Evropa omilostnila jádro. Jenže většina reaktorů je v důchodu

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Výroba energie z jádra v Evropské unii zažívá dlouhodobý útlum. Podle nejnovějších dat Eurostatu za rok 2022 se ve 13 státech Unie vyrobilo z jádra přes 609 tisíc GWh energie. Jde o nejnižší hodnotu od začátku měření v roce 1990 a meziroční pokles o necelých 17 procent.

Zatímco na přelomu tisíciletí zajišťovalo jádro zhruba třetinu veškeré produkce elektřiny, v roce 2022 už zaujímalo jen pětinu výroby. Roli jádra v evropské energetice oslabilo především Německo a Francie.

Naše sousední země se po havárii jaderné elektrárny v japonské Fukušimě začala od jaderné energetiky distancovat, přestože do roku 2011 zajišťovala čtvrtinu její spotřeby. Země reaktory postupně odpojovala, až z celkových 17 jaderných elektráren do loňského roku „přežily“ jen tři. Jaderná éra v Německu oficiálně skončila v dubnu 2023.

Francie si sice nadále drží prvenství „nejvíce jaderného státu“ v Evropě, ale kvůli opravám a technickým potížím nejely její elektrárny v roce 2022 na plný výkon. Meziročně tak vyrobily o 22 % elektřiny méně, což odpovídá poklesu o 84,6 GWh.

Podle Josefa Perlíka, výkonného ředitele Aliance české energetiky (CPIA) však jde Německo svou protijadernou politikou proti proudu. Zbytek Evropy se naopak k „atomu“ staví pozitivně. „Jaderná energetika je dnes jediným zdrojem bezemisní elektřiny, který je dostatečně stabilní, silný, bezpečný a s dlouhou životností instalovaných elektráren. A právě v tomto konečně rozumném chápání přínosu jaderné energetiky se situace změnila nejvíce. Již se na to nedíváme ideologicky, ale pragmaticky. A to je jen dobře,“ říká Perlík.

Dalo by se říct, že postoj k jaderné energetice Evropu dělí na dva tábory –⁠⁠ jaderný a protijaderný, případně země bez těchto zdrojů.

V Alianci projaderných států EU je 12 zemí: Bulharsko, Chorvatsko, Česká republika, Finsko, Francie, Maďarsko, Nizozemsko, Rumunsko, Slovinsko, Slovensko, Švédsko a Polsko.

Naopak 14 evropských zemí nemá do svého energetického mixu vůbec zařazené jádro, zato mají vyšší podíl fosilních zdrojů. Mezi nimi je Irsko, Chorvatsko, Estonsko, Řecko, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Polsko, Rakousko, Dánsko, Itálie, Portugalsko a Kypr. Od loňského roku se k nim přiřadilo i Německo.

Polsko, které nyní funguje hlavně na uhlí, chce v příštích letech svou situaci změnit. Již nyní má nasmlouvány tři jaderné reaktory o výkonu 3,7 GW, které mu postaví americká společnost Westinghouse a jihokorejská KHNP. V plánu má však náš severní soused dalších 26 bloků, které mu pomohou s odklonem od uhlí.

Pro evropské státy zřejmě není příliš motivující ani fakt, že se stavby dvou z posledních jaderných projektů značně zpozdily a prodražily. Na francouzskou státní společnost EDF, která oba bloky stavěla, se proto snesla kritika. Reaktor v elektrárně Olkiluoto ve Finsku dokončila s 13letým zpožděním a spuštění projektu Hikley Point C ve Velké Británii odložila z roku 2017 nejdříve na rok 2029.

Podle ředitele strategie poradenské společnosti v energetice EGÚ Brno Michala Macenauera už má diskuze o jaderné energetice v Evropě to nejhorší za sebou. „S tím, jak se budou blížit termíny, ve kterých se bude chtít dosahovat velmi ambiciózních dekarbonizačních cílů, například 90 procent pro rok 2040, což je za 15 let, bude se více a více mluvit o jádru jako o řešení, bude se plánovat, soutěžit a realizovat,“ předpokládá.

Aktuálně se v Evropě budují dva jaderné bloky ve Velké Británii a jeden další by měla spustit Francie během léta. Další dva jsou v provozu od loňska – jeden ve Finsku a jeden na Slovensku. To je však málo.

Podle Perlíka zatím Evropa nebuduje dostatečné množství zdrojů, které by dokázaly nahradit dosluhující jaderné bloky. „Ale postupně k tomu spějeme, každopádně to bude proces na desítky budoucích let,“ říká.

Evropa se bez jádra neobejde z několika důvodů. O vyšší spotřebu elektřiny se postará nárůst elektromobility, využívání tepelných čerpadel pro vytápění, elektrifikace průmyslových výrobních procesů či výroba vodíku.

Do budoucna proto Evropa musí mít dostačující mix zdrojů energie, které dokážou tuto narůstající spotřebu pokrýt. „Musíme si uvědomit, že je to kritická otázka existence naší společnosti, což bude ve finále ta největší motivace k tomu, aby se dostatek zdrojů zajistil. Je to základní princip fungování lidstva jako takového,“ popisuje Perlík.

