Práce za minimální mzdy: Je za nimi finta, jinak by je nikdo nedělal

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Trh práce je napjatý a společnosti zoufale hledají pracovníky. Na jedno volné místo připadalo podle posledních dubnových dat Úřadu práce ČR v průměru 0,9 uchazeče o zaměstnání. To znamenalo, že firmy poptávaly 284 530 volných pracovních míst, ale práci hledalo přes úřad jen 261 683 uchazečů.

SZ Byznys tyto nabídky procházel a vybral z nich 30, které byly nejčastěji nabízeny za minimální mzdu a doplnil je o několik dalších, které byly sice hodnoceny více, ale velmi nízko vzhledem k požadovanému vzdělání či specializaci v oboru.

Zjistili jsme, že řada z těch nejčastěji nabízených pozic – dělníci, skladníci, řidiči, číšníci, uklízečky, ale třeba i tatéři, tanečníci, trenéři či maséři – jsou nabízeny za minimální mzdy 17 300 korun za měsíc. Tato mzda se proti loňsku zvedla o 1100 korun za měsíc (o 7,40 Kč za hodinu na 103,80 Kč).

Za takové mzdy však podle Jiřího Halbrštáta ze skupiny ManpowerGroup, která se zaměřuje hlavně na vyhledávání pracovníků do výroby a jiných základních profesí, nemají firmy takřka šanci někoho najít.

„Výše mzdy samozřejmě závisí na řadě faktorů, ale když dnes hledáme brigádníky na ty nejjednodušší práce, například na prodávání ve stánku nebo na záskok do restaurace, tak je velmi těžké je najít pod 180 korun za hodinu,“ říká manažer náboru. Taková hodinová sazba vychází v přepočtu na měsíční výdělek na 30 240 korun.

Ačkoliv brigádníci, které firma najímá narychlo například na vykrytí vyšší poptávky, mohou po krátký čas jejich angažmá vydělávat i více než kmenoví zaměstnanci, základní mzda kmenových pracovníků nebývá podle Halbrštáta o tolik nižší.

Manažer náboru Manpowergroup tak z toho vyvozuje jediné – inzeráty lákající na minimální mzdy svědčí nejpravděpodobněji o tom, že se firma snaží snížit své výdaje za zaměstnance na minimum a zaměstnává je částečně načerno.

„Funguje to tak, že společnosti vykážou na papíře minimální mzdu a zbytek dostanou pracovníci na ruku bez jakéhokoliv dokladu. Obě strany jsou spokojené. Zaměstnavatel ušetří téměř 30 procent na odvodech a pracovník si vydělá, co potřebuje, a neřeší, že kvůli tomu bude mít za 30 či více let nízký důchod,“ vysvětluje Halbrštát.

Nejvíce se podle něj takovéto stínové ekonomice daří ve stavebnictví, gastronomii, lesnictví a ve službách, jako jsou prodejci, maséři, fitness trenéři a podobně, protože takové profese nelze lehce při výkonu jejich práce kontrolovat.

„Chodím cvičit několikrát týdně. Letos jsem si zaplatila i osobního trenéra. Zaplatím za vstup do fitness centra, a pak dám další peníze na ruku trenérovi. Žádnou účtenku nikdy nedostanu, takže si myslím, že to nikde nevykazují, ale jsem ráda, protože kdyby ano, musela bych asi platit víc, a to bych si už dovolit nemohla,“ popisuje Pavlína K. princip, proč takový systém vyhovuje i zákazníkům a je těžké ho rozplést.

Nízké mzdy však nemusí svědčit jen o snaze firem obejít zákon a ušetřit na odvodech, někdy dokládají to, že situace v oboru je velmi tristní. Tak například Karlovarský symfonický orchestr hledá „tutti hráče do skupiny viol“, tedy sborového hráče, od kterého se nečekají sóla, v mzdovém rozpětí podle zkušeností od 17 300 až do 33 790 korun za měsíc podle zkušeností.

Zaměstnavatel sice udává, že úvazek je poloviční, ale zároveň uvádí, že hráč bude splňovat 240 čárkových limitů za rok, což je náročné angažmá. Čárkový limit se totiž běžně počítá třeba za jednu zkoušku či jedno odehrané představení a za jeden den lze zvládnout maximálně dvě „čárky“ nebo jednu podle délky zkoušky.

Plat je tak vzhledem k velmi specifickým schopnostem i požadovanému vyššímu odbornému vzdělání (zakončené šestileté studium konzervatoře) velmi nízký. Tak to však v oboru chodí.

„Karlovarský orchestr je na tom sice ohledně platů asi nejhůře v republice, ale samotným hraním se neuživí dobře skoro nikdo. Většina hráčů si musí přivydělávat jinde, například učením na ZUŠ, individuálními lekcemi, vydáváním nahrávek anebo něčím úplně jiným mimo jejich obor. Je to smutné, ale tak to u nás je,“ vysvětluje expert na hudbu, který se v oboru pohybuje desítky let a učí na Filozofické fakultě UK, ale chtěl zůstat v anonymitě.

Někdy nízké mzdy ukazují zase na to, že výrobní podnik si nemůže dovolit profesionální služby, a tak za nízké mzdy hledá, co se dá, avšak nemůže pak mít požadavky na kvalitu odvedené služby.

To jsou příklady cizinců, které společnosti hledají pod různými názvy profesí (překladatel, tlumočník, koordinátor, konzultant, pracovník pro styk s veřejností…). Namísto vysokoškoláků, kteří tyto profese obsazují v zavedených společnostech nejčastěji, si takovéto společnosti vystačí se středoškoláky s maturitou či bez ní.

Tak například jistá společnost zabývající se organizací svateb hledá kandidáta bez maturity a bez vyučení na tvorbu a prodej svatebních šatů. Za 18 tisíc korun měsíčně od něj požaduje aktivní znalost češtiny a angličtiny a ruštiny na úrovni rodilého mluvčího. Výrobní družstvo z Mladoboleslavska sice nabízí za překladatelské a tlumočnické služby v ukrajinštině o několik tisíc měsíčně víc, ale 25,5 tisíce korun za tlumočení ve výrobě je podle znalců v oboru neskutečně málo.

„Tlumočení si výrobní společnosti hledají tradičně přes překladatelské agentury, a tam jsou ty ceny zhruba pětkrát vyšší. Za tuto cenu je tlumočník celou směnu s dělníky a učí je vše, co potřebují pro ovládnutí profese. Pak ji zvládají velmi dobře. Za násobně nižší mzdu by nikdo nedělal to, že se na týdny či měsíce odstěhuje do závodu a překládá tam od rána do večera,“ říká Jiří S., který se tlumočení ve výrobě věnuje desítky let.

Tlumočníci se mzdou pod 30 tisíc korun měsíčně tak podle něj nejsou vystudovanými tlumočníky, ale spíše cizinci, kteří plní roli koordinátora a svým krajanům dokážou vysvětlit základní věci – jaké papíry si musí přinést, kde mají co podepsat, kde se najedí a kde přespí. „Není na tom nic špatného, jen od takového překladu „rukama nohama“ není možné očekávat víc,“ dodává Jiří S.