Den v kůži instalatéra: Romantika to není. Dřina, pot a na konci radost

Je devět hodin ráno. Slunce hřeje už v tuto hodinu natolik, že je jasné, že se splní předpovědi meteorologů o dalších rekordních vedrech. Trochu lituji, že jsem si pro tahání, montování a řezání trubek zvolila právě tento den. Lehce si povzdechnu a zmáčknu zvonek smíchovského instalatérství Kotmel.

Přicházím právě včas – na poradu, kde se řeší, kdo a co bude ten den dělat. Rozhlížím se kolem sebe a „něco mi nesedí“. Instalatéři jsou technická profese, a tak by tu měl být buď strohý pořádek, nebo nějaké trubky, montérky, technické výkresy či aspoň obrázky rozvodů, kanalizací a staveb, říkám si. Místo toho ale vidím abstraktní obraz přes půlku stěny, vintage nábytek a hifi soupravu Vermona z DDR (bývalá východní část Německa, pozn. red.), z níž se line hudba brněnské kapely Dunaj a hlas zpěvačky Ivy Bittové.

„U nás doma byl vždy velký důraz na kulturu a práci hlavou. I já jsem se tak k instalatérství dostal oklikou. Nejprve jsem studoval matfyz, pak jsem učil fyziku a až pak jsem pochopil, že se chci živit rukama, tak jsem se rekvalifikoval na instalatéra. Také další kolega učil a jeden hrál divadlo. Jeden zákazník o nás prohlásil, že jsme instalatéři, co mluví jak z ‚pražské kavárny‘,“ odpovídá na můj údiv Martin Kotmel, majitel firmy Kotmel instalatéři, která provádí vše, co souvisí s trubkami, tedy topenářské, plynařské, instalatérské a projektantské práce.

Abstraktní obraz od Marie Molové dostal Kotmel od jedné umělecké kurátorky za to, že jí v domě instaloval plynové vedení. „Občas uděláme nějaký barter. Mám zde ještě jednu grafiku a když děláme něco malého například v kavárně, tak jim nabídneme, zda nám to nechtějí vyměnit za snídani, a všichni jsme spokojení,“ přibližuje podnikatel netradiční filozofii firmy.

Ve skladu mi ukazuje, jaké nářadí si musíme vzít s sebou, abychom zvládli splnit naplánovanou zakázku - budeme měnit starý vysokokapacitní plynový rozvod ve škole na moderní a mnohem menší. Do ruky dostávám štafle, abych byla jako „hokr“ (viz slovníček na konci textu) co k ruce, a nakládám je do auta.

„A materiál s sebou nevezeme?“ ptám se. „Ne, ten teprve jedeme vyzvednout. Máme široký záběr práce čítající tisíce různých drobných součástek, a držet to vše skladem nejde. Nejdražší měděné trubky však už máme objednané od chvíle, co jsme dostali zaplacenou zálohu, abychom u nich udrželi cenu, která se může velmi rychle měnit,“ vysvětluje Kotmel.

V instalatérském obchodě plném neznámých součástek si připadám asi jako muž, který poprvé vstoupí do dámské parfumerie a z přemíry parfémů různých značek má bez jakékoliv další znalosti vybrat ten, který sedne jeho milované.

Podobně se cítím v prodejně plné mužů i já. Je mi jasné, že vše slouží k tomu, aby tím proudila voda, plyn či odpad tak, abychom se mohli ohřát, umýt, uvařit a něco spláchnout či vylít, ale jak se liší tato baterie od jiné, po jakém spoji mám sáhnout, když jsou všechny skoro stejné, a k čemu slouží desítky drobných součástek podivných tvarů, to vůbec netuším.

U kasy mě navíc šokuje částka, kterou máme za pár hmoždinek, vrutošroubů, objímek, redukcí a izolačních pouzder zaplatit – téměř 18 tisíc korun.

