Článek
Zámečník byl pro mě až donedávna člověk, který mi otevře dveře, když si je zabouchnu a zapomenu si přitom vzít klíče. V zámečnické dílně restaurátorského ateliéru spadajícího pod skupinu Metrostav DIZ jsem ale zjistila, že zámečník toho dělá mnohem víc. „Mám zde spoustu ‚mučítek‘, kterými například řežu, sekám, brousím, ohýbám či leštím kovový materiál,“ říká Jan Váňa, zámečnický i kovářský mistr, u kterého trávím celodenní směnu.
Hlavním výstupem Váňovy práce jsou opravy či repliky starých zámků, štítů, štítků, klik, dveří, ozdobných rozet a dalších kovových historických prvků. Drtivou většinu zakázek si totiž v ateliéru nechává vyrobit stát. „Dělali jsme například Národní muzeum, Liebiegův palác v Liberci, Císařské lázně v Karlových Varech, pracujeme na Stavovském divadle a Clam-Gallasově paláci,“ říká Ondřej Koucký, vedoucí zhruba 20členného týmu truhlářů, lakýrníků a zámečníka.

Jan Váňa, zámečnický a kovářský mistr, vyrábí nebo opravuje staré klíče, zámky, dveře, rozety a další kovové ozdoby ze starobylých paláců, hradů a zámků.
Protože se jedná o obří zakázky, práce na nich může trvat i roky, což je v současné situaci, kdy rostou ceny energií a všech materiálů, pro společnost velký problém. Cena díla byla totiž často nastavena v době, kdy byly materiály i o polovinu levnější než dnes.
„Například dveře pro Stavovské divadlo musí být z dubu. Ten stál před dvěma lety 17 tisíc korun na metr krychlový a dnes stojí 34 tisíc. To je brutální zdražení, které dělá problémy, protože nemůžete být v zisku,“ popisuje svízelnou situaci Koucký s tím, že do té doby byla cena dřeva zhruba 15 let stabilní a měnila se v rámci dvou až tří tisíc korun. „Nyní se však ceny materiálů mění třeba každý měsíc,“ dodává vedoucí ateliéru.
Následně mě Koucký provádí jednotlivými dílnami, abych věděla, jak na sebe restaurátorské práce navazují, a přes kotelnu vcházíme do zámečnické „sluje“ mistra Váni. Váňa se „černým řemeslem“ zabývá už téměř 40 let, nejprve se vyučil na zámečníka a později dokončil i obor umělecký kovář. Umí tak zacházet s kovem jak za studena, tak za tepla, což od sebe obě příbuzné profese odlišuje.

Někdy už nejde staré dveře opravit a musí se vyrobit nové podle dobových materiálů. Truhlářské, lakýrnické a zámečnické profese se při restaurování doplňují.
K ruce má učně Střední oborné školy Jarov Alexandra Vdovičenka, a tak mohu naživo pozorovat, jak funguje propojení mezi školou a firmou. Vdovičenko se učí prvním rokem na strojního mechanika, což je obsahově zhruba stejná náplň práce, jakou obsahoval obor zámečník. Zatím neví, čím se bude živit, snaží se toho ale pochytit co nejvíc.
„Chodím sem od března. Jeden týden jsem ve škole a druhý tady. Baví mě to, je to pestré a zajímavé je, že některé postupy se zde učím úplně jinak než ve škole. Ještě ale chodím do jiné firmy, kde se učím svářet. Teprve uvidím, pro co se nakonec rozhodnu. Mohu být kovář, svářeč, zámečník…,“ uvědomuje si svůj potenciál šestnáctiletý Alexandr.
Ateliér se zase spojením se školami snaží sám pro sebe najít vhodné budoucí zaměstnance. „Je to těžké najít dobré řemeslníky, proto se o to kromě náboru snažíme i tímto způsobem,“ vysvětluje Koucký a zanechává mě v dílně plné kovářského náčiní, nářadí a strojů.

