Den v kůži zámečníka: „Mučila“ jsem kov. Pomáhala mi babka, pěstička i puk

Zámečník byl pro mě až donedávna člověk, který mi otevře dveře, když si je zabouchnu a zapomenu si přitom vzít klíče. V zámečnické dílně restaurátorského ateliéru spadajícího pod skupinu Metrostav DIZ jsem ale zjistila, že zámečník toho dělá mnohem víc. „Mám zde spoustu ‚mučítek‘, kterými například řežu, sekám, brousím, ohýbám či leštím kovový materiál,“ říká Jan Váňa, zámečnický i kovářský mistr, u kterého trávím celodenní směnu.

Hlavním výstupem Váňovy práce jsou opravy či repliky starých zámků, štítů, štítků, klik, dveří, ozdobných rozet a dalších kovových historických prvků. Drtivou většinu zakázek si totiž v ateliéru nechává vyrobit stát. „Dělali jsme například Národní muzeum, Liebiegův palác v Liberci, Císařské lázně v Karlových Varech, pracujeme na Stavovském divadle a Clam-Gallasově paláci,“ říká Ondřej Koucký, vedoucí zhruba 20členného týmu truhlářů, lakýrníků a zámečníka.

Protože se jedná o obří zakázky, práce na nich může trvat i roky, což je v současné situaci, kdy rostou ceny energií a všech materiálů, pro společnost velký problém. Cena díla byla totiž často nastavena v době, kdy byly materiály i o polovinu levnější než dnes.

„Například dveře pro Stavovské divadlo musí být z dubu. Ten stál před dvěma lety 17 tisíc korun na metr krychlový a dnes stojí 34 tisíc. To je brutální zdražení, které dělá problémy, protože nemůžete být v zisku,“ popisuje svízelnou situaci Koucký s tím, že do té doby byla cena dřeva zhruba 15 let stabilní a měnila se v rámci dvou až tří tisíc korun. „Nyní se však ceny materiálů mění třeba každý měsíc,“ dodává vedoucí ateliéru.

Následně mě Koucký provádí jednotlivými dílnami, abych věděla, jak na sebe restaurátorské práce navazují, a přes kotelnu vcházíme do zámečnické „sluje“ mistra Váni. Váňa se „černým řemeslem“ zabývá už téměř 40 let, nejprve se vyučil na zámečníka a později dokončil i obor umělecký kovář. Umí tak zacházet s kovem jak za studena, tak za tepla, což od sebe obě příbuzné profese odlišuje.

K ruce má učně Střední oborné školy Jarov Alexandra Vdovičenka, a tak mohu naživo pozorovat, jak funguje propojení mezi školou a firmou. Vdovičenko se učí prvním rokem na strojního mechanika, což je obsahově zhruba stejná náplň práce, jakou obsahoval obor zámečník. Zatím neví, čím se bude živit, snaží se toho ale pochytit co nejvíc.

„Chodím sem od března. Jeden týden jsem ve škole a druhý tady. Baví mě to, je to pestré a zajímavé je, že některé postupy se zde učím úplně jinak než ve škole. Ještě ale chodím do jiné firmy, kde se učím svářet. Teprve uvidím, pro co se nakonec rozhodnu. Mohu být kovář, svářeč, zámečník…,“ uvědomuje si svůj potenciál šestnáctiletý Alexandr.

Ateliér se zase spojením se školami snaží sám pro sebe najít vhodné budoucí zaměstnance. „Je to těžké najít dobré řemeslníky, proto se o to kromě náboru snažíme i tímto způsobem,“ vysvětluje Koucký a zanechává mě v dílně plné kovářského náčiní, nářadí a strojů.

Váňa bere do ruky kus plechu a ukazuje mi, jak z něj jednoduše vyrobí ozdobný dobový štítek na Clam-Gallasovův palác. Na papír si nakreslí čtvrtinu obrysu celého štítku, náčrtek položí na dřevěnou krabici se sklem a zevnitř ho osvětlí čelovkou. „Papír na osvětleném skle překládám a otáčím a mohu tak jednoduše obkreslit linku štítku na všech čtyřech stranách tak, že je všude stejná,“ vysvětluje mistr. Namalovaný štítek pak vystřihne, přenese na kovový plátek, obkreslí, vyseká, zabrousí, vypiluje a naleští.

Když pochopím první zámečnické práce, dává mi do rukou starou zoxidovanou „kozí nožičku“ – kovovou část ze špaletových oken Stavovského divadla, abych ji zkusila vyleštit sama. „Nejdříve ji budete leštit na filcovém a pak na hadrovém kotouči. Pevně ji držte, protože kotouč vám bude klást odpor, a kdyby se příliš zahřála, zchlaďte ji ve vodě,“ znějí první pokyny.

Otáčím „nožičkou“ na všechny strany, měním šířku kotoučů tak, aby šlo vyleštit i jemnější záhyby a sleduji, jak se mi zanesený kov mění na překrásně zlatavý. Je to hezké, ale vyleštit celou nožičku mi trvá poměrně dlouho, takže když si představím, kolik oken má Stavovské divadlo, polije mě horko z představy, že bych je snad měla čistit všechny. „Včera jsme jich udělali asi kýbl,“ dozvídám se přibližnou denní lešticí normu, která však zabere jen část činností z celé směny.

Rozhlížím se po dílně a vidím mnoho nástrojů, které neumím pojmenovat a netuším, k čemu jsou. Postupně se to učím. Kovová deska s mnoha otvory připomínající hlavolam je probíječ, do kterého se zasouvají pěstičky, vidle a babky, jak se říká různě tvarovaným zasouvacím klínům, pomocí nichž se kov formuje. Efkem se kov dobře ohýbá, buncláky a hnáči se dobře tepe, sedlíkem se dobře vyrovnává a na puku zase dobře pěchuje (význam slov je vysvětlen ve slovníčku na konci článku, pozn. red.).

