Karmelitky: Staví klášter svýma rukama, s penězi jim pomáhá e-shop i Bůh

O bosých karmelitkách jsem toho věděla málo – že to je přísný katolický řád, v němž se řeholní sestry neustále modlí a skoro nesmí vycházet ven ani s nikým „cizím“ mluvit.

„Kdo jim co tak hrozného udělal, že se takto schovaly před světem?“ říkala jsem si v minulosti, ještě před návštěvou duchovního centra v Drastech, v němž budují vlastníma rukama klášterní areál, jenž má sloužit k nabrání duchovních sil jim i veřejnosti. „Budou asi zakřiknuté, ostýchavé a budou mít potíže komunikovat,“ dokreslila jsem si svou představu.

První kontakt byl však zcela jiný. „Pojďte dál, podívejte se do kaple a já si mezitím vezmu pracovní boty, helmu a půjdeme na to,“ volala na mě a fotografa bez jakýchkoliv rozpaků a se smíchem sestra Marie, když jsme procházeli rozestavěným areálem a hledali jsme správný vchod.

Karmelitce Marii je 27 let, je nejmladší řeholnicí z devítičlenné komunity s názvem Karmel sv. Josefa v Praze a má na starosti komunikaci s veřejností a fundraising, tedy získávání finančních prostředků pro své sestry.

„Každá z nás se stará o něco jiného. Někdo o účetnictví, někdo o kuchyni, někdo vyrábí předměty v dílně k prodeji a na mě vyšla komunikace. Všechny ale vedle toho fyzicky pracujeme na stavbě, kde kácíme stromy, řežeme dříví nebo jezdíme traktorem,“ vysvětluje sestra, zatímco si ze stavební buňky bere lopatku a kýbl na vybírání nečistot z odvětrávacích kanálů v budově bývalé sýpky, která má v budoucnosti sloužit i jako refektář (společná jídelna).

A tak, jak je, oblečená v tmavě hnědém hábitu, který má v barvách země symbolizovat pokoru a chudobu, rozsvěcuje čelovku na helmě a vrhá se do kanálu širokého asi 40 centimetrů a vysokého zhruba 70 centimetrů. Sune se v něm po kolenou úzkou dírou, sbírá v něm kusy napadané omítky a vysvětluje, že díky dobrému proudění vzduchu pak zůstane budova suchá.

Jsem lehce v šoku, protože jsem čekala, že se sestra při špinavé práci alespoň převlékne do nějakých montérek, ale to prý nejde, protože řeholní šat musí řádové sestry nosit stále. „Ale máme dva, slavnostní na modlitby a pak obyčejný na práci,“ uklidňuje mě řeholnice a zvesela si přitom rukou oprašuje největší špínu z hábitu.

Ani druhá sestra Alžběta, která vyrábí výrobky z keramiky, žádnými domnělými komunikačními obtížemi netrpí. Než začne vyrábět keramiku, musí si naštípat dříví a zatopit si, aby ve studené dílně mohla vůbec pracovat.

A pak nám dopodrobna vysvětluje, jak zpracovává hlínu, namačkává ji do forem zhotovených podle šablon i vlastní fantazie, nechává ji vysychat, začišťuje, vypaluje, dekoruje burelem (černý prášek) či glazurou, znovu vypaluje a zlatí, až má konečný výrobek.

„Vstáváme v pět hodin ráno a chodíme spát v deset večer. Většinu času trávíme na modlitbách. Zde jsem po dobu práce, což je asi pět až pět a půl hodiny denně,“ vysvětluje řeholnice Alžběta, která ještě nesložila věčný slib a přes hlavu má proto přehozený bílý závoj na rozdíl od svých sester, které ho mají černý.

Keramické výrobky, většinou s křesťanskými motivy, následně řeholnice prodávají lidem spolu s ručně vyrobenými svíčkami, přáníčky či šátky. Tržby z nich tvoří významnou část jejich vlastních příjmů. Před covidem stačily pokrýt zhruba polovinu jejich běžného provozu. To je podle sestry Marie na kontemplativní klášter hodně, protože řeholnice v cizině si na sebe vydělají 10 až 20 procent a zbytek získávají od dobrodinců z rent, důchodů a příspěvků státu či církví.

Nyní však stačí příjmy z prodeje produktů méně než na polovinu běžného chodu řádu bosých karmelitek. Covid je sice přinutil využívat vedle kamenné prodejny i e-shop, avšak tržby z něj po zavření klasické prodejny nestačí zatím vyrovnat původní příjmy. Sestry tak chtějí prodeje rozšířit.

„Přes e-shop chceme oslovit nové zákazníky a rozšířit sortiment o různé dárkové předměty tak, aby ho nekupovali pouze věřící občané. Uvažujeme o rozšíření sortimentu například o drobné výrobky ze dřeva nebo o bylinné čaje, a chceme výrobky prodávat také na poutních místech,“ říká sestra Milada, která má na starosti stavbu a její hospodaření.

A jak se to vůbec stalo, že se sdružení, které žilo od 17. století v Praze a většinu své existence trávilo v původním klášteru barnabitů na Hradčanském náměstí, rozhodlo prodat prestižní adresu bratrům karmelitánům a přestěhovat se do zchátralé hospodářské osady na Praze-východ?

