Křetínský pro Die Welt: Jít příkladem byla chyba, Evropa musí být pragmatická

Evropská politika potřebuje obrat k racionálním a pragmatickým řešením, která uleví průmyslu a ve výsledku mohou přinést větší sociální smír a méně politické polarizace. V obsáhlém autorském článku, který vyšel v sobotu před volbami v deníku Die Welt, to píše český miliardář Daniel Křetínský.

„Politiky v Německu i v Evropě – většinou zásadně ovlivněné Německem a zároveň nejvíce ovlivňující Německo – nebyly v posledních přibližně 15 letech pro příliš mnoho odvětví a oblastí pragmatické, ale ideologické. To zásadně kontrastuje s přístupem našich dvou hlavních globálních konkurentů, Číny a USA,“ uvádí Křetínský v článku, který prezentuje jako příspěvek do debaty o neuspokojivém vývoji německé ekonomiky.

V úvodu dále zdůrazňuje, že nejde o přímou reakci na zvolení Donalda Trumpa v USA ani o výzvu k tomu, že by Evropa měla jeho přístup kopírovat a ustupovat od svých hodnot. „Musíme však pro naše politiky nalézt nový princip a étos, protože je to třeba jak pro naše ekonomiky, tak pro nalezení sociálního kompromisu v našich společnostech, které začínají být příliš polarizované,“ píše dále v úvodu.

Českou verzi textu přetiskla tuzemská Křetínského média E15, Info.cz a newsletter 11 am. Text je rozdělen do dvou částí, v první s podtitulkem „Ideologické politiky“ pojednává o tom, jak Evropa podle Křetínského míjí cíl v boji proti klimatické změně. Tu je podle něj bezesporu potřeba řešit, ale ne stávajícími metodami.

Energetiku, autoprůmysl, chemický průmysl, výrobu cementu a ocelářství popisuje jako „primární“ odvětví systémové povahy. Mají velký multiplikační efekt, a tak jejich útlum ovlivní i další oblasti ekonomiky, z hlediska zaměstnanosti až trojnásobně oproti přímé ztrátě pracovních míst v těchto sektorech.

Chybou je podle Křetínského myslet si, že Evropa má „jít příkladem“. Prý kvůli tomu, že se nemusí nikdo přidat, a tím pádem se klimatu nijak nepomůže, protože Evropa má na celkových emisích skleníkových plynů jen sedmiprocentní podíl. „Kromě toho navíc při realizaci této již tak sporné strategie bohužel došlo k řadě závažných metodických chyb,“ pokračuje Křetínský, jehož EPH, kterou spoluvlastní s Patrikem Tkáčem, patří na čelo žebříčku Česká elita – nejhodnotnější firmy v českých rukou.

Ty vidí v tom, že nikdo nespočítal, jak se zelená transformace odrazí v ekonomické prosperitě a co přinese navíc kromě vágního příslibu nových příležitostí. Křetínský v této pasáži připomíná rozdíly v cenách energií oproti USA a Číně, mimo jiné v důsledku emisních povolenek.

Ty by podle Křetínského šlo nastavit levněji a energetická transformace by přesto běžela dál. „Za normálního stavu trhu s plynem, který jsme měli až do energetické krize v roce 2022 a jehož návrat se povětšinou očekává v roce 2026, se přechod z uhlí na plyn již odehrává na cenách kolem 30 eur za tunu CO2,“ míní podnikatel, který – i přes všeobecný ekonomický útlum Evropy – naopak díky včasnému vstupu do energetiky dosáhl v posledních letech rekordních výsledků.

„Dalším příkladem je současná situace dovozu ruského plynu do Evropy,“ pokračuje Křetínský na adresu dalšího oboru, kde podniká. Zbavit se závislosti na ruském plynu kvituje jako „strategicky zásadní“ krok, ale přehrazení ukrajinského tranzitu na začátku letošního roku už považuje za škodlivé.

Ač třeba česká vláda považuje konec ukrajinského tranzitu za pochopitelný krok Kyjeva, který vzhledem k dostupnosti alternativních zásobovacích tras nikoho nepoškodil, podle Křetínského tato změna přivodila zdražení plynu v EU „o cca 20 eur za MWh“. Navíc prý nijak neuškodila Rusku, které si ztracené dodávky vykompenzovalo přesměrováním plynu do plynovodu TurkStream.

