Den v kůži kominíka: Při práci se zašpiní, mohou při ní ale najít i poklad

Vstávám po čtvrté ráno, abych před sedmou hodinou nastoupila na kominickou šichtu. Cestou zívám, protože nejsem zvyklá na tak časné vstávání, a trochu se divím, že metro je už kolem páté hodiny plné lidí mířících do zaměstnání. Zhruba kilometrová procházka od autobusové zastávky až ke kominické firmě Vokom v Lipencích mě však dostatečně probouzí. Je to třeba, protože od té chvíle se až do odpoledne nezastavím, a protože jsem si nepřipravila svačinu, tak se ani nenajím.

V centrále firmy se seznamuji se svými „parťáky“: majitelem firmy Pavlem Vodrážkou a jeho tetou, která vyřizuje všechny papíry a nikdo jí neřekne jinak než „teto“, a dále kominíky Petrem, Janem a Martinem. Převlékám se do kominického obleku, nasazuji si kominickou čapku a pro štěstí si ještě hladím sošku patrona všech kominíků, hasičů a dalších řemeslníků pracujících s ohněm sv. Floriána, které jsou v kanceláři hned dvě.

Ve skladu, kde začíná každodenní kominická šichta, nakládáme do aut vše, co budou jednotlivé party během dne potřebovat – kamna, komínové vložky, štětky, nářadí, téčka, sukýnky, flexiny, čelisti či třeba hrdlovačky (viz box Kominický slovník). A vyrážíme za prvním zákazníkem, který chce nainstalovat kamna.

„Platí ještě, že si lidé sahají na knoflík, když vás vidí?“ ptám se cestou. „Furt. Stále někdo sahá i na nás. Nepříjemné je, když to vůbec nečekáte, ale jinak je hezké, že naši práci lidé vnímají tak, že jim přinášíme štěstí. Nedávno jsem byl dost v rozpacích, když v koloně vystoupil chlap z auta přede mnou a zaklepal mi na okénko, abych ho stáhl. Říkal jsem si, budeme se rvát, nebo co, ale on jen řekl: mohu si na vás sáhnout? A tak je to pořád,“ směje se majitel firmy Vodrážka, jenž letos oslaví třicátiny a kominíkem se vyučil až po maturitě ze stavebního managementu v podstatě náhodou.

Na škole zjistil, že jako absolvent stavebního oboru může na kominíka nastoupit hned do druhého ročníku a soustředit se hlavně na praxi, což mu vyhovovalo. „Pracoval jsem ve firmě, po večerech jsem čistil komíny pro vlastní zákazníky a ještě se při tom stíhalo studovat fyzioterapii a fakultu tělesné výchovy a sportu. Po třech letech jsem najednou měl tolik zákazníků, že jsem se rozhodl založit vlastní firmu a to ostatní jsem pustil,“ popisuje začátek podnikání Vodrážka.

Vstupní kapitál podle něj náročný nebyl – stačila štětka, žebřík, vysavač, kbelík, smeták a lopatka, vše v ceně do 10 tisíc korun, a staré osobní auto. V počátcích mu ale také hodně pomohla reklama – maminka pracující v kadeřnictví, která zákaznicím hledajícím kominíka doporučovala svého syna. Nyní, deset let poté, má Vodrážka v týmu sedm lidí a do firmy za tu dobu investoval několik milionů.

„Kdybychom čistili jen komíny, což je hlavní kominická práce, tak nepotřebujeme tolik vybavení a máme hlavní sezonu jen od konce srpna do ledna. Abychom měli práci na celý rok, přidali jsme si k tomu i všechny související práce, například čištění kotlů, frézování komínů, instalaci spotřebičů i třeba opravu roštů kotlů na tuhá paliva. I tak bychom měli nyní okurkovou sezonu, jak ale zkrachovala Bohemia Energy a nastoupila energetická krize, tak si lidé začali pořizovat alternativní vytápění,“ říká majitel kominické firmy, jejíž obrat loni přesáhl deset milionů korun a meziročně se zvýšil zhruba o třetinu.

I v „okurkové sezoně“ tak lidé musí čekat na jeho kominíky zhruba měsíc a v hlavní sezoně až tři. Vzrůstající nárůst zájmu o náhradní zdroj vytápění dokládá také muž, u kterého zastavujeme v Hloubětíně na první zakázku – instalaci hned dvou kotlů na tuhá paliva. „Měli jsme to v projektu už při přestavbě domu před pěti lety, až loni před Vánoci jsem si ale řekl, že nastal ten správný čas. Co kdyby někdy nebyl plyn, tak si pro jistotu necháme dva kotle nainstalovat. Pak přišla krize a nyní jsme rádi. Ze stavby nám zbylo ještě spousty dřeva, tak ho můžeme využít,“ říká spokojeně Kamil Kolembus.

