Ostravská huť je nad síly současného vlastníka, říká šéf Svazu průmyslu

Málokdo zná ostravskou Novou Huť tak dobře jako Jan Rafaj. A to nejen proto, že z Moravskoslezského kraje pochází, řídí tam firmu Heimstaden s desítkami tisíc bytů a je zároveň prezidentem Svazu průmyslu a dopravy ČR. Vhled do situace má i díky tomu, že ještě za minulého vlastníka koncernu ArcelorMittal byl v podniku součástí vrcholového managementu.

V rozhovoru pro SZ Byznys proto Rafaj poměrně otevřeně popsal, co za současnou krizi hutí Liberty Ostrava může a za jakých podmínek z ní může podnik vybřednout.

Předně to podle něj bude spousta peněz. Bez nich si obnovení výroby představit nelze. Aby však podnik známý též jako Nová Huť přežil dlouhodobě, bude kromě kapitálu potřebovat i strategickou vizi.

Jenže ani kapitál, ani strategické vize podepřené hmatatelnými kroky současný vlastník, britsko-indický byznysmen Sandžív Gupta a jeho skupina GFG Alliance, zatím nepřinesl. Z Ostravy naopak odplulo do jeho zahraničních firem v podobě půjček sedm až osm miliard korun. Podnik je nyní až do března v režimu ochrany před věřiteli a připravuje záchranný plán.

Pane Rafaji, s vašimi zkušenostmi z Nové Huti i z Moravskoslezského regionu, jak na vás aktuální dění v Liberty Ostrava působí?

Je to pro mě velmi nepříjemné. Do ostravské huti jsem přišel v roce 2006 a mým úkolem bylo právě dát do pořádku všechny staré spory, které tam byly, ať už to byla arbitráž se státem nebo napětí mezi odběrateli. Měl jsem rovněž významný vliv na ozelenění závodu, na nové investice, na vzdělávání zaměstnanců a transformaci firmy. Takže pohled na to, co se tam nyní děje, je pro mě velmi nepříjemný.

Nemusím mít úplné informace, ale dovolím si říci, že tamní dění již překročilo určitý Rubikon. Počítat s tím, že by huť fungovala v takové míře, jako v době, kdy jsem z ní odcházel, se si lze již těžko představit.

V čem překročení pomyslného Rubikonu pro Liberty spočívá?

Jestliže došlo k technologickému odstavení některých provozů a firma spotřebovala základní suroviny, tak další rozjetí bude stát velkou spoustu peněz. Technologicky to bude složité. A navíc doba není úplně příznivá. I právně se celá věc zamotala natolik, že dodavatel energií (Tameh Czech – pozn. red.) je dnes v insolvenčním řízení a samotná Liberty Ostrava je v ochraně před věřiteli. Nebude vůbec jednoduché se z toho vymotat, aby huť mohla znovu vyrábět.

Co je hlavní příčinou současné krize v Liberty Ostrava? Může za to stav hutnictví a vysoké ceny energií nebo vnitřní problémy okolo Liberty?

Z jiných hutí, které fungují, není v takovéto situaci žádná. Nová Huť za současného vlastníka nenašla způsob, jak se modernizovat ve smyslu přechodu k výrobkům s vyšší přidanou hodnotou. Domnívám se, že ostravská huť je nad síly současného majitele. Vystřídala se tam řada strategií, které asi neměly úplně reálný základ. A tím, jak aktuální majitel do své skupiny přibíral další a další hutě, tak nesoustředil síly tam, kde mohl skutečně pomoci.

Objektivním problémem ale také je, že v Evropě nepanuje pro průmysl příznivé klima. Sami si komplikujeme situaci mnoha způsoby. Například drahými emisními povolenkami, které dramatickým způsobem zatěžují výrobce. Máme vysokou inflaci i úrokové sazby. Stavebnictví jako velký odběratel oceli právě z Ostravy na tom také není dobře. Takže ceny a marže padají dolů.

Jakou roli v současné krizi okolo Liberty hraje fakt, že tam za minulého majitele došlo k vyčlenění výroby energií do samostatné firmy?

O tom vyčlenění energetiky do samostatného provozu věděli všichni zájemci, kteří se o huť ucházeli. A jediný tento zájemce si sloučení nedal do podmínek koupě. Vyčlenění energetiky samo o sobě není problém. Když se minulý vlastník rozhodl pro prodej hutí bez energetiky, tak jsem jako tehdejší člen představenstva upozorňoval na to, že jakékoliv vyčleňování je pro prodej podniku nevhodné.

Pokud si však kupující dělal řádné due dilligence (prověrka společnosti při koupi, pozn. red.) a přistupoval k transakci zodpovědně, tak musel velmi dobře vědět, že to nebude dobré, pokud podnik koupí bez energetiky. Všichni ostatní zájemci měli sloučení výroby a energetiky jako zásadní podmínku. Proto si nemyslím, že by hlavním problémem dnes bylo, že Liberty musí z Tamehu odebírat drahé energie.

