Slovenský scénář už má české obuvnictví za sebou. Teď je problém Asie

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ruční výrobu barefoot obuvi a gymnastických a tanečních cviček pod značkou Wins převzala loni Linda Dedeciusová od svých rodičů. Ti začali počátkem 90. let nedaleko Nového Jičína vyrábět lehkou sportovní obuv a jejich dcera pak přidala produkci populárních barefoot modelů simulujících chůzi na boso.

Dedeciusová změnila logo firmy, rozjela propagaci značky na sociálních sítích a zabodovala v krajské soutěži o živnostníka roku. Teď se ale její firma dostala do problémů. „Právě jsem propustila poslední zaměstnankyni, jsem teď tady sama,“ říká podnikatelka.

Firmu, která v dobách největšího rozmachu vyráběla až 13 tisíc párů obuvi ročně, dostalo pod tlak levnější zboží z Číny a dalších asijských zemí.

„Do covidu to bylo v pohodě, pak se všechno propadlo. Ještě jsme se drželi, ale potom přišlo čínské tržiště Temu a tomu už konkurovat nemůžeme,“ vysvětluje s tím, že zatímco nejlevnější cvičky Wins stojí kolem 300 korun, čínská konkurence je až šestkrát levnější.

Asijské konkurenci čelí všechny obuvnické firmy v Česku i na Slovensku. Tam nedávno několik nadnárodních koncernů dokonce oznámilo, že své slovenské podniky letos uzavřou a výrobu přesunou do levnějších zemí.

Česko už má totiž fázi uzavírání velkých obuvnických továren až na výjimky za sebou. Na domácím trhu tak přežívají hlavně výrobci, kteří se od zahraniční konkurence liší například tradiční značkou nebo specializovanou produkcí. Jen ta je schopná odolat vlně levné obuvi.

Slavné doby českého obuvnictví jsou ale podle všeho nenávratně pryč. „Nemyslím si, že se dá ještě hovořit o českém obuvnickém průmyslu jako takovém. Obuvnictví ve smyslu výroby se rozpadlo na několik malých až středně velkých specializovaných firem s produkty s vyšší přidanou hodnotou,“ říká Juraj Vozár, majitel společnosti Prabos, která patří k největším tuzemským obuvnickým firmám.

Obuvnictví na Slovensku zažilo černý týden před Velikonocemi. Uzavírání podniků a propouštění postupně ohlásily dánská společnost ECCO, německá Lowa i americký Honeywell. O práci tak do konce roku přijde více než tisíc lidí.

„V obuvnickém průmyslu jsou firmy, které mají vysoký podíl práce a tedy i mezd na celkových nákladech. Na Slovensku tyto náklady neúměrně rostou i v porovnání se zeměmi V4, nemluvě o konkurenci v Asii,“ popisuje příčiny odchodu nadnárodních firem Jan Machunka, prezident slovenské Asociace zaměstnavatelských svazů a sdružení.

Průměrná mzda na Slovensku se za posledních deset let téměř zdvojnásobila z 858 eur v roce 2014 na loňských 1524 eur, v přepočtu přes 38 tisíc korun. Spolu s relativně drahými energiemi to vede investory k přesunu výroby do levnějších zemí.

Ke zmíněným faktorům se přidalo také ukončení dodávek na ruský trh, který pro některé výrobce na Slovensku představoval významné odbytiště.

„Pro obuvnický, ale třeba i textilní průmysl tyto faktory nevytvářejí konkurenceschopné prostředí. Možná se budou přidávat i další segmenty v celém průmyslovém spektru,“ varuje Machunka.

Do českého obuvnictví narozdíl od Slovenska velcí investoři v 90. letech nepřišli. Jak ve své diplomové práci na Masarykově univerzitě v roce 2009 popsala Jana Marcaníková, snaha přilákat zahraniční kapitál nebyla úspěšná.

„Odhadovalo, že (zahraniční) subjekty by měly v prvních fázích do českých podniků investovat nejméně 100 milionů dolarů. Nicméně postupující recese v odvětví a neřešení klíčových otázek, jako je zastaralost technologií či orientace na východní trhy, odradily možné investory. V tomto odvětví se tak zahraniční kapitál výraznějším způsobem neprosadil,“ píše Marcaníková.

Velké státní koncerny tak v tomto období buď zkrachovaly, nebo se transformovaly na menší podniky a objem obuvnické produkce se propadl. Výjimkou byla společnost Baťa, která sice svůj předválečný majetek zpět nezískala, ale počátkem 90. let koupila od státu výrobní závod v Dolním Němčí u Uherského Hradiště a řadu svých bývalých prodejen.

Velkou ranou byla pandemie covidu, kterou řada firem nepřežila. Právě v té době totiž řada lidí začala hromadně nakupovat online, kde českým společnostem konkurovala Čína. „Snažili jsme se, ale nešlo to a výrobu jsme museli ukončit,“ řekl SZ Byznys majitel jedné ze zkrachovalých firem, který si přál zůstat v anonymitě.

„Zkoušeli jsme konkurovat cenou a udělali jsme levnou kolekci pro český trh. Úspěch to ale nebyl. Myslím, že jsme ji nacenili moc nízko a zákazníci nám neuvěřili, že jsou to boty vyráběné v Česku,“ dodal.

