Nevedeme si tak zle. Pět dobrých zpráv ze žebříčku Česká elita 2024

Všeobecná skepse, která panuje ohledně aktuálního stavu domácí ekonomiky, je v některých ohledech přehnaná. Přinejmenším podle toho, v jaké kondici jsou největší české firmy.

Svědčí o tom nový žebříček Česká elita, společný projekt Seznam Zpráv a poradenské společnosti Deloitte. V něm letos druhým rokem mapujeme tuzemskou podnikatelskou sféru, a to přehledem stovky nejhodnotnějších firem pod kontrolou českých vlastníků, seřazených podle odhadu jejich tržní hodnoty.

Jejich ekonomická síla jednoznačně roste. To sice ještě nemusí být automatická předzvěst univerzálního blahobytu, ale jisté přínosy by se dříve či později dostavit měly.

Souhrnná hodnota celé první stovky dosáhla letos bezmála tří bilionů korun. To je o třetinu víc než loni.

Vzestup je v absolutních číslech hodně ovlivněn pohyby na předních místech. Pět největších firem má hodnotu ve stovkách miliard korun, a tak každý jejich posun má v součtu velký dopad.

Zlepšení je ale vidět napříč žebříčkem. Spodní práh pro vstup do první stovky se posunul z 2,1 na 3,3 miliardy korun. Medián růstu – tedy vzestup hodnoty uprostřed pelotonu, kde srovnání není zkreslené extrémními skoky výjimečně úspěšných a neúspěšných firem – činil 15 procent.

Je ale třeba mít na paměti, že všechna tato čísla jsou z definice přifouknutá. V České elitě z definice figurují hlavně firmy, kterým se daří. První stovku tvoří výběr těch nejlepších, místo odpadlíků zabírají noví – úspěšnější – nováčci s lepšími výsledky.

Ocenění jednotlivých firem vychází ze standardních metod, které se v praxi při prvních indikativních odhadech kupní ceny podniků používají. Záleží na ziskovosti společností, na jejich zadlužení a na tom, jakou hodnotu připisují podobným firmám z oboru kapitálové trhy, v našem případě akciové burzy v EU.

Všechny tři vstupní parametry – tedy zisky firem, jejich dluhy i srovnávací základna zahraničních akciových trhů – jsou oproti loňsku lepší. Největší měrou přispěla vyšší ziskovost, na výsledném růstu hodnoty firem se podepsala víc než z poloviny. To mimo jiné znamená víc zdrojů pro zvedání mezd, které v posledních letech za vývojem firemních zisků – podle makroekonomických čísel za celé Česko – spíš zaostávaly.

Kleslo také relativní zadlužení firem vůči jejich ziskovosti, což manažeři nejčastěji vysvětlují odezněním éry superlevných peněz.

Akciové indexy v Evropě – stejně jako jinde po světě – se proti loňsku také zvedly. Do ocenění zdejších firem se tento jev promítá zprostředkovaně, i když na burze nejsou, protože zahraniční burzy fungují pro případné kupce i prodejce podniků jako nejlepší dostupné vodítko.

Je ale otázkou, zda pozitivní trendy na evropských kapitálových trzích vydrží, pokud platí, že Evropa je ekonomicky na rozcestí a nástup Donalda Trumpa v USA ji vystaví další zátěži. Ať už jde o celní bariéry, bezpečnostní rizika, nebo napodobování politického populismu.

Křetínský kupuje britskou poštu, Tykač doly v Austrálii, Strnad zbrojovku v Minnesotě, Dospiva lékárny v Itálii, Babiš chemičku v Rakousku, Tesař vodní elektrárny v Brazílii… Tento výčet by mohl pokračovat hodně dlouho, protože tržní ekonomika v Česku po 35 letech definitivně pokročila do nové fáze.

Domácí kapitál, který po listopadu 1989 logicky nikdo neměl, sílí a je ho najednou tolik, že už se v Česku ani všechen neuživí. Proto zdejší miliardáři míří ve velkém do zahraničí, což může někomu připadat jako škoda, ale lze to brát i pozitivně – jako trend, díky kterému vznikají národní šampioni s celosvětovou působností.

Zdejší podnikatelé jsou v první linii i tehdy, když je některá domácí firma na prodej. To dříve nebývalo zvykem, v 90. letech a v druhé vlně po vstupu do EU stála zdejší ekonomika hlavně na přílivu zahraničních investic. Role cizích vlastníků zůstává vysoká, ale ustupuje.

Důkazem je, že nic moc nového nenakupují. Z loňské České elity vypadla jen jediná firma kvůli tomu, že ji převzal někdo zvenčí a už není česká. Šlo o obchodní síť Hruška, prodanou do Maďarska. Za zmínku stojí ještě Zásilkovna, která v České elitě už loni nebyla kvůli tomu, že její prodej byl v době uzavírání žebříčku na spadnutí. I dva případy ze sta jsou ale minimum.

Každý třetí podnik z první stovky něco vyrábí. V době drahých energií a končící globalizace to průmysl nemá jednoduché, nadměrná závislost na výrobním sektoru se může jevit jako slabina. Výčet toho, co všechno z největších továren proudí, ale spíš působí impozantně – jako naděje, že zdejší průmyslová tradice ještě neřekla poslední slovo a dá se na ní hodně stavět.

Nejde jen o očekávatelné věci, jako jsou autosoučástky, elektronika, pivo nebo zbraně. Sortiment první stovky je daleko pestřejší, od dronů po psí žrádlo. Hned dvě firmy – BTL a Linet – vyrostly v globální dodavatele zdravotnických přístrojů, které samy designují a vyvíjejí. Draslovka, Fosfa nebo Contipro staví svou výrobu na inovativní chemii, GZ Media je největším světovým výrobcem vinylů, Prusa Research diktuje vývoj 3D tiskáren.

Ve všech těchto případech platí, že zdejší výroba nestojí jen na minimální marži, nájemní subdodavatelské práci a levné pracovní síle, ale také na tom, co je považováno za klíč k dalšímu růstu průmyslových kořenů. Tedy na vlastních vynálezech a dobývání trhů pod vlastní domácí značkou.

Vydělávat se dá i bez výroby. FTMO, CDN77, Livesport, Bohemia Interactive nebo SCS Software jsou příběhy nových nápadů digitální doby, ze kterých během pár let vyrostly miliardové firmy s globálním záběrem.

Vedle nich je v první stovce řada firem, které se naopak úspěšně živí tím, že rozvíjejí tradiční služby doma. Čtyři z nich působí ve zdravotnictví, tři v e-commerce, dalších deset v developmentu, kde jim ze zahraničí takřka nikdo nekonkuruje.

Do žebříčku se dostalo také šest menších ryze českých bank. Ukazuje se, že domácí podnikatelé nechtějí nechat zdejší velmi ziskový sektor finančních služeb jen zavedeným velkým nadnárodním domům. Což by se výhledově mohlo projevit tím, že zesílí konkurence a bankovní produkty zlevní.