Velkým tématem jsou také miliardové půjčky, které směřovaly z Ostravy do zahraničních firem Sandžíva Gupty. Nová Huť přitom potřebuje peníze nejen na úhradu závazků, ale také na nové investice. Je standardní, že ze společností s takovýmito kapitálovými potřebami takto odplývají finance?

Neumím to úplně komentovat, neznám detaily těchto půjček. Očekával jsem však, stejně jako veřejnost a vláda, že vlastník prokáže, jak chce naplnit své plány. Vzpomínám si, že před rokem a půl prezentoval zástupcům Evropské unie, respektive velvyslancům jednotlivých zemí Evropské unie při snídani v Ostravě, že tato huť bude nejzelenější v Evropě, a že to udělá co nejrychleji. Před velvyslanci podepisoval smlouvu s dodavatelem konkrétní technologie. Nijak však neprezentoval, jak má investice finančně zajištěné. A to po celou dobu budilo nedůvěru. Ukazuje se, že to byl asi ten hlavní problém. Chybělo tam strategické plánování.

Jaký scénář dalšího vývoje je v Liberty podle vás nejpravděpodobnější? Firma představila věřitelům sanační projekt se základními podmínkami, za kterých by mělo dojít k restartování podniku. Jak tento projekt vnímáte?

V tuto chvíli fabrika stojí, voda ze zařízení je vypuštěná, nevyrábí se a lidé jsou doma za 100 procent mzdy. To je neudržitelné a celý problém se jen prohlubuje. Každým dnem se snižuje pravděpodobnost, že se všechny technologie restartují zpátky, a pokud ano, bude to o to dražší. Pro kohokoliv, kdo by chtěl znovu rozjet výrobu, ať už stávající vlastník nebo někdo jiný, to bude znamenat vynaložení obrovských částek. To samé platí i pro scénář, že by se výroba rozjela jen v menším objemu. I to by stálo spoustu peněz.

Takže z mého pohledu obnovení výroby vyžaduje, aby to byl subjekt, který bude mít peníze na rozjezd. Firma potřebuje peníze na nákup surovin, uhlí, rudy, šrotu. Potřebuje peníze na vstupy, potřebuje peníze na doplacení základních dluhů, které tam jsou. Dlouhodobě se tam dluží celé řadě dodavatelů v regionu a oni nebudou schopni dodávat dál zadarmo.

A tyto peníze, které tam při obnovení produkce vložíte, vám výroba musí vrátit. Z hlediska situace a marží na současném trhu to však vycházet nebude. Dávat smysl to bude dávat jen tomu, kdo bude do hutí investovat dlouhodobě a bude nad investicemi uvažovat strategicky.

Narážíte na to, že Nová Huť je zralá na změnu majitele?

Myslel jsem si to již delší dobu. Změnu ale může přinést i současný majitel, jestliže přehodnotí své dosavadní přístupy, přinese nový kapitál, rozjede huť a bude ji řádně provozovat. Je to jeho majetek a mělo by to být v jeho zájmu. Ale pokud na to sílu nemá, tak kdokoliv nový musí přijít s kapitálem a vizí budoucích strategických produktů.

Jak v případu Liberty vnímáte postup a roli státu?

Kromě toho, že státní exportní pojišťovna EGAP je zajištěným věřitelem, tak do Liberty nemůže stát vstoupit vůbec. Na to nemá žádný prostor. Pokud by takto uvažoval v případě Tamehu (dodavatel energií pro Liberty Ostrava, který je v insolvenci – pozn. red.), tak tam by to podobně jako v případě OKD z insolvence koupit mohl.

Možná bude výhledově v podobně situaci i Liberty Ostrava, ale to nechci předcházet. Obecně ale platí, že stát takovýto typ podniků vlastnit nemá. Pravděpodobně by do toho tedy stát vstoupil, pokud by hrozil bezpečnostní a sociální kolaps. Ale bylo by to nestandardní.

Pokud nastane černý scénář, má smysl se vůbec o záchranu podobného podniku jako Liberty snažit, jestliže se zároveň volá po transformaci ekonomiky směrem od zastaralého průmyslu ve prospěch produkce založené na nejmodernějších technologiích, které budou zároveň co nejzelenější?

Ocel je strategický produkt, který Evropa potřebuje. Vyzkoušeli jsme si to na penicilinu i na čipech, co to znamená nechat se vydírat někým, koho nemáme pod kontrolou. Dělat toto s ocelí, z níž stavíme nemocnice, mosty a domy, by bylo velmi nebezpečné. Evropa se vydala cestou, že chce výrobu oceli zelenou. A to samo o sobě přináší pro výrobce otazník, zda jsou schopni se takto transformovat.

I ostravská huť pracuje na zeleném modelu. Ještě za mého působení se tam již připravovaly scénáře přechodu na elektrické a kombinované pece. Nové technologie přijdou a výrobci si budou muset spočítat, jestli jim to dává ekonomický smysl, nebo ne. Jsem ale přesvědčený, že bez vlastní oceli by to pro Evropu bylo velmi rizikové.