Menu do 100 korun. Testovali jsme, kde se i dnes dá najíst a nezruinovat se

Ačkoliv se hledají jak jehla v kupce sena, přesto stále existují – provozovny, v nichž dokážou uvařit polední menu do 100 korun. Nalézt je lze v místech, která už z principu vaří pro hodně lidí, jako jsou například menzy či nemocnice, tam, kde neplatí nájem, anebo v místech, kde vaří nadšenci se sociálním cítěním a kterým stačí pokrýt náklady a nejde jim o žádný velký lukrativní byznys.

Společné mají tyto provozovny to, že v nich chybí obsluha, za cenu do stokoruny vedou jen pár jídel a další chody nabízejí už za vyšší cenu, anebo jídlo do stovky vyhradili pro vymezenou skupinu lidí, třeba důchodce, a ostatní ji mají o něco dražší.

„Když má někdo extrémně nízký nájem, nebo mu ho platí někdo jiný jako třeba ve školní jídelně, anebo dostane dotaci na provoz či vybavení, a pak brutálně okosí náklady a místo kuchaře zaměstná sám sebe a je tam od rána do večera, nebo jde po akcích v Makru a točí pár jídel, pak si to umím představit,“ říká Luboš Kastner, člen představenstva Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR, který má na starosti obor stravování.

„V jiných případech však nemůže být o kvalitě jídla, například čerstvých surovin, řeč a já sám bych se toho bál dotknout,“ dodává.

A kde se taková místa vyskytují? Zeptali jsme se členů facebookové skupiny Přiznání číšníků a servírek, která sdružuje přes 50 tisíc uživatelů, a z jejích původně zhruba 20 tipů zbylo po ověření takových míst (některá zdražila teprve nedávno), osm provozoven, kde dokážou alespoň pár jídel o dvou chodech vyrobit pod 100 korun.

Našli jsme je v Praze, Ostravě, Plzni, Liberci, Zlíně a v Boskovicích. A jak to dokážou?

Boskovická restaurace leží blízko Westernového městečka a hlavní jídlo s polévkou vaří už od 95 korun. Z nabídky osmi poledních jídel jsou za takovou cenu k dostání dvě až tři, například rizoto, vepřový řízek či palačinky. Recept na levné vaření jsme přímo v místě nedozvěděli, protože vždy, když jsem na místo volala, měli takový spěch, že se mi nemohli věnovat.

Čerpat šlo tedy jen z informací na internetu a z referencí hostů. Ze stránek restaurace vyplývá, že se zaměřuje na tradiční českou kuchyni, domácí porce a přijatelné ceny. „Vše vaříme z čerstvých surovin bez chemických náhražek a zajišťujeme rozvoz obědů. Věříme, že u nás budete spokojeni a od vašeho stolu se bude ozývat výrazné „re-pe-te“,“ píší provozovatelé.

Z informací lze dále vyčíst, že provozovna vaří mnoho jídel a má velké prostory, protože má salonek s kapacitou 50 osob a o svatbách obslouží až 70 lidí. Z referencí lze poznat, že v restauraci lidem chutná. „Mají moc dobré jídlo za tu cenu,“ říká Tomáš R. „Mají tam neustále fičák a lidé jsou tam spokojeni. Já sama jsem tam chodila před několika lety a chutnalo mi to,“ říká Blanka K.

Menza Technické univerzity v Liberci vaří jídlo jak pro studenty, tak pro veřejnost, kterou tvoří zaměstnanci firem, bývalí pracovníci školy, školky, důchodci i lidé z ulice.

Studenti mají cenu dotovanou necelými 20 korunami, externí strávníci ne – i tak se však často cena menu, tedy polévky a hlavního jídla, vejde na třech místech – Harcově, Voroněžské a Husově pod 100 korun. Ta nejlevnější, například zeleninové krupoto s hrstkovou polévkou, vyjdou i lidi z ulice na 61 korun.

„Ceny se odvíjejí podle cen surovin, každý den a u každého jídla mohou být jiné a dokonce svíčková může stát jeden den 80 korun a za pár dnů 85 korun. Jak rostou ceny všeho, tak například cena kachny vyskočila tak, že porce s polévkou už bude nad 100 korun, ale většina jídel je do stokoruny. Jak dlouho to takto udržíme, nevíme, bude záležet na cenách surovin a zdrojů,“ říká ředitelka kolejí a menz (KaM) Iva Šídová.

Podle ní je cena dána také lokalitou, dobou, která není příznivá návštěvám restaurací a hospod kvůli zvyšujícím se cenám, a i způsobem výdeje. „Není zde obsluha, je to samoobslužná společná jídelna, do níž chodí studenti, což nemusí vyhovovat všem,“ vysvětluje ředitelka KaM.