Současný obuvnický průmysl produkuje ve srovnání s dobou komunismu jen zlomek tehdejšího počtu bot. Před rokem 1990 se v celém Československu vyrábělo ročně zhruba 70 milionů párů bot, v roce 2023 to bylo podle odhadu České obuvnické a kožedělné asociace (ČOKA) zhruba čtyři miliony párů. Velká část šla na export do zemí východního bloku.

„Čtyři miliony jsou náš odhad. Když dáme dohromady i produkci všech menších výrobců, tak se na to číslo dostaneme,“ říká bývalá ředitelka obuvnické asociace Vlasta Majerová.

Tento odhad nicméně zástupci oslovených výrobců obuvi považují za značně nadnesený a přiklánějí se spíše k údajům Českého statistického úřadu, podle nějž se v Česku předloni vyrobilo pouhých 689 tisíc párů obuvi.

Podle informací od jednotlivých firem je celková produkce mírně vyšší. Zmíněná firma Prabos vyrobí ročně kolem 250 až 300 tisíc párů, podobně jako český závod společnosti Baťa. Firma Vasky vyrábí přibližně 200 tisíc párů a společnost Moleda 120 až 150 tisíc. Další jednotky až desítky tisíc pak připadají na menší producenty.

Dovoz bot tak několikanásobně převyšuje domácí produkci. Vyšší než počet v Česku vyrobených bot je také export obuvi ze země. To je způsobeno takzvaným re-exportem, kdy firmy importují boty ze zahraničí, a pak je vyvezou do dalších zemí.

Společnost v Baťa v Česku stále více sází na populární barefoot obuv a levným botám z Asie se snaží konkurovat kvalitou. „Nechci říkat, že cenou konkurovat nelze, ale naše značky Baťa i Weinbrenner směřují spíše do cenově středního a vyššího segmentu,“ říká ředitel české pobočky firmy Baťa Petr Šťastný.

Za další zbraně v boji o českého zákazníka považuje Šťastný investice do technologií a flexibilní produkci. „U nás odpadá šest týdnů trvající doprava z Asie a jsme také flexibilní ve výrobních minimech. V Česku jsme schopni vyrábět v podstatně nižších minimech než v Číně,“ vysvětluje.

Na tradiční české značky vsadili i další dvě velké obuvnické firmy, Vasky a Moleda. První z nich před dvěma lety koupila zkrachovalou značku Botas a boty vyrábí v Česku a na Slovensku.

„Na módě i na botách lidé zpravidla šetří nejdřív, teď je náš obor jedním z nejnáročnějších,“ říká ředitel Vasky Tomáš Karlík. „Naše ikonické farmářky začínaly s cenou kolem 2,8 nebo 2,9 tisíce korun. Za deset let, co jsme na trhu, jsme zdražili o tři nebo čtyři stovky, takže o zhruba 10 procent, i když náklady mnohonásobně vzrostly,“ vysvětluje. „Další zdražování naší obuvi si nemůžeme dovolit, byl by to problém,“ dodává.

Vasky je jednou z firem, která vsadila na masivní marketingové kampaně zdůrazňující tradici a domácí původ svých bot. Podle Karlíka má ale tento přístup své limity.

„Určitě to není perpetuum mobile. Co fungovalo před několika lety, už dnes fungovat nemusí. Musí se prostě pořád vymýšlet nové, zajímavé věci, ale nakonec lidé stejně nejvíc slyší na slevy,“ říká.

Firma Prabos se specializuje na pracovní boty a obuv pro vojáky, policisty a hasiče. Na dotaz, jak čelí zahraniční konkurenci, má její majitel a šéf Juraj Vozár jednoduchou odpověď. „Specializací, inovacemi, krátkými dodacími lhůtami, flexibilitou výroby, designem nebo unikátní technologií. Cenou se dnes jednoduše konkurovat nedá,“ tvrdí.

Na zákazníky, co dají přednost české značce před nízkou cenou, sází i firma Moleda, která vyrábí také volnočasovou obuv tradiční značky Prestige, kterou si řada Čechů pamatuje z konce 80. let. „Boty Prestige dodáváme pouze do České republiky a na Slovensko. Za těch dvacet let jsme jednali i s obchodníky v jiných zemích, od Spojených arabských emirátů přes evropské státy až třeba po Libyi, ale vždycky to skončilo na tom, že ta bota je moc drahá,“ říká majitel firmy Jaroslav Navrátil.

Na rozdíl od řady svých kolegů se ale domnívá, že to nejhorší už má české obuvnictví za sebou. „Když jsme před dvaceti lety začínali, kamarádi říkali, že jsem se asi zbláznil,“ vzpomíná. „Český zákazník se ale významně změnil a místo zahraničních výrobků dává stále častěji přednost věcem, které se vyrábějí v České republice a jsou kvalitní. To nám nepochybně pomohlo,“ říká Navrátil.

Mezi významné obuvnické firmy patří také společnost Bennon Group, která ročně vyrobí zhruba půl milionu párů, především v Číně a Indii, v Česku své modely vyvíjí a testuje. „Do 10 procent produkce realizujeme v Evropě. V místě výroby máme vlastní kontrolory, kteří dohlížejí na kvalitu,“ uvádí ředitel firmy Robert Kunorza.

Nyní ale firma uvažuje o přenesení části výroby do Česka. „Do budoucna usilujeme o větší relokaci části výroby zpět do Evropy, ideálně i do České republiky, a to nejen z důvodu geopolitické bezpečnosti, ale i schopnosti pružně reagovat na změny poptávky,“ říká šéf Bennon Group.