Neznámý český miliardář bohatne, když prší. Nový jackpot našel u Atlantiku

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ten rozdíl je znát už z letadla. U Madridu je krajina dole vyprahlá, jako by pilot přetáhl let až někam za moře do Afriky. Ale stačí hodina letu na severozápad a ukáže se jiný obrázek Španělska, který do obvyklých představ o vysušené zemi vůbec nezapadá.

V Galicii u pobřeží Atlantiku jsou i v létě z výšky vidět hlavně tmavě zelené husté lesy a hnědá vodou nasáklá pole. Jako by letadlo pro změnu přeletělo až do Anglie. Anebo – jak říká manažer Petr Milev – rovnou do „španělského Skotska“.

Zdejší kraj si jeho firma Energo-Pro oblíbila právě pro jeho podnebí. Bouře z Atlantiku mají za následek, že v Galicii prší stejně jako v Norsku, v Alpách nebo právě ve Skotsku. Tedy čtyřikrát víc než ve zbytku Španělska a třikrát víc než v Česku.

V kombinaci s hornatým terénem jsou to ideální podmínky pro vodní energetiku, ve které Energo-Pro podniká od roku 1994. Z devadesátkového startupu je dnes mezinárodní podnik. Patří mu elektrárny na přehradách v Bulharsku, Gruzii, Turecku a nově i Španělsku. Další staví v Kolumbii a brzy se má rozrůst do Brazílie.

Španělsko přibylo na firemní mapě loni, když byla k mání zdejší firma Xeal s elektrárnami na dvou galicijských řekách. Prodával ji americký finanční fond, zvyklý jako mnoho jiných své investice v pravidelných cyklech obměňovat. „Dozvěděli jsme se to náhodou a měli jsme i štěstí. V západní Evropě se nám do té doby nic koupit nepodařilo,“ říká k loňské akvizici Milev.

Cena měla zůstat tajná, ale dá se snadno odvodit. Energo-Pro loni při zveřejňování transakce samo řeklo, že si kvůli ní půjčuje u amerických bank 300 milionů eur. Tedy 7,5 miliardy korun, což je částka, která vzhledem k ziskům Xealu odpovídá i obvyklým vzorečkům pro oceňování firem.

Na české poměry to není málo. Pro srovnání, za podobné peníze se loni prodávala Zásilkovna nebo Becherovka. Když se převzetí Xealu oznamovalo, česká ambasáda v Madridu o transakci mluvila jako o jedné z největších tuzemských investic v zemi.

Srdcem Xealu je kaskáda na řece Xallas, s ústím na dohled od známého mysu Finisterre. Dřív – jak napovídá latinsky znějící název – lidé věřili, že právě tady končí Země.

Dnes je na skalnatém výběžku maják, malá restaurace a při západu slunce plno turistů. Kdo má rád dějepis, může si na kovové pamětní desce připomenout jednu českou stopu. Král Jiří z Poděbrad sem poslal jednu ze svých mírových výprav, cestou přes nedaleké poutní místo v Santiagu de Compostela.

Kvůli vzpomínkám tu ale čeští investoři nejsou. Horský masiv s řekou Xallas je od majáku dobře vidět, stačí jen otočit hlavu od zapadajícího slunce a podívat se přes zátoku zpátky k pevnině. Skalnaté kopce vystupují z vody strmě nahoru, což se hydroenergetikům hodí.

Na řece jsou dvě velké přehrady a devět elektráren. Kolem tlustých kovových potrubí se klikatí úzká asfaltka. Strmý kopec dává vodě v trubkách velký spád, v opačném směru po asfaltce nahoru se někdy jezdí cyklistická Vuelta.

Horní nádrž celé kaskády není od pobřeží daleko, ale vysoko, 300 metrů nad mořem. Výška dává kaskádě solidní parametry. Loni se tu vyrobilo více proudu než na Orlíku – 462 gigawatthodin, což je pro představu spotřeba stovky tisíc průměrných domácností. Přitom řeka i nádrže jsou oproti Orlíku viditelně menší, stejně jako elektrárna.

