Nástupnictví králů vířivek: Táta mi předal firmu a tři měsíce se neukázal

Petr Kolář, otec Kateřiny, si v roce 1993 po návratu dcery ze studií v USA uvědomil, že právě „spáčka“ by mohla být dírou na trhu. O dva roky později založil úspěšný rodinný byznys. Firmě z Orlických hor se v covidu dařilo a už v říjnu překonala dosavadní rekord celoročních prodejů.

Do pěti let firma investuje další desítky milionů do technologií a strojů. Navíc se poohlíží po pozemku, kde by přistavěli továrnu na zelené louce.

„Rádi bychom přistavěli fabriku. Potřebujeme dramaticky zvětšit výrobní prostory, už jsme v tomto ohledu letos udělali velké kroky. Zvětšili jsme výrobní prostory i nové administrativní zázemí,“ vypráví v nové kanceláři pro Seznam Zprávy šéfka a spolumajitelka firmy USSPA. Pro Ženský byznys se rozpovídala i o soukromí. Synovi, který možná jednou úspěšnou firmu převezme, manželovi, se kterým sdílí kancelář a také o nástupnictví.

Jak vám otec vlastně předal továrnu?

Táta jednoho dne přišel, že se rozhodl skončit. Hledali jsme vhodnou příležitost a vhodný termín, jak a kdy to oznámit. Asi je v tom můj marketingový přístup, že takové věci musí mít nějakou hezkou tečku. Zvolili jsme 4. říjen, den 60. narozenin tatínka a navíc ve dnech, kdy se konal Designblock. Představili jsme naši produktovou novinku a táta lidem řekl, že mi předává firmu. Jedno oko nezůstalo suché.

Dohodli se, že do firmy tři měsíce vůbec nepřijde, Aby všem definitivně došlo, že nás fakt nebude stínovat, že když tady padají rozhodnutí, tak to platí. A on skutečně tři měsíce nepřišel, jen občas se tady mihne. Dlouho ale nevydržel nic nedělat a vybudoval golfové hřiště. Bylo jasné, že v šedesáti, na vrcholu sil, nebude jen tak sedět.

Takže to vydržel? Neradí?

Dal nám důvěru a toho si strašně vážím. To je také důvod, proč se nám podařilo někam posouvat. To pak bývá strašně těžké, když ti otcové zakladatelé nejsou ochotni odevzdat svoji vlastní důležitost. Tohle je na tom všem ten těžký moment a on to zvládl. Navíc v době, kdy se ještě o předávání firem moc nemluvilo, všechno jsme řešili intuicí a povedlo se to. Také si myslím, že je to tím, že nám fungují rodinné vztahy.

Máte syna. Převezme jednou firmu?

Synovi je čtrnáct let a o nástupnictví už se v rodině mluví. On to vyřešil za nás. Sotva začal mluvit, tak vždycky říkal, že tady bude ředitelem. Trošku si naběhl, protože když to ve škole není úplně ono, tak mu říkáme: „Chceš být nejlepší? My bereme do firmy jenom ty nejlepší, takže musíš makat.“ Ale teď vážně. Tvrdíme, že se narodil s firmou v krvi. To je vlastně hezké, ale my mu spíš chceme otevřít obzory, aby do toho vstoupil ve chvíli, kdy o tom bude skutečně sám přesvědčený. Jediná věc, kterou po něm s manželem chceme, je, aby vyrazil někam do světa. Až přijde ta správná chvíle. Ideálně do USA, jako kdysi já. Už v jedenácti letech byl úplně sám ve Španělsku. Takže tohle je bezvadné. Už sem chodí brigádničit a je fajn, že si na něj ve firmě zvykají lidé tak říkajíc odspodu. My s manželem Honzou jsme také rostli s touto firmou hned od školy. Je to pro spoustu věcí dobře, ale pohled odjinud je rovněž důležitý.

Jak máte nastavený work life balance, tedy rovnováhu mezi pracovním a osobním životem?

Myslím, že to nelze oddělit. Každý, kdo má rád svou práci, tak o ní přemýšlí i ve chvílích volna. Není to o tom, že teď musím mít pauzu. Já mám vyčištěnou hlavu ve chvíli, když už si znovu začnu dělat poznámky o firmě. Když ležíme na pláži v našem oblíbeném Alicante, tak si dva dny čtu knížku a ten třetí už si začínám dělat poznámky. Je to velká výhra, když nám ta práce dělá dobře a baví nás.

S manželem sedíte naproti sobě i v kanceláři. Dělá to vztahu dobře?

Já myslím, že ano. Pomohlo, že jsme si agendu rozdělili a potkáváme se jen na zásadních projektech, abychom si to pak nemuseli vyprávět. My si to večer stejně u vína nebo ve vířivce musíme přeříkat. V práci si kolikrát ani nestihneme všechno říct. Máme silné a dobré vztahy. Rodinné i partnerské.