„Žijeme na jednom místě uzavřené v klauzuře. Těsné prostory a malá zahrada nebyly pro náš způsob života vhodné, sestry začaly mít zdravotní potíže, a tak jsme už od roku 2005 hledaly nové místo. Mnoho pokusů nevyšlo, až jsme v roce 2018 koupily areál od Vyšehradské kapituly, která ho získala v restitucích, před dvěma lety jsme se sem přestěhovaly,“ vysvětluje sestra Markéta, představená komunity karmelitek, která žije řeholním životem už téměř 20 let a zatím nikdy nelitovala, že se na tento způsob života dala.

Peníze na celý projekt – koupi areálu i výstavbu duchovního místa – financují karmelitky z několika zdrojů. Jejich poměr se kvůli měnícím se cenám materiálu a inflaci neustále mění. V současné chvíli je rozložení zdrojů takové, že zhruba 60 procent pochází z vlastních zdrojů, kde velkou část tvoří peníze získané prodejem původního sídla a prodejem vlastních výrobků.

Část peněz získávají karmelitky také z komerčního nájmu bytového domu, který v areálu postavily na úvěr a v němž pronajímají 11 bytů. Zhruba desetinu zdrojů tvoří restituční peníze, které budou karmelitky dostávat po dobu 30 let, podobný díl se zatím podařilo sestrám získat fundraisingem, šest procent jim vydělaly zainvestované peníze (většinou dluhopisy) a 12 procent prostředků musí ještě sehnat.

„Patříme k žebravým řádům a spoléháme na Boží vedení a jeho Prozřetelnost, takže věříme, že zbytek peněz získáme, tak jako v minulosti, z příspěvku dobrodinců,“ vysvětluje sestra Milada.

Karmelitky zatím upravily terén pozemku, zlikvidovaly náletové dřeviny, upravily lesopark s altánem, likvidují černé skládky, mají vybudované rozvody, základy pro klášter a kostel, postavily bytový dům a obnovily takzvaný Panský dům.

V něm zatím bydlí samy, ale v budoucnosti by ho rády vyhradily na krátkodobé pobyty pro rodiny a jednotlivce, nebo pro církevní i firemní skupiny, které by tam pořádaly semináře, teambuilding či exercicie (duchovní cvičení). V současné chvíli pokračují také v úpravě areálu a vybírají peníze na krov sýpky ve veřejné sbírce na Doniu.

Za dva roky se plánují přestěhovat do kláštera, jehož hrubá stavba je již zaplacena spolu s výstavbou kaple. „K podepsání smlouvy na druhou, dokončovací etapu (vnitřek kaple a traktu, kde jsou dílny, vrátnice, prodejna a prostory pro přijímání návštěv), nám chybí 31 milionů. Teprve pak budeme moci uzavřít klauzuru a začít žít řeholní život tak, jak jsme byly zvyklé před naším stěhováním,“ vysvětluje sestra Marie.

Uzavřít se v klauzuře znamená se řeholnice zcela i fyzicky oddělí od okolního světa, na společných modlitbách v kostele budou sedět odděleně od ostatních věřících, zdí budou oddělené od veřejnosti také na zahradě a ven budou moci vycházet jen k lékaři či za úřady.

Nebude jim vadit, že se po období, kdy se otevřely světu a na brigády jim jezdí lidé z celého Česka, najednou opět zavřou?

„Život má různé etapy. Toto je velmi pěkné, užíváme si to, ale přece jen náš řád je založen na modlitbách a na intenzivním vnitřním spojením s Bohem. Bereme to jako naše poslání, které nás naplňuje štěstím a už se na to moc těšíme,“ vysvětluje představená Markéta.

Jak se však řeholnice dívají na to, že svět se kvůli energetické krizi a válce na Ukrajině mění tak radikálně, že se plánovaný rozpočet může výrazně navýšit, snížit se mohou plánované příjmy i ochota lidí darovat řádu další peníze (Češi dosud karmelitkám věnovali zhruba 30 milionů korun)?

„Ano, je to velmi těžké něco predikovat, vše se výrazně a neustále mění a nelze vše přesně spočítat. Ale my nefungujeme jako firma. Vnímáme to tak, že při vší snaze by zde měl zůstat prostor pro určitou nezajištěnost, který se pro nás stává prostorem důvěry v Boha a závislosti na Něm,“ vysvětluje řeholnice Marie.

A proniká ke karmelitkám vlastně to, co se děje venku, například i dění na Ukrajině? „I když nemáme televizi ani rádio, dění ve společnosti pravidelně sledujeme, odebíráme noviny, čteme internet a informace máme se setkání s blízkými lidmi, a často si o něm při společných komunitních setkáních povídáme a vše podstatné svěřujeme v modlitbě Bohu,“ vysvětluje Marie.

Co se týče situace na Ukrajině, řeholnice se podle ní nyní modlí za všechny, kteří konfliktem trpí – za obyvatelstvo, vojáky, politiky a za mírové řešení.

„Připojujeme se také k iniciativě českých biskupů, kteří vybrali zvláštní texty k bohoslužbě pro dobu války či rozvratu, a k ženským řeholním řádům, které vytvářejí „modlitební řetězec“, v němž má každý řád svůj den, kdy se bude intenzivně za zmíněné úmysly modlit,“ dodává nejmladší řeholnice komunity bosých karmelitek v Drastech.