Váňa si při práci vypomáhá nástroji, které si sám vyrábí. Pomocí dřevěné krabice s prosvětleným sklem inspirované camerou obscurou si jednoduše maluje náčrtek budoucího výrobku tak, aby byl souměrný. Tetování „No Mercy“ naznačuje, že kováře není radno naštvat.
Váňa bere do ruky kus plechu a ukazuje mi, jak z něj jednoduše vyrobí ozdobný dobový štítek na Clam-Gallasovův palác. Na papír si nakreslí čtvrtinu obrysu celého štítku, náčrtek položí na dřevěnou krabici se sklem a zevnitř ho osvětlí čelovkou. „Papír na osvětleném skle překládám a otáčím a mohu tak jednoduše obkreslit linku štítku na všech čtyřech stranách tak, že je všude stejná,“ vysvětluje mistr. Namalovaný štítek pak vystřihne, přenese na kovový plátek, obkreslí, vyseká, zabrousí, vypiluje a naleští.
Když pochopím první zámečnické práce, dává mi do rukou starou zoxidovanou „kozí nožičku“ – kovovou část ze špaletových oken Stavovského divadla, abych ji zkusila vyleštit sama. „Nejdříve ji budete leštit na filcovém a pak na hadrovém kotouči. Pevně ji držte, protože kotouč vám bude klást odpor, a kdyby se příliš zahřála, zchlaďte ji ve vodě,“ znějí první pokyny.
Otáčím „nožičkou“ na všechny strany, měním šířku kotoučů tak, aby šlo vyleštit i jemnější záhyby a sleduji, jak se mi zanesený kov mění na překrásně zlatavý. Je to hezké, ale vyleštit celou nožičku mi trvá poměrně dlouho, takže když si představím, kolik oken má Stavovské divadlo, polije mě horko z představy, že bych je snad měla čistit všechny. „Včera jsme jich udělali asi kýbl,“ dozvídám se přibližnou denní lešticí normu, která však zabere jen část činností z celé směny.
Rozhlížím se po dílně a vidím mnoho nástrojů, které neumím pojmenovat a netuším, k čemu jsou. Postupně se to učím. Kovová deska s mnoha otvory připomínající hlavolam je probíječ, do kterého se zasouvají pěstičky, vidle a babky, jak se říká různě tvarovaným zasouvacím klínům, pomocí nichž se kov formuje. Efkem se kov dobře ohýbá, buncláky a hnáči se dobře tepe, sedlíkem se dobře vyrovnává a na puku zase dobře pěchuje (význam slov je vysvětlen ve slovníčku na konci článku, pozn. red.).

Je to dřina…
Učím se rozdíl mezi pájením, kdy se dva kovy jakoby slepí, a svářením, kdy se spojí tak, že se navzájem prolnou. Zkouším si vrtání, sekání, probíjení, pilování i broušení flexou, při kterém létají jiskry jako z obřích vánočních prskavek, a nakonec mohu přistoupit k „mistrovké práci“ – výrobě hřebíku, na němž se střídá mnoho kovářských operací. Váňa mi nejprve předvede technické kreslení v praxi – křídou mi na kovadlinu nakreslí všechny čtyři výrobní fáze – vytažení oceli, osazení (vytvoření prostoru pro hlavičku), utnutí a pěchování (rozšíření a vytvarování hlavičky). Protože se jedná o kovářskou práci, je nutné ocel zahřát, aby šla kovat. Jelikož se v dílně provádí většinou zámečnické operace, není v ní klasická výheň, ale jen hořák.
Nahřívám v něm ocelový prut a snažím se ho vykovat kladivem do hezké špičky. Kov se mi při otáčení prutu kroutí, takže ho musím nahřívat zas a znovu, abych opravila své předchozí nepřesné rány. Přes hranu kovadliny pak osazuji hlavičku, useknu ji, zasazuji hřebík do hřebovnice a pěchuji jeho hlavičku. „Když je ocel ohřátá, není to kov, ale máslo, takže ji roztírejte tam i zpět, abyste ji dostala tam, kam potřebujete. A jakmile chladne, znovu ji zahřejte,“ dostávám základní rady.