„Ve skladu si ještě vyzvedneme měděné trubky, které jsou na celém nákupu nejdražší,“ snaží se mě uklidnit podnikatel, ale příliš se mu to nedaří. Začínám však chápat, proč jsou instalatérské práce tak drahé, když si člověk při výměně rozvodů musí přichystat statisíce korun.

„Všechno strašně zdražuje. Před rokem to byla ocel, kdy třeba radiátory zdražily během krátké doby na dvojnásobek. Nyní zdražily významně plasty a jinak zdražuje vše podle toho, jak se zvyšují ceny energií,“ poznamenává majitel-bývalý učitel.

A má tedy už neustálé zdražování vliv na pokles zakázek?

„Zatím ne. Během covidu se nasypaly do ekonomik obrovské peníze a relativně velká část peněz skončila v renovacích. Kdo měl peníze, investoval do nemovitostí, ale chyběli řemeslníci, takže vznikl obrovský přetlak poptávky a i my máme stále hodně zakázek. Obávám se ale, že za dva až čtyři měsíce, kdy na lidi naplno dolehne ohlášené zdražování energií, tak už pokles poptávky pocítíme,“ říká Kotmel. Jeho firma zaměstnávající zhruba 15 lidí měla před covidem tržby zhruba 800 tisíc korun měsíčně, dnes její obrat dosahuje 1,5 až dva miliony měsíčně.

Nabíráme měděné tyče, svazuji je k sobě lepicí páskou a na zahrádku auta je přivazujeme gumicuky. Auto je rozpálené, slunce žhne tak, že si ve voze připadám jak v přetopené sauně.

Když dojíždíme ke škole, kde máme vyměňovat staré plynové trubky za nové, nedokážu si představit, že místo ležení u vody si nyní budu několik hodin „hrát“ s trubkami.

„Je krásné, když to technicky vymyslíš, naplánuješ a uděláš tak, že to funguje. Zpětnou vazbu máš hned, a proto se mi tato práce tak líbí a navíc obecně ve mně roury vyvolávají libé pocity,“ vyznává se Kotmel z lásky k práci, kterou si zvolil.

Uvidíme, říkám si, a začínám nosit nářadí a trubky na místo, kde máme měnit vedení. Když procházím stavbou, slyším z rádia Ivetu Bartošovou, kterou si k práci pouštějí jiní řemeslníci. Seznamujeme se navzájem a vyříkáváme si, kam si můžeme co pokládat, abychom si vzájemně nepřekáželi. Po několika cestách ze stavby k autu jsem rozcvičená tak, že už bych nemusela do posilovny, kdybych do nějaké chodila.

Vše je nanošeno a my se můžeme pustit do vlastní práce. Nejprve roztahujeme na podlahu obrovskou plachtu, aby se zbytečně nepoškodila, a pak se díváme na širokou žlutou plynovou rouru, kterou bude třeba opatrně rozřezat, a místo ní vést měděné úzké trubky.

Můj nový šéf mě v ničem „nešetří“. Nejprve mi vždy ukáže, jak se co dělá, a pak už to dělám sama. Zjišťuju tak, že uříznout „tlustou“ trubku ocasovou pilou není bez toho, abych neohnula plátek, nebo pilu nezavařila, tak jednoduché a trvá to poměrně dlouho. O to víc, když při tom člověk stojí na štaflích a dává pozor, aby se nezřítil.

Člověk se ve vedru i při jednom řezu zpotí, a to jich je třeba udělat několik, a to tak, aby mu postupně uřezávané kusy nespadly na hlavu, nebo na zem, kterou by poničily. Nutné je také vědět, že trubku nelze odřezávat postupně z jedné strany jako salám, protože by se celá konstrukce mohla vlastní vahou zhroutit a někoho zranit či poškodit podlahu nebo stěny. Dopředu je tedy nutné si rozmyslet, kudy budou řezy vést, a který bude s ohledem na fyzikální zákony první, a které následné.

Při uvolňování starých spojů se učím, že je dobré hořákem nažhavit vnější obvod a vypálit v něm těsnící konopí. Teplem se kov roztáhne a zvětší tím svůj obvod, takže ho pak lze sikovkami jednodušeji povolit. Je to ale těžké a musím zabírat ze všech sil, abych závitem pohnula.

