Pomalá výstavba: Nejsme neschopní, ale máme hloupé předpisy, říká šéf IPR

Zrušte Pražské stavební předpisy. K takovému plánu se zřejmě zavázali všichni politici a úředníci, kteří připravují nový stavební zákon. Před dvěma lety žádala likvidaci pražských předpisů ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová (ANO), podobný plán skrývá novela, kterou předložil Sněmovně na probíhající schůzi její nástupce Ivan Bartoš (Piráti).

Proti se postavila řada krajských měst a v první řadě Praha, která o normu, jejíž první verze vznikla už v roce 1886, nechce přijít. „Nejde o prestiž, ale máme zásadní věcné důvody,“ vysvětluje v rozhovoru pro SZ Byznys Ondřej Boháč, ředitel pražského Institutu plánování a rozvoje (IPR). „Kdybychom měli skvělé celostátní předpisy, tak tenhle spor vůbec neexistuje,“ dodává.

Pražské stavební předpisy (PSP) jsou prováděcí vyhláškou ke stavebnímu zákonu, přitom na celostátní úrovni platí vyhlášky o technických požadavcích a umísťování staveb. Proč vám nestačí celostátní předpisy?

Celostátní vyhlášky vůbec nereagují na vývoj a na to, jak stejné systémy fungují v zahraničí. Troufám si říct, že Pražské stavební předpisy jsou jedinou moderní vyhláškou stavebního zákona. V současné podobě platí v Praze sedm let, a když ty předpisy vidí ostatní města jako Brno nebo Ostrava a Plzeň, tak je logicky chtějí také, a stát se jich naopak snaží zbavit. Nerozumíme tomu, protože novela stavebního zákona ani s pražskými předpisy přímo nesouvisí. Ty předpisy přitom nejsou náš výmysl. Z osmdesáti procent jde o přeložené předpisy z Rakouska a Německa. Nevymýšlíme znovu kolo, a vlastně bychom byli hrozně rádi, aby stát dokázal uvažovat stejně.

Mohou předpisy zajistit, že se budou stavět kvalitnější domy?

Objektivní fakt je, že v době od revoluce se tady podařilo postavit pár zajímavých baráků a hodně špatných baráků. Ale především se nedařilo plánovat a stavět nové kvalitní čtvrti. Tu a tam jsou nové solitéry budov, ale nové čtvrti se špičkovou kvalitou výstavby a životního prostředí, jaké vidíme v Amsterdamu, v Hamburku, ve Vídni a jinde, se u nás prostě nestaví a důvod to má v předpisech.

V pražských předpisech se tomu snažíme jít naproti, už sedm let se podle nich povoluje, řadu území to odblokovalo a posunulo dál. A zároveň stát říká: My vám to sebereme.

Kdyby byl kvalitní stavební zákon s příslušnými vyhláškami, pak byste nepotřebovali Pražské stavební předpisy. Ale tady se přece vyrábí nový stavební zákon, na kterém se podílejí kompetentní lidé. Proč se toho bojíte?

Je to strašně jednoduché. PSP umožňují, na rozdíl od celostátních předpisů, využívat ve městě blokovou zástavbu. Státní předpisy ovšem vycházejí z doby, kdy se stavěla panelová sídliště, a umožňují stavět jenom zástavbu typu sídlišť.

To je dáno technickými požadavky pro světlo a hluk?

Mimo jiné. U nás máme parametr proslunění, to je zároveň slunce a světlo, odstupy budov a hluk. Existují však také klíčové nástroje, podle kterých se v Evropě staví města tisíc let, to je uliční čára, stavební čára a výška římsy, ale ty ve státních předpisech nejsou. Proto se nedaří stavět.

V Německu nemají celostátní technické požadavky jako u nás?

Technické požadavky tam jsou celostátním předpisem, nemají ale status závazné normy, nemusíte všechno stoprocentně splnit. Od norem se můžete odchýlit, jen musíte odůvodnit, proč to děláte. U nás systém vyžaduje stoprocentní splnění všech požadavků. Norma je užitečná věc a my také nechceme, aby budovy měly problémy se statikou, abychom měli jiné vodovodní kohoutky a jiné parametry pro výtahy než v Brně. Požární předpisy mají být stejné. Ale pak jsou parametry, které významným způsobem ovlivňují fungování města.

Pokud nemáte nic proti technickým předpisům pro výtahy, tak vám celostátní technické předpisy přece tolik vadit nemůžou?

Vedle technických požadavků nahrazují PSP ještě vyhlášku o umísťování budov. Problém je v tom, že hranice mezi technickými požadavky a požadavky na umísťování budov se nedá přesně definovat. Je tam řada věcí, které jsou pro někoho technickým požadavkem a pro někoho významným zásahem do urbánní struktury. Pokud třeba chcete dodržovat celostátní pravidla pro hluk, tak to znamená, že v Praze nemůžete stavět nové tratě pro tramvaje, protože nesplňují hlukové limity. Nebo děláte hlukové stěny a tunely, prostě ničíte urbánní prostředí. Nebo mačkáme a natáčíme domy tak, aby vyhovovaly technickým požadavkům na proslunění, a dopad do urbánní struktury je drtivý.

