Obce si hledají cestu k větrníkům. Rezervovaný výkon pro ně překoná Temelín

V Česku roste zájem o výstavbu větrných parků. Mezi investory patří hlavně obce, které se snaží i v návaznosti na rozvoj komunitní energetiky o větší soběstačnost ve výrobě elektřiny. Dokládají to data distributorů, kteří vnímají nebývalý zájem o rezervaci výkonu větrníků do soustavy.

Společnost EG.D, která provozuje distribuční síť elektřiny a plynu, vyšší zájem registruje už posledních několik měsíců. „Investoři ve větrných elektrárnách spatřují potenciál, který jim minimálně pro danou oblast zajistí vlastní zdroj energie za stabilní cenu dodávek,“ popisuje vedoucí rozvoje a koncepce sítí EG.D Libor Kolář.

Rezervovaný výkon v síti EG.D pro větrné parky zatím odpovídá 640 MW. Nejvíce exponované lokality pro výstavbu se nacházejí na Vysočině, ale žádosti přicházejí i z jižních Čech a severní Moravy. Obvykle jde o větrné parky, které tvoří více zdrojů pohromadě. „Většinou jde o systémy s výkonem 6,5 MW na jednu elektrárnu. Máme desítky žádostí v řádech desítek MW,“ dodává Kolář.

Zájem o výkon v síti eviduje také ČEZ Distribuce. „V letošním roce bylo zatím podáno celkem 211 žádostí s požadovaným výkonem 3164 MW. Z toho bylo 163 žádostí na hladině vysokého napětí a 48 na hladině velmi vysokého napětí,“ říká mluvčí ČEZ Distribuce Soňa Holingerová.

Distributorům se tak letos sešly žádosti o připojení větrných elektráren do sítě o velikosti 3804 MW. To zhruba odpovídá 1,75 instalovaného výkonu jaderné elektrárny Temelín. K listopadu 2023 bylo k distribuční soustavě ČEZ připojeno 96 větrných elektráren s celkovým výkonem 329 MW. Vloni přitom v Česku nevznikla ani jediná.

„Vyšší zájem může pravděpodobně souviset s tím, že široká veřejnost pochopila nutnost mixu obnovitelných zdrojů, kdy větrné elektrárny jsou alternativou k elektrárnám fotovoltaickým. Na rozdíl od nich vyrábějí i když nesvítí slunce a také v noci, pokud fouká,“ říká Holingerová.

Na zvýšený zájem o investice do výroben elektřiny z větru má vliv také dotační podpora od státu a zjednodušení povolování staveb, které v minulosti mohlo trvat až 10 let. „Měníme pravidla, zkracujeme povolovací proces a je jasné, že obecný zájem na instalaci větrných elektráren už je a bude kontinuální. To situaci pomůže,“ říká předseda Komory obnovitelných zdrojů energie Štěpán Chalupa.

Naopak ne úplně vhodné povětrnostní podmínky jsou na území Prahy, kde je zároveň výstavba elektráren omezena územním plánem. Proto se v hlavním městě žádné větrné parky nenacházejí.

„Větrná energetika je na území PREdistribuce velmi okrajová záležitost. Všehovšudy jsou u nás připojeny dvě malé větrné elektrárny s nízkým výkonem. Jedna je na rodinném domě v majetku soukromé osoby, druhá pak v majetku komerčního subjektu,“ popisuje mluvčí PREdistribuce Karel Hanzelka.

Společnost však provozuje jeden větrný park v Horním Částkově na Sokolovsku. „Aktivně vyhledáváme příležitosti pro další rozvoj. Ať již v podobě vlastního developmentu, nebo existujících výroben na území celé České republiky,“ uvádí Hanzelka.

Zamluvený výkon v síti však nemusí nutně znamenat, že větrné parky skutečně vzniknou. Podle odhadu Chalupy se realizuje zhruba třetina projektů, které byly plánovány. Přesná čísla však nejsou k dispozici.

Loni se v Česku z větru vyrobilo 650 GWh, což je méně než jedno procento celkové výroby elektřiny. „Pro rok 2030 se odhaduje výroba okolo 2 TWh (2000 GWh, pozn. red.) a v dlouhodobém horizontu lze uvažovat i výkon 6 GW, což by představovalo výrobu okolo 12 TWh. Pro lepší ilustraci, spotřeba elektřiny v roce 2022 byla v Česku 60 TWh,“ popisuje řídící konzultant poradenské společnosti EGÚ Brno Matěj Hrubý.

Podle zájmových skupin ve výrobě z větru Česko oproti Evropě zatím zaostává. „Pro srovnání, za posledních 10 let byly v Česku uvedeny do provozu větrné elektrárny s celkovým výkonem asi 80 MW. V Polsku to bylo přes 6 00 MW na pevnině a v Rakousku 2 500 MW,“ popisuje Chalupa.