Alexandr Vdovičenko je ve svých 16 letech velmi aktivní. Získává zkušenosti v zámečnické i svářečské firmě a až na základě vlastních zkušeností se rozhodne, co bude dělat.
Zhruba po hodině pachtění je hřebík na světě a ačkoliv jeho hrot nevychází ze středu hlavičky a špička není dokonale špičatá, jsem na něj nesmírně pyšná. „Kolik takových hřebíků by měl zvládnout kovář vykovat za den,“ ptám se. „Záleží na průměru materiálu, zdroji tepla, protože z výhně se dělá vše líp, ale zhruba 30 až 50 za hodinu,“ dozvídám se a je mi jasné, že tímto řemeslem bych se neuživila.
Ani silný zručný chlap však toho podle Váni bez dlouholeté praxe nezvládne příliš. „Prvních 10 let praxe člověk nic neví, dalších 10 let tuší a teprve dalších 10 let ví,“ shrnuje celkem přísný pohled na skutečné zvládnutí řemesla zámečnický a kovářský mistr. Hlavními předpoklady pro tuto práci jsou podle něj v první řadě vytrvalost a dále síla a aspoň základní znalost matematiky, fyziky a geometrie.
Váňa sám je na své řemeslo hrdý a i přes všechnu dřinu by si ho zvolil znovu, i když nejlépe za vlády římskoněmeckého císaře Maxmilián I, za něhož vznikaly na přelomu 15. a 16. století nejkrásnější rytířské výzbroje. „Kovář byl na počátku všech řemesel, protože bez jeho nástrojů by si nikdo neškrtl. Čím déle člověk tuto práci dělá, tím lépe dokáže řešit technické problémy tak, aby výsledné dílo fungovalo, bylo esteticky příjemné a vydrželo tu dlouho poté, co už tu člověk nebude. V člověku vzniká pocit jakoby ‚božské nadřazenosti‘,“ popisuje Váňa v lehké nadsázce nejsilnější důvody toho, proč má rád svoji práci.
„I když zlatníci, kteří pracují s kovy, dělají na rozdíl od nás v čistém prostředí a dělají pro bohaté lidi, tak mají asi více peněz, já bych zlatníkem být nemohl, protože drahé kovy kladou malý odpor, což by mě nebavilo,“ srovnává zámečnický mistr svou profesi s příbuzným oborem.
A mohou se mladí lidé po vyučení dobře uživit? „Nastoupit jako zaměstnanec hned po škole žádné velké terno není, ale i tak bych všem doporučil aspoň pět let sbírat zkušenosti i ve více firmách, vyjet třeba i do zahraničí, a pak v 25 letech už může být člověk natolik dobrej, že si založit vlastní živnost. To už pak může být slušné, když si sežene zákazníky,“ radí Váňa.

Toto je „kozí nožička“. Na Stavovském divadle je jich třeba vyleštit stovky.
Z učňů, kteří u něj byli, má povětšinou dobrý dojem. „Marní bez jakéhokoliv zájmu byli jen dva, většinou ale byli šikovní a uvědomělí. Věděli, že na vysokou školu nemají, ale zároveň věděli, že když budou aktivní, tak se uživí slušně. I ten, kdo není nejzručnější, se pílí může vypracovat dobře,“ říká mistr.
V Česku jsou desítky škol, které vyučují zámečníky, strojní mechaniky nebo kováře a umělecké kováře. Střední odborná škola Jarov například eviduje zvýšení zájem žáků o toto řemeslo. „V roce 2012 se na obor strojní mechanik hlásili jen tři žáci. Do nového ročníku nastoupí 16 žáků,“ říká Vilém Kodíček, zástupce ředitele pro odborný výcvik stavebních oborů školy na Jarově.
A uživí se všichni zámečníci a kováři, kdyby zájem o tento obor začal najednou růst? „Je potřeba, aby zde byla silná střední třída, která bude vlastnit nejenom byty, ale i domy a bude jí záležet na tom, aby jejich ploty, dveře, vrata, mříže a další doplňky dobře vypadaly a dlouho sloužily. Zatím to tu není. Současná střední třída na rozdíl od západnějších zemí, tak bohatá není,“ shrnuje svůj pohled Váňa.
Zámečnický kovářský slovníček:
Babka/Zápustka – Kovové zarážky různých tvarů, které se zastrkávají do otvorů v kovadlině nebo probíjecí desce, aby se pomocí nich lépe tvaroval výrobek. Bunclák – Průbojník, který má na konci místo ostré hrany polokouli. Dulčík – Nástroj, kterým se označuje střed díry pro zachycení vrtáku. „Efko“ – Páčidlo s velkou pákovou silou připomínající písmeno F. Flexa – Úhlová bruska s kotouči. Lze s ní brousit, řezat i leštit. Hlazenka – Za studena válcovaná ocel. Hřebovnice – Nástroj s mnoha různě tvarovanými otvory (kulaté, hranaté, trojúhelníkové, obdélníkové…), pomocí kterého se vyrábějí hřebíky. Hnáč – Nástroj pro tepání. Napěchovat – Roztahovat kov za tepla do větší šířky, podobně jako by člověk mazal máslo na chléb. Kovadlina – Základní kovářský nástroj. Kozí nožička – Kovový doraz špaletových oken, který se dává na vnější okna, aby se při otevírání netloukla s vnitřními okny. Lochtačka – Jednoduchá práce. Mučítka – Pomocné nástroje na kov. Obkročák – Jednoduchý nástroj, pomocí nějž se jednoduše nahrubo měří. Pěstička – Druh zápustky připomínající pěst. Probíječ – Probíjecí deska s mnoha rozličnými otvory, které umožňují velmi pestře a individuálně tvarovat a upravovat kovové výrobky. Puk – Kulatá masivní kovová podložka, na níž se upravují výrobky z kovu. Sedlík – Kladivo s rovným plochým koncem, které vyhlazuje do roviny kovový výrobek. Sekáč – Nástroj na odsekávání kovu. Šichťák – Průkaz učně o provedené praxi. Šuplera – Posuvná měrka. Vidle – Druh zápustky připomínající vidle. Valit – Bouchat, kovat. „Val to tam.“ = „Kovej.“