Zařízení funguje systémem objednávek (vstupní zákaznická karta stojí 50 Kč), to proto, aby se zbytečně jídlo nevyhazovalo, což dále příznivě ovlivňuje nižší cenu porce. Na studentech jídelna vydělávat nemůže, zisk se tak snaží získat pořádáním doprovodných cateringů.

„Zájem o ně je nižší než před covidem, ale pomalu se zase festivaly a rauty obnovují,“ dodává. Příznivou cenu podle ní ovlivňuje také to, že provoz nemusí hradit nájem a denně vydávají až 2 000 porcí, což při takovém množství dále snižuje cenu menu.

Vliv na cenu jídla má podle vedoucí stravovacích provozů TUL Anny Pugnerové i důsledná snaha neplýtvat energiemi, a mít tak velmi nízké fixní náklady.

„Automaticky po sobě všude zhasínáme, takže nikde neuvidíte, že bychom svítili zbytečně. Lednice plníme tak, aby žádná nejela zbytečně, když v ní je jen málo surovin, a když myjeme velké kotle, vždy si napustíme trochu vody a žínkou ho vytřeme a ne abychom naplnili 300litrový kotel vodou, ošplíchli to a vylili, to jsou v součtu obrovské peníze, co takto můžete ušetřit,“ vysvětluje vedoucí.

Liberecká nemocnice zřídila pro pacienty restauraci, která kromě nemocných lidí a vlastních zaměstnanců vaří také jídlo pro veřejnost pod značkou KNL Catering. I lidé z ulice se tak mohou najíst v celkem sedmi jejích provozech, vedle bistra a bufetu umístěných v nemocnici si ho mohou dát i v nemocnici v Turnově a ve Frýdlantu či na libereckém krajském úřadě, kde sídlí KNL Restaurace.

A právě tam si lidé mohou z jídelního lístku volit každý den oběd ze sedmi druhů jídel složených ze dvou položek – menu A zahrnuje hlavní jídlo a nápoj a začíná už na 98 korunách, menu B zahrnuje navíc polévku a bývá o 20 korun dražší.

„Na tuto cenu se dostáváme i díky nízkým vstupním nákladům. Denně vaříme přes 13 tisíc jídel,“ říká šéf stravovacího oddělení Karel Kubelka. Jak dlouho takové ceny ještě udrží, si netroufá odhadnout.

„Dnes se dělá strašně těžko nějaký byznys plán. Nikdo neví, co bude za týden. Před covidem jsme měli ceny zhruba o pětinu levnější a ještě před válkou o desetinu. Kromě energií nejvíc zdražilo pečivo, takže v kantýnách jsme museli letos zdražovat tyto výrobky už třikrát,“ říká Kubelka.

Milan Babor se vyučil jako kuchař a v oboru pracuje i se svou ženou téměř 25 let. Vlastní jídelnu provozuje 10 let a denně uvaří zhruba 1000 jídel (před covidem to bylo minimálně o 500 pokrmů více). Lidé si mohou své menu sestavit sami podle svých preferencí. Cena hlavního jídla s přílohou, kterou si mohou lidé zvolit, začíná na necelých 80 korunách, k tomu si zákazníci mohou za 15 korun přidat salát, pití, zákusek či další přílohu.

Pokud si objednají smažený sýr, smažený květák, nebo smažený sýr se šunkou a zvolí okurkový, mrkvový, rajčatový či zelný salát, dostanou se se svou kombinací pod stovku.

„My jsme se pro to s manželkou asi narodili. Oba dva jsme z oboru a pořád nás to baví. Každý den nakupujeme čerstvé věci a nejde nám primárně o maximální zisky. Jsme rádi, když k nám lidé pravidelně chodí, i když třeba jiné provozy mají konkrétní položku, třeba špagety, třeba o dvě koruny levnější,“ vysvětluje „tajemství“ levného vaření Babor.

Plzeňská provozovna funguje tak, že její majitel vaří sám jídlo doma a následně ho rozváží svým hostům na základě osobní reference. Jeho jídelníček tak nelze nalézt na internetu, ale strávníci se musí dostat do úzké skupiny fanoušků, kteří ho dostanou elektronickou poštou. Právě touto cestou se dostal i do redakce a vyplývá z něj, že hlavní jídlo stojí 80 korun a polévka 20.

V pondělí si šlo koupit pórkovou polévku s vejcem a vybrat si jedno ze tří jídel – pečeného kuřete na divoko s bramborovým knedlíkem, cikánskými vepřovými nudličkami s knedlíkem a zapečenou kotletou s rajčaty a sýrem a šťouchanými bramborami. Dnes bude brokolicová polévka, smažené žampiony s bramborem nebo vepřový guláš či pečené buřty na pivě s chlebem.

„Vařím z čerstvých surovin, používám vlastní bylinky, mám vlastní slepice a králíky. Furt musím vařit stejně kvalitně. Zákazníky jsem si získal postupně a jsem spokojený. Mám toho však nad hlavu a víc bych nestíhal,“ říká majitel jídelny, který však chce zůstat v anonymitě právě proto, že by větší poptávku po svém jídle nestíhal uspokojit.