Díky velkému převýšení a spádu stačí na stejný objem výroby poloviční turbíny. Vysoká výkonnost je vidět i na penězích. Podle posledních zveřejněných čísel měl Xeal v roce 2022 tržby 4,6 miliardy korun, z toho 1,1 miliardy mu zůstalo jako zisk. Což je marže, jaká se v mnoha oborech nevidí.

Kupní cena za Xeal by se tímto tempem měla novým vlastníkům vrátit do sedmi let. Tento plán potvrzuje i Milev. Energo-Pro ale podle něj ve Španělsku zůstane mnohem déle. Firma se profiluje jako strategický investor působící takřka výhradně ve vodní energetice a tato vizitka při vstupu hodně pomohla.

Hlavně když bylo u místních potřeba odbourat nervozitu z toho, že na místo amerických finančníků přichází kdosi z východní Evropy. „Nakonec místní ocenili, že novým majitelem je firma s dlouhodobou vizí a zkušeností,“ říká Petr Milev. „My jsme nikdy nic neprodali,“ dodává k firemní filozofii její ředitel.

Pokud jde o účetní výkazy, Energo-Pro je dobře čitelný podnik. Kvůli dluhopisům, se kterými se volně obchoduje na irské burze, zveřejňuje každé čtvrtletí podrobné účetní výkazy. Milev a jeho tým jsou čtyřikrát za rok k dispozici pro grilování od analytiků na telefonní konferenci, kam se mohou přihlásit i novináři a drobní investoři.

Loni firma měla dohromady za všechna svá působiště tržby 32 miliard korun, což je pro srovnání podobné číslo jako obrat české Billy. Hrubý zisk EBITDA, před započtením odpisů a úroků (což je ukazatel, který majitele firem obvykle zajímá v první řadě pro měření skutečné ziskovosti), dosáhl loni podruhé v řadě rekordních osmi miliard.

Daleko větším tajemstvím než čísla je zakladatel a majitel Energo-Pro. Podle obchodního rejstříku je jím jediný člověk, 51letý Jaromír Tesař. Vzhledem k velikosti firmy ho lze brát za dolarového miliardáře, což je v Česku jen hrstka lidí, kteří dbají o svou image a čas od času kvůli tomu veřejně vystupují.

Tesař – jak říkají jeho kolegové – je normální podnikatel. Ve firmě strávil celý život, dál ji aktivně řídí, do firemní centrály v pražském Palladiu osobně dochází, na velké projekty sám dohlíží. Když firma uspěla s prvními velkými zahraničními akvizicemi v Gruzii a v Bulharsku, dočasně se do těchto zemí přestěhoval. Podobně dohlížel i na dokončení vodních elektráren v Turecku.

Vůči okolnímu světu se ale Tesař chová specificky. S novináři se nebaví, žádosti o rozhovor odmítá, v médiích nekoluje ani žádná jeho fotografie. „Váží si zkrátka svého soukromí víc než jiní podnikatelé,“ vysvětluje motivy svého šéfa Petr Milev, bývalý ředitel PPF Banky, najatý do vedení Energo-Pro v roce 2021. Poté, co Tesařovi pomáhal jako investiční bankéř na volné noze s koupí slovinského výrobce turbín Litostroj.

Podle Mileva se vnější okolí musí spokojit s tím, že za firmu jedná management, podobně jako v jiných velkých korporacích. Stejně jsou na tom i zaměstnanci španělského Xealu. Ani mezi ně se Tesař zatím osobně nevypravil a poslal za sebe právě Mileva.

Zřejmě tím pádem nikdy nebude příležitost doptat se Tesaře napřímo, jak firma jednoho muže ze Svitav zvládla všechno to, co má za sebou. Třeba postavit novou vodní přehradu s  elektrárnou v Turecku nebo ovládnout většinu distribuční sítě v Gruzii a třetinu distribuce v Bulharsku.