„Roztírej to jako máslo,“ zněl pokyn, který znamenal, ať zahřátou hlavičku hřebíku „pěchuju“ tam a sem tak, aby měla hezký konický tvar. Když se kov zahřeje, mění totiž svou konzistenci a lze s ním zacházet jinak než zastudena.

Ale hezky na začátek zámečnické a částečně i kovářské směny, kterou jsem absolvovala u mistra Jana Váni. Ten stojí na snímku vlevo a vpravo je učeň Střední odborné školy Jarov Alexandr Vdovičenko.

Společnost, kde Váňa pracuje, je specifická. Jedná se o umělecký ateliér spadající do skupiny Metrostav DIZ, jehož hlavním zákazníkem je stát.

Zhruba 20členný tým truhlářů, lakýrníků a zámečníka restauruje či vyrábí například dveře a okna pro Stavovské divadlo či Clam-Gallasův palác. V minulosti pracovali třeba také pro Národní muzeum, Liebiegův palác v Liberci či Císařské lázně v Karlových Varech.

Ačkoliv se jedná o umělecké prostředí, musí v něm panovat pořádek.

Že se firma vymyká svým zaměřením běžným truhlářským, zámečnickým či lakýrnickým firmám, lze poznat i podle kanceláří jejího vedení, kde jsou místo strohých stolů a skříněk staré lavice, obrazy, hodiny a jiné umělecké předměty. Na snímku je vedoucí ateliéru Ondřej Koucký.

Po prohlídce truhlářství i lakýrnictví míříme do zámečnické dílny.

Že je zámečnictví „černé řemeslo“, naznačují i dveře kotelny, přes kterou se musí projít do „zámečnické“ sluje.

Zámečnictví pracuje s kovem zastudena, kovářství zatepla. Tak se od sebe oba příbuzné obory odlišují.

Ateliér potřebuje tato řemesla kombinovat, a tak v dílně sice není kovářská výheň, protože kovářské výrobky nejsou jejím hlavním výrobním produktem, ale jen hořák.

Zámečník používá mnoho nástrojů.

Toto je probíječ – deska s mnoha rozličnými otvory, které umožňují velmi pestře a individuálně tvarovat a upravovat kovové výrobky.

Zde je sedlice – kladivo s rovným plochým koncem, které vyhlazuje do roviny kovový výrobek

A zde jsou babky neboli zápustky, které se zastrkávají do otvorů v kovadlině nebo probíjecí desce, aby se pomocí nich lépe tvaroval výrobek. Mají různé tvary a některé z nich mají vlastní názvy – pěstička je vlevo nahoře, vedle ní je efko a pod ním vidle.

Na tvarování hřebíků se používá hřebovnice.

