financí, které mají posloužit k posílení pozice cestovního ruchu v zemi, podílejí z 85 procent tamní podnikatelé. Jen zbylých 15 procent pak přichází jako forma státní podpory.