Vrtačkou se učím vrtat díry do zdi, upevňovat do nich hmoždinky, nasazovat šrouby, utahovat je „rázákem“, a pak do nich upínat objímky, které budou přichycovat nové trubky u zdi.

Učím se trasovat, tedy vyměřovat si cestu na nové vedení laserem, řezat a lisovat k sobě dvě různé trubky i správně vyměřovat, jak dlouhá má navazující trubka být, aby dobře zapadla do ohybu navazujícího spoje. Vzhledem k tomu, že je instalatérský materiál velmi drahý, je drahá i každá chyba, kterou člověk třeba jen špatným měřením udělá.

Dozvídám se, na co se používají „Stalinovy vousy“, což je konopí, které se navíjí i s pastou na závity spoje proto, aby lépe těsnilo. A hlavně se učím být dobrým hokrem, tedy „hovadem k ruce“, které vytuší, v který okamžik má mistrovi podat „sviňák“, tužku, pilu, vrtačku, nový plátek do ní a tak dále, a kdy mu má všechno nářadí zase v pravý čas odebírat.

„U mě byste se jako instalatérka uživila, kdybyste chtěla,“ dozvídám se, čímž mi dochází, že jsem asi kvalifikaci na dobrou „přidržtašku“ splnila.

Pracujeme ve vedru několik hodin, lije z nás pot a jsem i kvůli vedru hodně unavená. Obrovská žlutá trubka je však na konci směny pryč a místo ní se po místnosti line krásná tenká měděná. Měď se mi líbí, takže když ustoupím a podívám se na výsledek naší práce, mám velikou radost, jak to hezky vypadá a i ve mně se začínají rozlévat „z těch rour“ libé pocity.

Zájem o instalatérské řemeslo je i díky velmi slušným výdělkům vysoké. Loni dokončilo studia v celém Česku přes 800 nových absolventů. Nejvíce nových instalatérů přibylo v Jihomoravském kraji (121), dále Moravskoslezském a Středočeském. Praha získala 65 nových instalatérů a naopak nejméně jich vyšlo ze škol v Plzeňském, Královéhradeckém a Karlovarském kraji (17).

I relativně velký přírůstek nových řemeslníků však podle Viléma Kodíčka, zástupce ředitele Střední odborné školy Jarov, nestačí nahrazovat úbytek instalatérů odcházejících do důchodu.

„Počty chybějících řemeslníků v oboru instalatér se pohybují minimálně ve stovkách, ale spíše jde o tisíce. To se projevuje dlouhou čekací dobou, ale i cenou za provedenou práci,“ říká Kodíček.

Podle něj však tentokrát není problém v zájmu o obor, který je veliký, ale v počtu odborných učitelů, kteří ho jsou schopni učit. Škola na Jarově například může přijmout s ohledem na kapacity kolem 45 žáků ročně do oboru instalatér. Zájemců je však kolem stovky.

„My nemáme nedostatek žáků, ale máme velké problémy se získáváním učitelů odborného výcviku. Pokud zanechá někdo řemesla a půjde učit, přijde v podstatě o polovinu svých dosavadních příjmů. To nejde jen o obor instalatér, ale téměř o všechny obory, které naše škola vyučuje. Nikdo se nad touto problematikou nepozastavuje,“ upozorňuje Kodíček.

Instalatér Kotmel k výuce řemesel dodává, že by si sám chtěl v budoucnosti splnit sen a založit soukromou školu zaměřenou na řemesla pro lidi s ukončeným středoškolským vzděláním, kteří už by se ve výuce věnovali jen řemeslu a dále rozvoji počítačových a komunikačních dovedností. „Lidé kolem dvaceti let už vědí mnohem více, co chtějí dělat, než děti nucené se rozhodnout o své budoucnosti na základce. Jsou tak mnohem víc motivovaní dělat řemeslo s láskou a být v něm tak dobří,“ je přesvědčen majitel instalatérské firmy.