„Jednou jsem to jídlo zkusil a bylo překvapivě dobré, žádné náhražky,“ libuje si jeden z jeho fanoušků M. K.

Ferdinand Hrbek provozuje na Smíchově svou jídelnu už od roku 2006, kdy ji dostal do pronájmu, který je trochu nižší kvůli tomu, že jde o sklepní prostory. Strávníci, většinou zaměstnanci některé z firem umístěných v Paláci Křižík, si každý den mohou vybrat za 100 korun k polévce jedno ze tří jídel. Kdo si chce dát jídlo bez polévky, ušetří jen pět korun, takže si lidé dávají většinou celé menu.

Jak se v hlavním městě dostává na takovou cenu? „Když zde byli francouzští majitelé, dbali na to, aby v objektu bylo vedle luxusních restaurací i jídlo pro dělníky a zaměstnance. A já to tak držím. Spousta lidí by řeklo, že jsem hloupý, ale mě to baví dělat takto. Vařím klasická jídla, za moderní gastronomií se nehoním a stačí mi, když mám z každého jídla čistého pár korun a už se ve svých letech předělávat nebudu,“ říká 58letý Hrbek, který se vyučil jako kuchař.

Každý den vydá zhruba 200 jídel a v nabídce točí zhruba 120 chodů. „Když jsou řízky, je to konec světa, fronta je strašně dlouhá a je to mazec,“ popisuje zájem o klasickou kuchyni jedna z jeho zaměstnankyň Marie Hanušová.

Senioři mají možnost najíst se za necelých 100 korun v samotném centru Prahy, pasáži Světozor kousek od Václavského náměstí. Restaurace, která svým designem připomíná pohled do minulého století, jim nabízí v podzemní místnosti každý den tři jídla s polévkou a čajem za 95 korun.

Ostatní si ho mohou koupit za 129 korun, ale kromě hlavního jídla a polévky k tomu dostanou i zákusek – koláč, štrůdl nebo sušenku. Vedle základního menu nabízí restaurace také další, dražší chody.

Hana Štolbová se svým synem Milošem provozují jídelnu, kterou si pronajali, 12 let a zisk pro ně není na prvním místě. „Když jsme tu začínali, žilo zde hodně důchodců a my jsme chtěli, aby si mohli dovolit dát jídlo v centru, takže jsem to pro ně takto nastavili jako takovou charitu. Nejde nám o to rejžovat peníze za každou cenu. Jsme rádi, že nám sem lidé chodí, chutná jim a přivedou třeba někoho dalšího a nám se tím sníží náklady,“ vysvětluje filozofii rodinného podniku Štolbová.

V týdnu se do jídelny vydala na zkoušku i autorka textu a dala si kulajdu a bramborové šišky se skořicí. U stolů seděli starší lidé, herci a přišla i skupinka cizinců s dětmi.

„Chodím sem nejenom kvůli ceně a dobré kvalitě jídla, ale i proto, že je vše připravené a mohu se rychle najíst. Kdekoliv jinde čekáte strašně dlouho na obsluhu, a to pak nestíháte do práce,“ vysvětluje Oldřich Malý, proč mu vyhovuje právě toto stravování.

Zlínská jídelna dosud vaří menu s polévkou za 85 korun. V nabídce má každý den na výběr dvě jídla – například v pondělí to byla ke krupicové polévce s vejci pečeně na paprice s knedlíkem a vepřové na hříbkách a hrášku s bramborem a dnes si mohou strávníci k hovězí polévce pochutnat na moravském vrabci s knedlíkem a zelím nebo na koprovce s vejci a bramborem. Kdo si chce jídlo nechat přivézt domů, nechá v jídelně své přepravní nádoby a připlatí si sedm korun.

„Ač jsem původně ajťák a ekonom, přes mamku jsem se dostal i vaření a už jsem u toho zůstal. Denně vařím zhruba tisíc obědů a výhodu mám v tom, že díky rozvozům mám asi polovinu z nich jistých. Nejsou to jen důchodci, ale maminky s dětmi, hasiči, zaměstnanci malých firmiček, policisté, hygienici či záchranáři,“ říká Jan Plhák.

Aby vše stihl, vstává velmi brzy ráno a chodí spát pozdě večer. „Třeba včera jsem vstal ve čtvrt na čtyři a spát jsem šel v půl jedenácté.“ Popisuje svou každodenní rutinu majitel vývařovny.

Kvůli zdražování surovin a energií musel i on výrazně navýšit své ceny. „Ta rychlost, jakou se to vše zdražilo a hrnulo ze všech stran, byla hrozná. Ještě loni na začátku roku jsme menu nabízel za 75 korun, pak za 79 a současnou cenu se budu snažit udržet minimálně rok,“ přeje si Plhák.