A toto je obkročák. Jednoduchý nástroj na měření.

Zde zase dulčíky a buncláky. Prvními se označuje střed na vrtání a druhé se hodí na vytepávání.

A tady je puk – kovová podložka na dopracování kovu, u níž je jasné, od čeho dostala svůj název.

A k čemu se hodí avizované olejovky? Vylijí se hliníkem nebo olovem a je z nich „měkká“ podložka (ve srovnání s ocelovými), která tlumí rány.

To přijde vhod například při probíjení, kde se má namísto díry udělat jen důlek, nebo u dopracování jemných ozdobných částí, u kterých se musí postupovat opatrně.

Nyní budou následovat obrázky, které přiblíží část zámečnických činností. Na prvním je ohýbání.

Na filcových a hadrových kotoučích se leští.

A původně zašpiněný a zoxidovaný kov se pak krásně leskne.

Tady je broušení.

Zde pájení (dva kovy se „slepí“), které se podobá svařování (prolnutí dvou kovů).

Zde je zahřívání.

Při kterém se učím, jak podle barvy poznám správnou teplotu.

Zde je kování.

Narovnávání.

Vysekávání.

I interní know-how, ke kterému patří například obkreslování podoby dobových ozdobných prvků přes ručně zhotovenou pomůcku inspirovanou camerou obscurou.

Anebo technické kreslení v praxi. „Stačí křída a kovadlina nebo betonová podlaha na stavbě, ale vždy je dobré při učení nakreslit a vysvětlit, co a jak se bude dělat,“ říká Váňa. Na obrázku je výroba hřebíku.

Učeň Vdovičenko zatím neví, co bude po škole, kde se učí na strojního mechanika, dělat. „Baví mě toho víc. Mohu být zámečníkem, svářečem, kovářem… uvidím,“ říká šestnáctiletý hoch.

Váňa je ale s jeho přístupem spokojen. „Je aktivní, zajímá se a snaží se pochytit co nejvíc. Po práci zde se půjde ještě do jiné firmy učit svářet,“ chválí jeho přístup mistr.

Váňa s Alexandrem probírá i to, na čem pracovali staří mistři na počátku 20. století.

Nebo s jakou úctou historii řemesla popisoval Miloslav Oehm v edici Kronika práce díl 7. Zámečnictví.

Takto vypadaly ozdobné zámkové plechy Clam-Gallasova paláce před opravou. Byly v tak hrozném stavu, že už nešly opravit, ale musely se vyrobit nové.

Zde je vidět, v jakém stavu byl na začátku závorový zámek, štítek, fragment ozdobné rozety a dveře, které se zhruba od roku 1720 neopravovaly.

Zde se snažil Váňa vydedukovat a nakreslit, jak vypadaly původní tvary. „Hledám v různých archivech a dokumentech, ale když zbyde aspoň cíp rozety, lze to i odvodit, protože mají tvar hvězd,“ vysvětluje mistr.

A takto vypadá konec zámečnické zakázky – jako by se člověk vrátil do minulosti.

Zde je náhled toho, kolik práce bude třeba udělat na oknech Stavovského divadla. Každý díl musí mít své číslo, aby se po opravě vrátil na správné místo. „Ačkoliv to jsou stejné součástky, přece jen si postupně sedají vlivem času, počasí i zacházení, a na jiném místě by tak neseděly,“ vysvětluje vedoucí ateliéru Ondřej Koucký.

Takto vypadá „šichťák“. Doklad učně o prováděné praxi.

A teď slibovaná hádanka: Poznáte, co to je?

Polovina podkovy sudokopytníků, tedy krav či volů, kteří se používali v minulosti k tahání nákladů (býk by podkovu nesnesl).

A tím má praxe končí. Vyrobila jsem si při ní zhruba za hodinu jeden hřebík a dozvěděla jsem se, že bych si tak nevydělala ani na slanou vodu, protože zkušený kovář jich vyková zhruba 30 až 50 za hodinu.

Můj hřebík je ten zcela vlevo. Hrot má mimo střed hlavičky a chybí mu špička, přesto jsem na něj nesmírně pyšná.

Vím totiž, že nejpodstatnější je při zvládnutí tohoto řemesla vytrvalost, takže nic není ztracené…