Do toho přijde vypínání uhelných zdrojů, které však jádro nemůže v energetickém mixu spolehlivě nahradit. Uhelné elektrárny mají svou roli ve výkonové rovnováze a je možné jejich výrobu regulovat lépe než u jaderných. Uhlí by měly do budoucna nahradit plynové elektrárny.

Stávající flotila jaderných elektráren také stárne, některé dokonce už nyní přesluhují. Většina reaktorů v EU a Velké Británii byla postavena v 70. a 80. letech minulého století a jejich předpokládaná životnost se pohybuje kolem 30 let. 95 ze 109 reaktorů, tedy 90 procent, už překročilo „důchodový“ věk.

Příkladem je Velká Británie, kde loni dostaly povolení k provozu do roku 2026 případně 2028 dvě 40leté jaderné elektrárny, i když jejich uzavření bylo původně plánováno na letošek. Podobně je na tom hned sedm reaktorů ve Španělsku, které měly být kvůli končící životnosti postupně vypínány od roku 2027 do roku 2035, ale pravděpodobně se tak nestane. Zajišťují totiž 21 procent instalovaného výkonu, za který země nemá náhradu.

Svůj plán na uzavření jaderných elektráren do roku 2025 kvůli možnému nedostatku energie musela přehodnotit i Belgie, která těm nejmladším blokům prodlouží životnost o deset let, tedy do roku 2036. Přitom jejich stáří se pohybuje kolem půl století.

K odstavení bloků v nejstarší tuzemské jaderné elektrárně Dukovany by mělo dojít po 50 letech provozu, tedy v letech 2035 až 2037. Ale jejich životnost by se mohla prodloužit na 60 let.

Prodlužování životnosti jaderných bloků je tak v Evropě i na ostatních kontinentech již běžnou praxí. Otázkou však je, o kolik ji lze natáhnout, aniž by to bylo bezpečnostní riziko. „Nad tím bdí velmi přísná legislativa, kterou je potřeba průběžně inovovat a velmi přísné úřady státních jaderných dozorů. Pak je možné prodloužit životnost téměř každé elektrárny až o desítky let oproti původním předpokladům,“ vysvětluje Perlík.

Aliance 15 členských států EU, které jsou pro jadernou energetiku, uvedla, že do roku 2050 je v Unii potřeba dalších 50 GW výkonu jaderné energie, což odpovídá 30 novým reaktorům. Zatím státy EU plánují 55 nových reaktorů, včetně 29 polských bloků.

Náklady aliance odhaduje na pět až 11 miliard eur na jeden GW (v přepočtu 127 miliard až 279,4 miliardy Kč). 50 GW výkonu by tak stálo 250 až 550 miliard eur (tedy 6,35 až 13,97 bilionu Kč). Tyto náklady však zahrnují jen stavbu, nikoli financování, které může částku zvýšit až o 30 procent.

Sedmadvacítka nyní podle Macenauera spotřebuje přibližně 11 000 TWh fosilní energie za rok. Pokud bude chtít EU dekarbonizovat, bude potřeba najít nových 5000 TWh pokud možno bezemisní energie. Část může obstarat jádro, část obnovitelná energie a určitý podíl bude mít i zemní plyn, bez kterého se velmi dlouho neobejdeme.

„Avizovaných 50 GW jaderného výkonu vyrobí přibližně 365 TWh použitelné elektřiny. Nynější roční spotřeba elektřiny EU27 je přibližně 2500 TWh. Otázka, jestli to bude stačit, je tedy zároveň otázkou, co s tím zbytkem. Můj názor je takový, že pokud by to skutečně EU myslela s totální dekarbonizací vážně, stačit nebude ani trojnásobek, protože zbytek není možné nahradit jen obnovitelnými zdroji,“ říká Macenauer.

Macenauer se domnívá, že k absolutní dekarbonizaci v EU nedojde a 50 GW nových jaderných zdrojů by k dosažení tohoto cíle stejně nestačilo.

Role jádra v evropské energetice však bude sílit s unijními požadavky na dekarbonizaci. Čím vyšší stupeň, tím vyšší bude potřeba elektřiny z jádra. „Když se ale podívám na některé země, například Českou republiku, pak už můžu říct, že pokud se zrealizují nynější spíše smělé plány, pak jádro velmi výrazně pomůže k dostatku nízkoemisní elektřiny. Trh se s tím ve vhodné kombinaci se státními garancemi vyrovná,“ říká Macenauer.

Evropa má sice plány na stavbu nových bloků, ale otázkou je, kolik jich nakonec postaví a kdy.

Řada zemí včetně Česka má v plánu do svého mixu zařadit i malé modulární reaktory s výkonem do 300 MW. Jejich úkolem však není nahradit stávající jaderné bloky, ale spíš elektrárny a teplárny ve stávajících uhelných lokalitách. Podle zprávy Evropského parlamentu z roku 2023 by se mohly dostat na trh ve 30. letech.