Článek
I dnes existují v Česku hospody, které dokážou uvařit oběd do stokoruny. SZ Byznys prozkoumal jejich byznysové plány a zjistil, že každý z nich maximálně využívá „výhody“, které mu místní podmínky nabízejí.
U hospůdky ve Smržovce na severu Čech to je například blízkost k polským hranicím a levnějším nákupům potravin, na Vysočině rodinná firma, která nemusí vyplácet zaměstnance a v Praze atraktivní poloha a nabídka „levného“ piva a chuťovek, které přilákají kolemjdoucí „na jedno“, a výčepu tak dělají slušný obrat.
Jak tato místa vypadají, co v nich vaří a kde přesně je lze nalézt? Podívejte do galerie, jak fungují. (Pro snadnější procházení galerií klikněte na poslední fotku v náhledu ukazujícím počet dalších snímků, pozn. red.)
Hospůdka U Silnice, která nabízí levné obědy hostům už takřka čtvrt století, má jednu konkurenční výhodu. Do polského obchodu, kde lze nakoupit levnější suroviny, to je jen asi 30 kilometrů.
Provozovatel hospody tuto výhodu využívá a dokáže ji přeměnit na hlavní jídlo a polévku za 95 korun, což je o 85 korun méně, než stojí průměrný oběd v Česku, a téměř o 110 korun méně, než platí za oběd lidé v Praze.
Název hospody říká vše potřebné – stojí u silnice ve Smržovce a pro lepší orientaci řidičů je u ní zobrazena i mapa. Řidiči si pohledem na ni mají zapamatovat důležitou věc, že stojí mezi Jabloncem nad Nisou a Tanvaldem.
Ve tři hodiny odpoledne sedělo v hospodě zhruba 10 hostů, kteří si mohli vybírat z několika jídel do stokoruny.
Například špagety s kuřecím masem, vepřové výpečky se zelím, smažený sýr či borůvkové knedlíky.
Porce byly veliké.
Zuzana Eislerová, která začala na Smržovku jezdit do malé chatky se začátkem covidu, si hned všimla dobrých cen a šla menu vyzkoušet. Od té doby se stala pravidelnou návštěvnicí hospody. „Jednou za víkend se zde vždy stavím a někdy i se správcem, který se stará o chatičky,“ říká 40letá žena, která jinak pracuje v Praze v obchodě a marketingu.
Václav Heřman, který hospodu provozuje devět let, bere udržení nízkých částečně jako své poslání. „Chci lidem ukázat, že to jde. Když někde chtějí 130 korun za hotovku, tak mi to přijde amorální,“ říká.
Heřman sám vaří a dále mu v hospodě pomáhá pět lidí. Dagmar Stárková v době oběda roznáší pokrmy a jinak dělá vše další, co je potřeba.
„Jsem tu čtyři roky a jsem spokojená. Má sestra vypomáhá v kuchyni. Všichni se tu známe a jsem taková rodina,“ vypráví spokojeně.
Obrázek na stěně napovídá, že se personál nebere příliš vážně. A právě to je patrně i jedna z věcí, za kterými do hospody chodí lidé pravidelně.
Zde zase poznávací značka na trabantu odkazuje na název hospody. „Já sem chodím vždy v úterý a pátek, už 24 let, od doby, kdy zde hospodu postavili. Chutná mi tu, jídlo nosím domů i své nemocné ženě,“ říká štamgast Petr Kadeřábek (vlevo). Jeho kamarád František Pekař, který hospodu před čtvrt stoletím stavěl, říká, že po celém Libereckém kraji a ani na Boleslavsku podobně dobrá a levná hospoda neexistuje.
Do hospody chodí v zimě na obědy zhruba 80 lidí, většinou dělníků. Ti nemají s polévkou (na obrázku dršťková z hlívy ústřičné) a hlavním chodem problém.
Autorka textu však není na takové velké porce zvyklá a po polévce snědla už jen zhruba třetinu porce smaženého sýra a zbytek si musela nechat zabalit s sebou.
Po třetí hodin odpoledne se počet strávníků zmenšuje, jak je vidět z odrazu zrcadla na stropě. Hospoda i tak vaří každý den do pěti a v pátek a v soboru do osmi. Pak mohou ještě hosté popíjet pivo či limonády.
Jak dlouho se hospodě podaří udržet cenu pod stokorunou?
„Určitě do léta. A zároveň přemýšlím, zda to nezlevním, protože zima je mírnější, než se čekalo. Záleží, co přijde za složenky za plyn a za proud,“ přemýšlí nahlas Heřman.
Restaurace U Panských na Vysočině byla postavena v roce 1902 rodem Panských jako zájezdní hostinec.
Přežila socialismus a v 90. letech ji rodina získala v restituci zpátky, i když si musela koupit všechno vybavení, například i starou pípu, kterou jí komunisté při zestátňování zabavili.
Od té doby v restauraci širší rodina opět podniká a díky tomu, že nemá žádné zaměstnance a poskytuje stravovací služby ve vlastním, může nabízet levnější porce.
Polévka, kterou si hosté nabírají podle libosti z polévkových mís, i hlavní jídlo stojí 99 korun. Až do silvestra byl součástí menu i zákusek.
Ve všední dny vyvařuje restaurace hlavně pro dělníky z okolí, kterých se stravuje pravidelně zhruba 100.
Příjemnou atmosféru doplňuje krb.
O víkendech pořádá podnik oslavy v sále až pro 100 lidí a je v něm možné i skromně přenocovat. „Nemáme žádnou reklamu. Lidé to tu znají a zamlouvají si to i rok dopředu,“ říká pravnučka zakladatele rodinné firmy Danuše Zachariášová.
Podle ní se rodina uživí dobře a zbyde jí i na opravy. Nedávno například rekonstruovala kotel. „Spíš než peníze bychom potřebovali více volného času,“ dodává Zachariášová.
Levně se lze najíst ale i v Praze, kde bývají ceny i kvůli turistickému ruchu výrazně vyšší než ve zbytku republiky. V centru metropole, ve výčepu Plzeňské pivnice v rámci Obecního domu, lze získat hlavní jídlo za stokorunu.
Perkelt s noky nebo sekanou s bramborovým salátem nelze sice srovnávat s plnohodnotným menu, ale v historickém středu Prahy působí tato nabídka na kolemjdoucí jako výborné lákadlo, které zaručuje výčepu dobrý obrat.
Důraz na biofarmu a levné pivo také udělá své…
„Každej, kdo sem přijde, se vrátí. Chodí muži i ženy, mladí i starší, napůl cizinci a napůl Češi. Lidi chodí hodně. Jaro a léto bude výborný, protož výčep má okno a pivo půjde prodávat i ven,“ odhaduje výčepní Martin Lauermann.
„Byl jsem tu včera poprvé a dnes tu jsem znovu. Dal jsem si párečky s dobrou domácí houskou a bylo to moc příjemný. Líbí se mi, že si to na nic nehraje. Shrnul bych to tak, že to tu je strašně normální,“ říká mladý muž. Kolegyně, kterou s sebou po práci vzal, aby jí nové místo ukázal, se výčep líbil také. „Dáváme si pivo, moc se mi tu líbí a nejspíš přijdu znovu,“ říká mladá žena.
