Expati hodnotí nejlepší země pro život. Vede Panama, Česko doplácí na češtinu

Nejlepším místem pro život expatů je Panama. Vyplývá to z jedenáctého ročníku indexu Expat Insider, který zpracovává společnost InterNations. Ten je jednou z nejkomplexnějších studií o životě expatů a shromažďuje odpovědi od více než 12 500 expatů zastupujících 175 národností ve 174 zemích nebo teritoriích. Z evropských zemí se v první desítce umístilo pouze Španělsko.

Expat je označení pro člověka, který pobývá mimo zemi svého občanství. Termín často označuje profesionála, kvalifikovaného pracovníka nebo studenta z jiné země. Není tomu tak ale vždy a může jít o „normální“ migranty, kteří si zde našli práci.

Zpráva hodnotí nejlepší země pro život na základě ukazatelů, jako je kvalita života, snadnost usazení, pracovní příležitosti, osobní finance a index základních potřeb pro expaty, včetně bydlení, administrativy, jazyka a digitálních služeb.

Panama se na letošní první příčku vyšvihla z loňského třetího místa a podle indexu se zde cizincům opravdu líbí. Se svým životem v Panamě je podle zprávy spokojeno 82 procent přistěhovalců, což výrazně převyšuje celosvětový průměr 68 procent.

Tři ze čtyř expatů uvádí, že jsou spokojeni se svou finanční situací, a 88 procent dokonce považuje svůj disponibilní příjem za dostačující či více než dostačující pro pohodlný život. Spokojení jsou zde lidé také s dostupností bydlení a dopravy. Přistěhovalci se navíc cítí vítaní a nemají problém se začlenit do místního života, chválí si také rovnováhu mezi prací a osobním životem.

„Mám rád mnoho věcí, například svou čtvrť, počasí, rozmanitost podnebí a krajiny, kulturní vyžití, rozmanitost restaurací, lidi, zdravotní péči, životní náklady a stabilitu vlády,“ uvedl pro index jeden z Američanů, který se v Panamě usadil.

Hned za Panamou se umístil loňský vítěz Mexiko, kde se expatům líbí především vřelost místních obyvatel, dostupnost bydlení nebo snadné získání víz. Bojují ale s byrokracií a bezpečně se v zemi cítí pouze necelé dvě třetiny z nich.

Třetí příčku obsadila Indonésie, kde se většina expatů cítí jako doma a spokojený život zde podle nich lze vést s poměrně málo penězi. Jako negativum ale vnímají nedostatečné digitální služby, zdravotnictví nebo špatnou kvalitu vzduchu.

Nejhůře si pak vedl Kuvajt, který skončil na posledním, tedy třiapadesátém místě. Expatům vadí především počasí, teploty se zde totiž v létě mohou vyšplhat nad padesát stupňů. Špatně se v Kuvajtu také zabydlují, složité je získat víza a pouze dva z pěti expatů jsou v Kuvajtu spokojeni se svými osobními financemi.

Předposlední skončilo Turecko a úplně největším poraženým je podle indexu v letošním žebříčku Finsko. To se v žebříčku meziročně propadlo z 16. až na 51. místo. Ačkoli si velmi dobře vedlo z pohledu digitalizace a ochrany životního prostředí, za pouhý rok se podíl expatů, kteří jsou se svým životem v zemi spokojeni, snížil ze 78 procent na 51 procent.

Překvapivě nízko se umístilo také Česko, které se propadlo z loňského 21. místa až na 39. příčku.

Podle respondentů průzkumu za špatné výsledky mohou především Češi a jejich nevstřícnost. Expati si zde nepřijdou vítaní a těžko si hledají přátele mezi místními. Právě z pohledu toho, jak jsou k nim místní přátelští, se Česko umístilo dokonce až na 51. místě, tedy opravdu téměř na konci.

Výsledek se meziročně zhoršil a špatně expati hodnotí také obecnou přátelskost místních vůči cizincům. Podle nich je například těžké žít v Česku bez toho, aby člověk ovládal češtinu. Jazykovou dostupnost umístili dokonce až na 52. místo a češtinu mají za opravdu náročný jazyk na naučení. Poměrně špatně hodnotí i dostupnost a kvalitu zdravotní péče nebo možnosti stravování.

Ne všechno ale hodnotí expati negativně. V některých aspektech se Česko dokonce propracovalo do top trojky. Cizinci si chválí především dostupnost hromadné dopravy a kvalitní infrastrukturu silnic. Poměrně spokojení jsou také v práci, zvlášť dobře pak hodnotí jistotu, kterou jim dává místní zaměstnání.

Proč si tedy Česko v porovnání s ostatními zeměmi vede tak špatně? Abychom zjistili jádro problému, je podle Anny Marie Vinařické, ředitelky Centra pro integraci cizinců, nutné porozumět tomu, kdo se vlastně za slovem expat skrývá.

„Řekla bych, že v českém jazyce to evokuje vzdělaného člověka z relativně bezpečné části světa, který zde pracuje v nadnárodní firmě, která se o něho do značné míry může starat v administrativních věcech, nepotřebuje moc mluvit česky, protože se pohybuje víceméně v komunitě anglicky hovořících. Zkrátka se do té společnosti moc nepotřebuje zapojit, žije v nějaké své sociální bublině. Pokud ale bereme expat jako expatriate, teda zkrátka cizinec, je to trochu jiné,“ uvažuje.

Klasičtí migranti, tedy lidé, kteří svou zemi opouští, protože by tam neměli žádnou dobrou perspektivu, nebo dokonce uprchlíci, podle ní mívají podmínky mnohem těžší.

U jazykové bariéry podle ní velmi záleží na kontextu, ve kterém konkrétní člověk žije. Část cizinců češtinu sice vůbec nepotřebuje, pro jiné je její znalost ale naprosto klíčová. Často není problémem neznalost, ale hlavně nemožnost se jazyk naučit.

„Dostupných kurzů češtiny je bohužel nedostatek. Čeština je samozřejmě poměrně složitý jazyk, ovládnout ho na komunikační, natož na úrovni vhodné k profesnímu působení trvá celkem dlouho. I proto zde velká část kvalifikovaných profesionálů, jako jsou zdravotníci, účetní, pedagogové, pracuje na neadekvátních pozicích typicky ve službách, případně ve výrobě,“ vysvětluje.