Podle Mileva byl určující osobou pro rozjezd firmy Tesařův strýc, který ještě v době centrálního plánování pracoval jako technik ve firmě ČKD Blansko. Ta bývala tehdy vedle Litostroje hlavním výrobcem vodních turbín ve východním bloku. Tesař si už jako dítě díky zcestovalému strýci a dárkům, dovezeným z montáží, do hlavy zasadil rovnítko mezi hydroenergetikou a úspěchem.

Místo studií začal po rozpadu komunismu podnikat. Inspirací byl opět strýc a jeho tip, že by stálo za to v privatizaci koupit vodní elektrárny na Labi. Stát je udržoval v dobrém stavu, a protože pojem „obnovitelné zdroje elektřiny“ tehdy nikdo ani neznal, nebyl o ně ani moc velký zájem. Tak se přinejmenším o začátcích Energo-Pro vypráví mezi jejími zaměstnanci.

Do firmy Tesař časem přibral svého právníka Jiřího Krušinu a prodal mu čtvrtinový podíl. V roce 2016 se zase v míru rozešli. Energo-Pro zůstalo Tesařovi a vrhlo se naplno do světa. Krušina si nechal české elektrárny, v Energo-Pro zbyly jen dvě – v Brandýse nad Labem a Litoměřicích.

Oba – Tesař i Krušina – si mohou gratulovat, vodní energetice hraje současná doba do karet. A to jak doma, tak ve světě. V Evropě překotně roste role větrných a solárních parků, které ovšem vyrábějí v závislosti na počasí a potřebují v síti protiváhu. Význam přehrad díky tomu roste. Fungují jako obří baterie, výrobu z větru a slunce dobře vyvažují.

Postavit novou přehradu v Turecku se podle Mileva povedlo díky tomu, že v zemi je o energii i vodu nouze a privátní investice do hydroenergetiky mají státem garantované výkupní ceny.

Jinde po Evropě má před budováním takových děl přednost ochrana přírody, ale do vody se investuje jinak. ČEZ chce do roku 2030 vyměnit turbíny pod orlickou hrází, aby zvládly i reverzní chod a mohly v době přebytků vracet vodu do nádrže. Další přečerpávací elektrárnu by v kopcích na levém břehu Orlické přehrady rádo stavělo Povodí Vltavy. Stát má pro takové projekty vytipováno ještě pět dalších lokalit.

Španělsko po úniku radioaktivního materiálu z elektrárny Ascó v roce 2007 dospělo k rozhodnutí, že se s jádrem rozloučí. Aktuálně konec plánuje na rok 2035. Z větru, slunce a vody dnes pokryje přes polovinu spotřeby, podíl větru a slunce má díky novým instalacím dál růst. Přehrady v takto poskládané soustavě hrají důležitou roli pro balancování výkyvů.

Vidět je to i v proskleném dispečinku Xealu posazeném ve svahu nad poslední zákrutou řeky a přístavem pro jachty před ústím do moře. Podobně jako v Česku, i tady se pouští voda z přehrad na turbíny hlavně v rámci takzvaných podpůrných služeb – tedy když státní správce energetické sítě zavelí kvůli vyrovnání momentální poptávky a nabídky.

Takto prodaná elektřina na zavolanou stojí ve Španělsku v průměru třikrát víc, než je běžná cena na burze. I proto Xeal plánuje – a Milev to za nové vlastníky zcela schvaluje – další velkou investici do přídavné přečerpávací elektrárny, která by vodu z dolní nádrže pumpovala do nového rezervoáru v horách.

Jeho zbudování spolu s veškerou obslužnou infrastrukturou vyjde na dalších devět miliard korun. Investice se podle Mileva vyplatí právě kvůli flexibilitě zdroje a jeho schopnosti reagovat na výkyvy cen. O licenci na přečerpávání už má Xeal zažádáno, výkon celé soustavy se má v případě dokončení ztrojnásobit.