Stejný problém ovšem řeší i jiná města, nedávno třeba stavěla novou tramvaj Plzeň. Ministerstvo to podle vás přehlíží?

Ministerstvo říká: My vám budeme dávat výjimky. Výjimky ale nemohou být základním pravidlem pro výstavbu velkých měst. Pak bude povolovací řízení plné soudů, odvolání, korupce, to je přece úplně scestné uvažování. Proč stát nejde stejnou cestou jako v Německu? Dávám doporučení a vy se od toho můžete trochu odchýlit.

Nové bytovky se staví třeba v Praze na Bohdalci, investor postupuje přesně podle ministerských předpisů a konečný výsledek je spíše horší než u paneláků v nedalekém Zahradním Městě. Kde se naopak staví na úrovni?

V Česku nikde. Proslulý je příklad Holečkovy ulice na Smíchově. Blok domů postavený podle starých předpisů byl přerušen prolukou a do ní se podle celostátní vyhlášky dostavěl solitér, který nesousedí s okolními domy, nedrží uliční čáru a zároveň vyhřezává kamsi do bývalého parku. Když se podíváte na parter, tak tam máte protihlukovou stěnu. Ale stát říká: Ano, tohle je správně, tak stavte města.

Na Žižkově pod Parukářkou směrem ke Koněvově ulici měl vzniknout nový čtvercový blok domů, normální žižkovský blok domů. A proto, aby splnili hodnoty oslunění, což je úplně nesmyslný parametr, tak byl architekt nucen domy pokroutit, aby se tam s plánovanou kapacitou vešel. Mohl tam být normální blok domů, jsou tam čtyři zkroucené solitéry. Jsou to jenom technické požadavky, ale zároveň dopad do města je drtivý.

Další věc je uspořádání sítí. Když chcete dávat stromy do ulic, tak je velmi těžké se s inženýry shodnout, že strom nekončí v úrovni chodníku, ale pokračuje pod zem, a tím pádem by se mu pod zemí měl vytvořit docela velký prostor, aby mohl kořenit. Což znamená, že musíte nějak pod tou zemí uspořádat sítě. A zase jde jen o technické parametry, které určují odstupy trubek od sebe.

Hluk měříme před fasádou ulice. Je úplně jedno, jestli máte kvalitní okna, která fungují proti hluku, nebo jestli máte síťku proti komárům. Parametry denního osvětlení jsou také nešťastně stanovené. Kdybyste chtěl dnes rekolaudovat činžáky, tak jenom malé části z nich splňují dnešní podmínky. Přitom jsou v městských čtvrtích, které mají největší kvalitu života, stejný typ bydlení má největší kvalitu života ve Vídni, v Barceloně a všude jinde. Tam neumírají stovky lidí, které bychom měli zítra zachránit.

Dlouho jsme si z toho dělali legraci, ale pak postavili ten dům v Holečkově ulici a my jsme pochopili, že legrace je hodně blízko reality.

Trváte na tom, že jedinou šancí jsou Pražské stavební předpisy, ale ministerstvo proti nim přece nic nemá. Je pravda, že ty stávající se zruší, ale vy je přece můžete sepsat znovu, poté se stanou součástí celostátní prováděcí vyhlášky. Ministerstvo jenom předtím zkontroluje, jestli je máte správně. Bude to pro vás byrokratická komplikace, ale nakonec to může dopadnout, jak to je dnes. V čem je tedy problém?

Teď jste popsal, o co jde reálně ministerstvu. Jim jde o moc. Už dnes Praha nemůže vydat svou vyhlášku, aniž by s tím státní správa nesouhlasila. Pokud jsou nezákonné, tak ministerstvo má kompetenci vyhlášku zablokovat. Když budeme akceptovat stav, že záleží pouze na tom, jak rozhodnou ministerští úředníci, tak bude každému jedno, jak se ve městech staví.

Přece můžete vyhotovit vyhlášku o stu stránkách, ministerstvo ji schválí, orazítkuje a zařadí mezi platné předpisy. Proč by to tak nešlo?

Anebo řeknou: My s tím nesouhlasíme a všechno půjde podle nás. Prostě řeknou, že máte smůlu. To je naše zkušenost. Kdyby si ministerstvo myslelo, že PSP jsou kvalitní, pak se ptám, proč už sedm let neplatí něco podobného na celostátní úrovni.

Mají přece také dost jiné práce…

My jsme s nimi řadu jednání absolvovali. Oni PSP vnímají jako vadu v systému a v principu je rozčilují. Nám říkali, cituji, my nechceme, aby se stavěla středověká města.

Teď se do toho ale pustili. Ministerstvo pro místní rozvoj oficiálně uvádí, že zruší vyhlášku o technických požadavcích na stavby, vyhlášku o umístění staveb i pražské předpisy. Místo nich vytvoří nové dílo, které kvalitní části ze všech dokumentů spojí. To se neděje?