Pan Kolembus měl štěstí, že si kamna nechal vyrobit ještě loni. Kdo o nová kamna požádá dnes, dostane je nejpravděpodobněji až v příštím roce, a to bez upřesnění konkrétního měsíce, a ani to není záruka. „Je to hrozné, výrobci nestíhají vyrábět a navíc jim chybí komponenty na výrobu a vše strašně zdražuje a každý měsíc se mění ceníky, což je strašné. Strach z nedostatku tepla je však větší než obava lidí o peníze. Mám zákazníky, kteří mi loni odmítli zakázku kvůli tomu, že to je moc drahé, a nyní na tom trvají, ač to zdražilo třeba o 30 procent,“ popisuje energetickou paniku mezi lidmi Vodrážka.

Kominíci táhnou 160kilový kotel (jiný může mít i 450 kg) do patra a já si uvědomuji, že kominická práce je i o stěhování, tedy o velké síle, a možná proto je v oboru jen minimum kominic z celkového počtu 2 500 lidí vykonávajících řemeslo s koncesí.

Také druhý zákazník chce instalovat kotel na tuhá paliva, a to do pátého patra činžovního domu na Žižkově. U něj je však vše teprve na počátku. Pavel Vodrážka je v jeho bytě poprvé, a tak musí zjistit, kde chce zákazník kamna mít a zda to je vůbec možné, zda se do komínu vejde vložka, nebo ho bude třeba frézovat, který komín a konkrétní průduch patří ke konkrétnímu bytu, jak dlouhé bude třeba tahat trubky a kolik to bude celé stát.

Lezeme na střechu a já jsem okouzlená. Mám pod sebou celý Žižkov s malebnými domy, roztomilými balkony, skrytými vnitrobloky, červenými střechami a zelenými parky. „To je nádherný, překrásný,“ volám a říkám si, jaké by to bylo hezké být kominicí. „Jo, jo, zpočátku jsem z toho byl také okouzlený, ale pak už to tak intenzivně vnímat nebudete. Hlavně dávejte pozor, ať nespadnete,“ usazuje mě na „zem“ Vodrážka a zdůrazňuje, že správný kominík musí být bdělý a mít stále respekt z výšek, protože jak ho ztratí, bývá zle.

„Já sám jsem jednou málem spadl ze 17 metrů, zrovna jsem chtěl natáhnout lano k dalšímu komínu, abychom se ho mohli držet, když mi uklouzla noha na přimrzlé střeše, ale při pádu jsme si stačil lano namotat na ruku, a tak to dobře dopadlo. Kolega si ale zlomil obratle, při frézování dopadl na střechu jemný poprašek, na kterém uklouzl. V podstatě každý kominík má nějakou podobnou příhodu, musíme dávat ohromný pozor,“ varuje.

Přestávám se tedy kochat okolím a soustředím se na zadaný úkol – vyčistit a změřit délku průduchu až ke kamnům. Lano se štětkou, na jejímž konci je gumová koule, spouštím pomalu dolů komínem a počítám, kolik metrů lana se odvine, než narazím na dno, kde už ho čeká kominický učedník. Každý kominík si musí dopředu sám na svém těle naměřit, odkud kam mu sahá jeden metr.

„Jak ale poznám, do kterého průduchu mám kouli strčit, aby nevylezla v jiném bytě? „Už dole u zákazníka si musíte zmapovat zdi a podívat se ven na okolní domy, to vám na střeše pomůže v orientaci, ke kterému komínu máte jít, a pak už to je také o zkušenostech,“ dozvídám se.

Z obhlídky je jasné, že vnitřek komína je úzký a bude třeba ho frézovat, aby se do něj vešla povinná komínová vložka. Dozvídáme se také to, že zákazník bude muset oželet pár poliček z knihovny, kterou si přeje mít na stěně u kamen, protože minimálně 45 centimetrů od kamen či rour nesmí být umístěno nic hořlavého.

U třetí zákaznice, která rekonstruuje dům ve Strašnicích a chce instalovat plynový kotel a krb, se dozvídám, že kromě odvedení spalin je nutné vymyslet i přívod vzduchu a že komín nelze postavit podle přání zákaznice, protože by ho podlaha neunesla.

„Jsem zvyklý, že musím hodně a hlavně srozumitelně vysvětlovat, proč některé věci nejdou udělat, protože by nesplňovaly předpisy. Musím to mít nastudované velmi dobře, protože narážím na to, že projektanti či architekti něco navrhnou, a já musím být schopen říci, proč tomu nemohu vyhovět,“ říká kominický mistr. Kdo chce mít vlastní firmu, musí tak podle něj nejenom dobře ovládat řemeslo, ale hlavně umět komunikovat.