Dále Křetínský kritizuje Evropu za promarněnou příležitost v budování nových odvětví, jako je výroba solárních panelů nebo větrných turbín, kde dominuje Čína. A varuje před analogií v autoprůmyslu.

Obvyklý argument, že regulace emisí měla evropské automobilky dotlačit k vývoji nových technologií, aby držely krok s čínskými výrobci elektroaut nebo s americkou Teslou, Křetínský odmítá – v praxi podle něj tato politika selhala, protože jsme si autoprůmysl „vzali na mušku jako nepřítele, kterého je třeba umravnit“, a výsledkem je propad výroby a pozice na globálním trhu.

„K podobné chybě se schyluje v ocelářském a chemickém průmyslu, kde tlak na používání zeleného vodíku přichází příliš brzy a bez přípravy,“ uvádí Křetínský k dalšímu bodu, kde má co říct jako přímý účastník. Loni koupil 20procentní podíl v německých železárnách ThyssenKrupp, což firma zdůvodňovala jako spojení sil s někým, kdo má zkušenost s transformací energetiky a může své know-how přenést do ocelářství.

„Firmy, které měly příležitost výrobu přesunout jinam, tak už většinou učinily a nelze je za to kritizovat,“ pokračuje Křetínský, a to hlavně na adresu Německa, které podle něj v minulých letech přecenilo síly a chybně tlačilo Unii „do zóny nereálného“. Kdo ambice vzal vážně a investoval v duchu zelené transformace, bude naopak „potrestán za svou naivitu“, protože zelené cíle bude tak jako tak nutné posunout na realističtější úroveň.

Jako další omyl zmiňuje překotné a zbytečně brzké subvencování solárních elektráren už v době, kdy jejich výstavba vycházela vzhledem k výkonu příliš draze. Jako příklad uvádí opět Německo, potíž s drahými garancemi výkupních cen u starších solárních parků ale řeší i Česko.

„Stručně řečeno, EU a Německo se chovaly naivně – náš čistě hodnotově/ideologicky řízený přístup, na rozdíl od pragmatického přístupu našich dvou hlavních globálních konkurentů, lze možná ocenit pro chvályhodnou motivaci, ale naše ekonomické oslabení nevyřeší problémy klimatu a ostatní od snah dekarbonizovat spíše odradí,“ uzavírá Křetínský.

Druhou pasáž článku věnuje tomu, že Evropa propásla změny v globální ekonomické rovnováze. Spojené státy nabraly náskok v digitální ekonomice, v Číně vyrostla nová odvětví a Evropa zkrátka nedokáže být v rámci volné soutěže konkurenceschopná.

„Můj názor je, že jsme se prostě dostali do bodu, kdy v rámci nástrojů světového obchodu nejde o to, především chránit rozvojový svět (v jeho původní definici, tedy včetně Číny) před vyspělými ekonomikami Německa a EU, ale naopak Německo a EU potřebují být v mnoha strategických oblastech chráněny, konkrétně především před čínskou konkurencí,“ shrnuje Křetínský.

V závěru navrhuje osm bodů, jak politiku v EU korigovat. V oblasti Green Dealu doporučuje snížit dekarbonizační cíle, podle kterých má být produkce skleníkových plynů v EU do roku 2050 na nule, a navrhuje „Marshallův“ globální klimatický plán – tedy motivovat firmy, aby přispěly ke snižování emisí někde jinde než v Evropě, což může ve výsledku vyjít levněji než se o stejný přínos pokoušet uvnitř EU.

Dále radí pomoci průmyslu tím, že bude mít nárok na zakázky v těch oblastech, které jsou dotované, a že se změní výpočet emisních povolenek a že budou „prodlouženy“ nároky na jejich bezplatné příděly.

V úplném závěru Křetínský navrhuje „selektivně zavést opatření, která jsou nezbytná k ochraně určitých německých a evropských průmyslových sektorů“. A to jak těch, na které doléhají drahé energie a pokuty za vypouštění skleníkových plynů, tak třeba těch, které jsou vystaveny nefér konkurenci čínských e-shopů nebo velkých technologických firem v oblasti médií.

„Chápu, že některá z těchto opatření se mohou na první pohled jevit jako nerealistická nebo revoluční, ale v současném kontextu jimi reálně nejsou a vnímám je jako životně důležitá pro Německo a Evropu,“ uzavírá Křetínský.