Viděl jsem návrhy vyhlášek, ale prostě to nedělají. Ty vyhlášky jsou stejné, jako byly dosud, úpravy jsou maximálně kosmetické nebo úplně komické.

Postup ministerstva ve věci stavebně-technických předpisů podporuje Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků. Tak přece nemůžou být předpisy tak špatné?

Nejde o to, že jsou špatné, ale o to, že inženýři nejsou konfrontováni s výsledkem. Z hlediska autorizovaného inženýra chápu, že ministerské předpisy jsou ta nejbezpečnější cesta. Nenutí mě hledat nějaké řešení a podepsat se pod něj. Splnil jsem normu a nazdar.

Proč není možná dohoda Prahy s inženýrskou komorou?

Když se zeptáte komory autorizovaných architektů, tak vám řeknou, že jde o spor mezi architekty a inženýry. A protože jsme založením více inženýrský národ, tak dáváme za pravdu inženýrům. Ale chceme stavět hezká kulturní města, nebo nechceme? Chceme se tady chovat jako v Bruggách, nebo nechceme? Protože pokud chceme, tak se musíme podívat, na základě jakých pravidel se staví třeba v Kodani. Není neochotou investorů nebo neschopností architektů, že u nás to nejde. Je to tím, že u nás nejsou předpisy jako v Kodani.

Ministerstvo připomíná, že město může své urbanistické představy uplatnit v územní dokumentaci. To vám nestačí?

Tak to skutečně není. Oni nám pořád říkají: My tady máme šest a půl tisíce územních obcí a musíme se starat o čtyři tisíce územních plánů. Takže hledají nějaká pravidla pro průměr a mají takovou vzorovou obec, která se jmenuje Loket nad Ohří a pro Loket nad Ohří dělají vzorové metodiky a schvalovací procesy pro územní plány. A v Lokti to funguje. Ale když si potom vezmeme extrémy, kde to nefunguje, tak zjistíte, že tam jsou všechna velká města.

A proč to nefunguje?

Protože plánování a rozvoj třítisícové obce je prostě něco jiného než plánování a rozvoj stotisícového Liberce, nebo ještě větší Ostravy a Prahy. Třeba územní plány v Německu nebo v Rakousku fungují, ale takovým způsobem, jaký je u nás nemyslitelný.

Územní plán na úrovni města Vídně je například nezávazný, je to určující dokument pro práci úřadu, ale nikoliv pro investora. Úředníci potom na základě toho nezávazného územního plánu dělají regulační plány nebo územní studie pro menší celky, kde už jsou namalované ulice. Ty už jsou závazné a podle nich se staví. Podstatné však je, že se reálně projednává až ten poslední stupeň územního plánu, ten největší detail.

U nás je ovšem územní plán opatření obecné povahy. To znamená, že všechno, co v plánech je, musí být přezkoumatelné soudem. U nás máte „zásady územního rozvoje“, ty jsou závazné, územní plán pod tím, ten je také závazný, stejně jako regulační plán nebo územní studie pod tím. Přitom až v rámci regulačního plánu vidíte konkrétní výstavbu, a když v něm chcete něco změnit, tak musíte napřed změnit územní plán a často i zásady územního rozvoje. Takže ve Vídní schválí nějakou studii, podle které pak staví, a za jeden až dva roky, u nás ten proces trvá osm až deset let, protože se neustále jakoby vracíte zpátky.

Mluvíte z pozice těch, kteří už někde bydlí a chtějí mít město hezké. Ale jsou lidé, kteří teprve bydlet chtějí a chtějí, aby se víc stavělo. Není nakonec efektivnější ten inženýrský přístup, který zajistí sériovou výstavbu podle jednotných norem?

Jsem přesvědčen, že jednoznačně efektivnější je náš přístup. A to není kvůli tomu, že je někdo inženýr nebo architekt, je to kvůli motivaci. My máme jinou motivaci.

Vy jako město?

Dokonce bych za iniciativu CityDeal řekl, my jako města.

Města mají jinou motivaci, protože jsou konfrontována s výsledkem, jestli lidé mají nebo nemají kde bydlet.

Úředník na ministerstvu tu motivaci nemá, a proto vzniká zákon „úředníci sobě“.

Neříkám, že mají negativní motivaci někomu ublížit, to tak určitě není, jenže myslí v tom procesu jenom na sebe. To mě vlastně nejvíc deptá v celé debatě o novém stavebním zákoně, že není orientován na zákazníka.

Co vlastně dělají technické normy s městem? Jak pak vypadají naše nové stanice metra? Jak vypadá veřejný prostor, když se nakonec smějeme každému řešení? „Proč ti hlupáci udělali cyklostezku takhle blbě, když v Hamburku to mají tak pěkné.“

Odpověď je v technických normách. A my je milujeme, všechny musí být stoprocentní, protože je to nejbezpečnější. My jsme v tomhle fakt bruselštější než Brusel. My se budeme smát předpisově zakřiveným banánům z Bruselu, my, kteří si komplikujeme život nejvíc z celé Evropy?