Čtvrtá zákaznice s malými dětmi chtěla původně z estetických a úsporných důvodů zprovoznit stará kachlová kamna, ale když se dozvěděla, že starými kamny unikají ze spár zplodiny, rozhodla se pro kotel na tuhá paliva. Opět lezeme na střechu a zjišťujeme, zda je komín průchozí a lze jím odvádět zplodiny ven a zda bude třeba frézovat, nebo ne.

„Na střeše jsou dva komíny, my už plyn nebudeme využívat, máme druhý komín zbourat?“ ptá se maminka dvou dětí. „Nedoporučoval bych to, i nevyužívaný komín funguje jako přirozené odvětrání domu. Stává se, že když ho někdo zbourá, začne jim pak barák vlhnout,“ vysvětluje Vodrážka.

Další zastávku máme u firmy Give, od které Vokom odebírá kamna a krby. „Poptávka stoupla meziročně osminásobně. Zájem je o vše, o klasická norská litinová kamna, dánské modely, krby s výměníkem, na dračku jdou i kamna, na kterých jde vařit,“ říká vedoucí prodejny Tomáš Sádecký.

Na cestu k pátému zákazníkovi si přesedám do auta druhé kominické party a dozvídám se, že v komíně lze nalézt různá překvapení.

„Slyšel jsem, že jeden kominík objevil v komíně schovanou meziválečnou pistoli, a já sám jsem byl přivolán s tím, ať komín pořádně prohlédnu, že tam má být schovaný poklad. A skutečně, místo jedné cihly byla v komíně plechová krabička a uvnitř investiční zlato za několik stovek tisíc, které tam ukryl před smrtí otec rodiny. Byl to takový šprýmař, dával rodině různé úkoly, které mají postupně plnit, když nastanou různé události, a toto byl jeden z nich,“ vypráví pobaveně Petr Hájek, jenž nastoupil do kominické firmy hned po vyučení.

„Já jsem elektrotechnik, kominíka dělám sedm let, protože v mém oboru se nešlo uživit. Tady je to dobré, dost dobré, pochvaluje si Martin Emler. „Já jsem se vyučil kominíkem, ale v první firmě byly špatné vztahy, tak jsem šel dělat zahradníka, ale to byla nuda, jen samé sekání trávy a stříhání keřů, tak jsem se po dvou letech do oboru vrátil a zde jsem spokojený, protože to je velmi pestré. Každý den jsme někde jinde a dělám jinou práci a to mě baví,“ dodává další „parťák“ Jan Čech.

U pátého zákazníka se učím, jak se zrcátkem kontroluje průchodnost komína, zkouším si vyčistit a pak vymetám saze, které spadly dolů. Na střeše poznávám, proč je dobré čistit komíny ráno nebo navečer, kdy není takové vedro a střechy nejsou tak rozpálené. Dobře, kdybych lezla na střechu ještě někdy, budu na to dopředu myslet, protože se potím i teď, kdy už poledne s nejvyššími teplotami dávno minulo, ale večer je ještě daleko.

Po pátém zákazníkovi končím svou jednodenní šichtu. Ruce mám celé černé a trvá mi, než z nich saze smyji, jsem však hodně nadšená. Pohled ze střech dolů mě uchvátil, otázky kolemjdoucích, zda si na mě mohou sáhnout pro štěstí, mě pobavily, pocit, že děláte něco, co lidem pomůže naplnit jejich přání, je velmi příjemný a zajímavá je i komunikace s tolika neznámými lidmi z různých prostředí.

Od „parťáků“ vím, že každý den není tak příjemný jako ten, kterým jsem prošla, protože někteří lidé bývají nervózní, že vše zdražuje, a zlobí se, když je kominík upozorní na závady, které musí odstranit pro vlastní bezpečnost.

I tak mám ale pocit, že by mě zrovna toto řemeslo přes mnohá úskalí bavilo. „Kdybyste čistila jen komíny, což je hlavní práce, tak to by určitě šlo se tím živit, ale ty další činnosti, kde je potřeba síla, pro ženy nejvhodnější nejsou,“ konstatuje Vodrážka.

Z učilišť ročně vychází okolo 150 kominíků a kominic, dívek je podle informací Střední odborné školy Jarov, která poskytuje studentům vzdělání i praxi zhruba ve 30 řemeslnických profesích, asi jedno procento.

„Přestože jsou kominíci vytížení a čeká se na ně, málo jich není a lidé z oboru varují, že tolik se jich na trhu neuplatní. Je to proto, že na podzim je o kominíky ohromný zájem a je jich velký nedostatek, ale během léta je jich až pětkrát více, než by bylo potřeba, a snaží se uživit jinými pracemi,“ říká Vilém Kodíček, zástupce ředitele pro odborný výcvik stavebních oborů školy na Jarově.

Zájem o obor začal stoupat v okamžiku, kdy se změnily podmínky pro kontrolu tepelných spotřebičů (kamen a kotlů), které musí být povinně kontrolovány jednou ročně.