Otevřel český pub ve Valencii. Pivo Španělům „šmakuje“, knedlíky nechápou

Žít u moře a mít vlastní hospodu – to si Čech David Franke přál od chvíle, kdy začal chodit v Jeseníkách s kamarády do hospod a pít pivo. První polovina přání se mu splnila před třemi lety, kdy ho jeho zaměstnavatel vyslal do Valencie rozšiřovat call centrum, druhou si naplnil loni v listopadu, kdy ve třetím největším španělském městě otevřel první český Bernard Pub v zemi.

„Vyrostl jsem na hanušovickém pivu Holba, české pivo mi chutná obecně, ale Bernard jsem si oblíbil nejvíc. Pracoval jsem celý život v marketingu a líbí se mi, že ho uchopili jinak – umějí provokovat, nebáli se vyjít s jinými lahvemi a majitel se nebojí dát jako záruku za své pivo všanc svou vlastní tvář, to mnoho jiných nedělá,“ vysvětluje pětačtyřicetiletý muž, proč si pro spolupráci vybral právě humpolecký pivovar.

A jak se k restauraci v cizinci oblíbeném pobřežním městě, kde žije i hodně Čechů, Slováků, Němců či Poláků, dostal? V ulici Carrer d’Espada byl stejnojmenný podnik (espada znamená mečoun) a jeho majitel ho během covidu zavřel. Když si toho Franke všiml, chopil se příležitosti a zavedený provoz od něj převzal. V červnu zavolal do pivovaru Bernard, zda by neměli zájem o spolupráci, a na konci listopadu už čepoval pivo prvním zákazníkům v nově zrekonstruovaném prostoru.

Jeho původní název Espadan 31 mu nechal, protože na něj byli štamgasti zvyklí, jen k němu připojil český dovětek Bernard Pub. „Celý život chodím po hospodách a teď jsem na druhé straně a obsluhuju,“ směje se otec tří dětí. Investice do podniku ho stála zhruba 120 tisíc eur, v přepočtu asi tři miliony korun.

Interiér hospody vybavil Franke českým nábytkem, který si nechal vyrobit na míru a přivézt na 2000 kilometrů vzdálenou adresu. „Za normálních okolností se během několika týdnů ve vznikající hospodě postupně střídá mnoho řemeslníků podle své specializace – po zednících a instalatérech elektrikáři, truhláři a montéři výčepních technologií. Tady vše museli zvládnout čtyři lidé, kteří dostali instrukce, rady a manuály k sestavení různých technologií,“ popisuje Aleš Pavlík, manažer sítě restaurací Bernard Pub.

To, co podle něj trvá dva až tři týdny, zvládl ve Valencii tým složený z pěti českých odborníků (montéři, manažeři a sládek) ve spolupráci s místními za čtyři dny a 26. listopadu už otevíral.

„O pivo je zájem. Podnik si rychle získal důvěru nejen u Čechů, Slováků a dalších cizinců, ale i u Španělů. Nejvíce jde ležák a po něm černé pivo. Líbí se jim, že má plnější chuť, ačkoliv má méně alkoholu, takže jim šmakuje to samé jako Čechům. S jídlem to chce nějaký čas. Španělé jsou zvyklí brát mnoho věcí do ruky, a tak to dělali i s českými knedlíky a namáčeli si je do omáček – svíčkové a rajské –, což není úplně ono,“ popisuje Franke.

Na žebříček nejoblíbenějších pokrmů se však podle něj bezkonkurenčně vyhoupl smažený sýr a po něm nakládané utopence a hermelín. Rychle mizí z kuchyně také vepřo knedlo zelo a dále bramboráky a polévky. „Když jsem si dal gulášovou polévku, připadal jsem si jako doma,“ rozjímá Peter z Německa.

A podobně mluví i přistěhovalí Češi. „Bernard Pub ve Valencii je něco jako teleport. Sedíš na zahrádce, je leden, ale venku je příjemných 15 až 20 stupňů, donesou ti bezvadně ošetřené nepasterizované pívo, napiješ se, zavřeš oči a máš pocit, že jsi na Malé Straně nebo třeba na Malé Skále,“ pochvaluje si profesor chemie na Univerzitě ve Valencii Pavel Bartovský, který v zemi žije 15 let.

Zážitek je podle něj o to silnější, že kolem „šumí“ čeština s polštinou vedle němčiny, holandštiny, angličtiny a samozřejmě španělštiny.

Česká hospoda však vedle svých typických chodů nabízí také místní speciality, jako jsou bagety obložené sýrem, zeleninou či kuřecím masem (boccadio), saláty, kalamáry, nebo jen oblíbené misky s olivami, čorizem a sušenou šunkou. „Výsledky za první měsíc fungování jsou nadstandardně dobré a leden zatím potvrzuje podobný trend, a to jsme v nejslabší sezoně,“ pochvaluje si Pavlík.

Podle něj se španělský provoz od toho českého liší v několika ohledech. Díky teplejšímu počasí je možné sedět venku na zahrádkách 11 měsíců v roce, kdežto v Česku nanejvýš šest. A právě tomu se přizpůsobilo i vybavení restaurace. „V Česku dáváme velký důraz na interiér, ve Valencii jsme se zaměřili na exteriér. Je tam naše nejdelší 16metrová markýza, mnoho světel, tabule s nabídkou je postavená venku a k obslužnému pultu je také možné si sednout i zvenku,“ popisuje manažer Bernard Pubů.

Místní si také rádi vybírají pochutiny vystavené za průhledným sklem, a tak do hospody přibyla lednice s takovýmto sortimentem. Dalším větším rozdílem je to, kdy a jak Španělé jedí. Na poledním meníčku zhltnutém za 20 minut a drobné večeři s 10 pivy k tomu by si Španělé moc nepochutnali. „Od dvou hodin do pěti mají siestu a pak pokračují v práci. Na oběd tak chodí později a na večeři klidně až v deset či jedenáct večer. Častěji chodí v párech, nebo s celou rodinou a zůstávají až do půl druhé v noci. Když se chovají slušně, tak s tím nikdo problém nemá,“ popisuje hospodský.

Jako hosté jsou Španělé navzdory tomu, že jsou temperamentní, velmi disciplinovaní. „Roušky či respirátory nosí všude, kde to je nařízeno, a nemají s tím sebemenší problém, tedy i když jdou v hospodě na toaletu. Dokonce si je nasazují i v okamžiku, kdy přijdou na náměstí, kde je více lidí. Do restaurací chodí už s předem připraveným dokladem o očkování a neberou to jako omezení svých svobod, ale jako rozumnou věc, která pomáhá všem,“ líčí Franke.

Hospodský by si do budoucna přál rozšířit koncept také do dalších španělských měst. Pivovar Bernard, který provozuje celkem devět značkových hospod (v zahraničí jsou dva Bernard Puby, vedle Španělska také na Slovensku), zatím o takové možnosti neuvažuje. „Každý provoz je první rok v režimu testování. Obecně lze říci, že sledujeme a vyhodnocujeme různé příležitosti a pak se rozhodujeme. Španělská provozovna nás ale inspiruje například tím, že i v českých Bernard Pubech uvažujeme o španělských víkendech či týdnech,“ říká Pavlík.