Česko má přitom dostatek vhodných lokalit pro provoz větrných elektráren. Podle studie EGÚ Brno má pro výrobu větrné energie předpoklady 99 českých obcí z celkových více než 6000. Nacházejí se především v kraji Vysočina, v Karlovarském, Ústeckém a Moravskoslezském kraji. Potenciál pro investice a vlastní produkci elektřiny má například Rýmařov, Moravský Beroun nebo Toužim.

Využití větrných zdrojů komplikuje jejich vysoká pořizovací cena či delší doba realizace projektů. Celkové náklady na pořízení větrných elektráren mohou převyšovat rozpočet celé obce. Cena instalace dvou větrných elektráren se pohybuje kolem 400 milionů Kč, proto odborníci doporučují, aby se na stavbě podílelo více investorů.

Brzdou jsou také komplikované povolovací procesy, které podle zastánců obnovitelných zdrojů odrážely dlouhodobě vlažný přístup státu k větrné energetice. „Kvůli tomu dosud trvala příprava větrného projektu 10 či více let. Přístup státu, krajů i obcí ale prochází zásadní změnou, novým standardem pro vyřízení všech razítek budou již brzy dva, někde dokonce jeden rok,“ popisuje Chalupa.

Investoři však narážejí také na nesouhlas obyvatel obcí, v jejichž blízkosti se má instalace nacházet. To byl také případ 11 připravovaných větrníků v Dolní Řasnici na Liberecku, kde má stát nejvýkonnější větrný park v Česku. Místní měli obavy z přílišné blízkosti větrníků u domů, hluku či negativního vlivu velikosti elektráren na ráz krajiny.

„Slušný stavebník se vždy v lokalitě domluví a větrná elektrárna je přínosem pro místní. O projektech, které dopadly dobře, se dozvídáme velmi sporadicky proto, že příprava trvá strašně dlouho. A za případy, kdy veřejnost odmítne větrníky, stojí především nízké povědomí o tom, jak větrné elektrárny ve skutečnosti fungují,“ říká Chalupa.

Podle předsedy České společnosti pro větrnou energii Michala Janečka činí obvyklá vzdálenost větrné elektrárny od obydlí 500 až 800 metrů, aby se předešlo pozdějšímu omezování provozu elektrárny. Záleží však také na podmínkách dané lokality.

Od vzdálenosti elektrárny se odvíjí také intenzita hluku, který vydává. „Jediný významněji slyšitelný zvuk, který vydává větrná elektrárna, způsobuje vzduch proudící kolem listů rotoru, lidově lopatek. Hlukové zatížení pro každou lokalitu se modeluje v počítačovém programu, protože musí být ověřeno splnění hlukových limitů,“ popisuje Janeček.

Běžná větrná elektrárna o výkonu 2,5 MW s výškou 80 metrů vydává na vzdálenost 100 metrů podle Hrubého hluk o síle okolo 50 decibelů. „Ve 300 metrech se hluk pohybuje na úrovni 40 decibelů a pro 500 metrů to je přibližně 35 decibelů,“ říká Hrubý. Měření samotné hladiny hluku je však zavádějící.

Zvuk o síle 40 až 45 decibelů lze přirovnat například k velmi tiché ulici menšího města či odlehlé rezidenční oblasti. „Zpěv ptáků v parku například pro kolemjdoucí dosahuje hladiny i více než 45 decibelů, jde ale o hluk jiné povahy a vyšší psychologické akceptovatelnosti,“ popisuje Hrubý.

V případě větrného parku se s množstvím elektráren zvyšuje i hladina zvuku. „Turbíny jsou rozmístěny v provozu ve vzdálenosti přibližně desetinásobku průměru vrtule. Hluk se tedy pro uvedené vzdálenosti od větrného parku zvyšuje jen o jednotky decibelů,“ říká Hrubý.

Větrným elektrárnám v některých lokalitách nefandí ani ochranáři přírody. Lopatky totiž mohou plašit, nebo dokonce ohrožovat zvířata, zejména ptáky a netopýry. Ve studiích před zahájením stavby se dokonce zkoumá, kde ptáci hnízdí a kudy létají.

Větrníky se v Česku staví podle pravidel, která respektují potřeby zvířat a jsou dokonce jedna z nejpřísnějších v Evropské unii. „Postavit větrnou elektrárnu, která by ohrožovala zvířata, zejména ptáky a netopýry, nejen že úřady nedovolí, ale hlavně ani zkušený a solidní investor to nebude zkoušet,“ říká Janeček. Daleko větším riziko pro biodiverzitu podle něj představuje změna klimatu, kterou naopak obnovitelné zdroje pomáhají zmírňovat.