Učím se rozdíl mezi pájením, kdy se dva kovy jakoby slepí, a svářením, kdy se spojí tak, že se navzájem prolnou. Zkouším si vrtání, sekání, probíjení, pilování i broušení flexou, při kterém létají jiskry jako z obřích vánočních prskavek, a nakonec mohu přistoupit k „mistrovké práci“ – výrobě hřebíku, na němž se střídá mnoho kovářských operací. Váňa mi nejprve předvede technické kreslení v praxi – křídou mi na kovadlinu nakreslí všechny čtyři výrobní fáze – vytažení oceli, osazení (vytvoření prostoru pro hlavičku), utnutí a pěchování (rozšíření a vytvarování hlavičky). Protože se jedná o kovářskou práci, je nutné ocel zahřát, aby šla kovat. Jelikož se v dílně provádí většinou zámečnické operace, není v ní klasická výheň, ale jen hořák.

Nahřívám v něm ocelový prut a snažím se ho vykovat kladivem do hezké špičky. Kov se mi při otáčení prutu kroutí, takže ho musím nahřívat zas a znovu, abych opravila své předchozí nepřesné rány. Přes hranu kovadliny pak osazuji hlavičku, useknu ji, zasazuji hřebík do hřebovnice a pěchuji jeho hlavičku. „Když je ocel ohřátá, není to kov, ale máslo, takže ji roztírejte tam i zpět, abyste ji dostala tam, kam potřebujete. A jakmile chladne, znovu ji zahřejte,“ dostávám základní rady.

Zhruba po hodině pachtění je hřebík na světě a ačkoliv jeho hrot nevychází ze středu hlavičky a špička není dokonale špičatá, jsem na něj nesmírně pyšná. „Kolik takových hřebíků by měl zvládnout kovář vykovat za den,“ ptám se. „Záleží na průměru materiálu, zdroji tepla, protože z výhně se dělá vše líp, ale zhruba 30 až 50 za hodinu,“ dozvídám se a je mi jasné, že tímto řemeslem bych se neuživila.

Ani silný zručný chlap však toho podle Váni bez dlouholeté praxe nezvládne příliš. „Prvních 10 let praxe člověk nic neví, dalších 10 let tuší a teprve dalších 10 let ví,“ shrnuje celkem přísný pohled na skutečné zvládnutí řemesla zámečnický a kovářský mistr. Hlavními předpoklady pro tuto práci jsou podle něj v první řadě vytrvalost a dále síla a aspoň základní znalost matematiky, fyziky a geometrie.

Váňa sám je na své řemeslo hrdý a i přes všechnu dřinu by si ho zvolil znovu, i když nejlépe za vlády římskoněmeckého císaře Maxmilián I, za něhož vznikaly na přelomu 15. a 16. století nejkrásnější rytířské výzbroje. „Kovář byl na počátku všech řemesel, protože bez jeho nástrojů by si nikdo neškrtl. Čím déle člověk tuto práci dělá, tím lépe dokáže řešit technické problémy tak, aby výsledné dílo fungovalo, bylo esteticky příjemné a vydrželo tu dlouho poté, co už tu člověk nebude. V člověku vzniká pocit jakoby ‚božské nadřazenosti‘,“ popisuje Váňa v lehké nadsázce nejsilnější důvody toho, proč má rád svoji práci.

„I když zlatníci, kteří pracují s kovy, dělají na rozdíl od nás v čistém prostředí a dělají pro bohaté lidi, tak mají asi více peněz, já bych zlatníkem být nemohl, protože drahé kovy kladou malý odpor, což by mě nebavilo,“ srovnává zámečnický mistr svou profesi s příbuzným oborem.

A mohou se mladí lidé po vyučení dobře uživit? „Nastoupit jako zaměstnanec hned po škole žádné velké terno není, ale i tak bych všem doporučil aspoň pět let sbírat zkušenosti i ve více firmách, vyjet třeba i do zahraničí, a pak v 25 letech už může být člověk natolik dobrej, že si založit vlastní živnost. To už pak může být slušné, když si sežene zákazníky,“ radí Váňa.

Z učňů, kteří u něj byli, má povětšinou dobrý dojem. „Marní bez jakéhokoliv zájmu byli jen dva, většinou ale byli šikovní a uvědomělí. Věděli, že na vysokou školu nemají, ale zároveň věděli, že když budou aktivní, tak se uživí slušně. I ten, kdo není nejzručnější, se pílí může vypracovat dobře,“ říká mistr.

V Česku jsou desítky škol, které vyučují zámečníky, strojní mechaniky nebo kováře a umělecké kováře. Střední odborná škola Jarov například eviduje zvýšení zájem žáků o toto řemeslo. „V roce 2012 se na obor strojní mechanik hlásili jen tři žáci. Do nového ročníku nastoupí 16 žáků,“ říká Vilém Kodíček, zástupce ředitele pro odborný výcvik stavebních oborů školy na Jarově.

A uživí se všichni zámečníci a kováři, kdyby zájem o tento obor začal najednou růst? „Je potřeba, aby zde byla silná střední třída, která bude vlastnit nejenom byty, ale i domy a bude jí záležet na tom, aby jejich ploty, dveře, vrata, mříže a další doplňky dobře vypadaly a dlouho sloužily. Zatím to tu není. Současná střední třída na rozdíl od západnějších zemí, tak bohatá není,“ shrnuje svůj pohled Váňa.