Co pohání Česko? Atlas energetiky v sedmi obrazech

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Co je pro Česko důležitější – uhlí, jádro, ropa, nebo plyn? Jak moc jsme soběstační a jak stouply zdejší nároky za posledních sto let? Žijete spíš v kraji výrobců, nebo žroutů energie?

Z veškeré energie, kterou Česko spotřebuje – ať už k topení, pohonu dopravních prostředků nebo dobíjení telefonů – pochází 60 procent z domácích zdrojů a zbytek z dovozu. Mezi domácími zdroji dominuje hnědé uhlí a jádro, v dovozech ropa a plyn.

Domácí zdroje a čistý dovoz dávají dohromady veškerou energii, která se v Česku využije. Jde o takzvanou „hrubou spotřebu“, protože hodně primárních zdrojů se spálí v elektrárnách nebo v rafinériích na to, aby se energie a paliva dostaly k finálním konzumentům v potřebné podobě – tedy třeba jako elektřina a teplo místo uhlí nebo jako benzin a nafta místo ropy.

Hrubá spotřeba v Česku posledních dvacet let postupně klesá. Data vycházejí z takzvané Energetické bilance, kterou každoročně v lednu zveřejňuje Český statistický úřad. Kvůli složitosti výpočtů má statistika roční zpoždění. Grafika vychází z dat pro rok 2023, hrubá domácí spotřeba dosáhla 1609 petajoulů a byla nejnižší za celou dobu měření, tedy minimálně od pádu komunismu. V roce 1990 byla o 30 procent vyšší.

V bilanci chybějí zdroje, které nikdo neměří, jako je třeba domácí topení dřevem z vlastních zásob nebo spotřeba doma vyrobené solární energie. V celkové bilanci jde ale o malé položky, průmysl, doprava a energetika jsou daleko významnější. Pro představu, jen ve výrobě elektřiny a tepla se ztratí 422 petajoulů – tedy čtvrtina všech zdrojů – na takzvané transformační ztráty, tedy přeměnu primárních zdrojů na použitelný výstup.

V energetice se obvykle produkce měří v kilowatthodinách nebo megawatthodinách. Výdej nebo výrobu energie – jinými slovy práci – lze měřit též v joulech, jen jde o mnohem menší jednotku. Jeden „džaul“ podle fyzikální definice znamená působit silou jednoho newtonu po dráze jednoho metru. Tedy třeba zvednout jablko ze země (bez započtení námahy na zvedání vlastního těla).

I v běžném životě, natož při měření celoročních energetických procesů je jeden J zcela nepatrné množství. Celostátní bilance se měří v bilionech joulů (petajoulech), jeden PJ by vydržel na pohon Česka po dobu pěti a půl hodiny.

Pro výlet do vzdálenější historie nejsou data o celkové spotřebě všech druhů energie k dispozici. U samotné elektřiny se však výroba měří kontinuálně už přes sto let. Po první světové válce byla padesátkrát menší než dnes. V 70. letech, před spuštěním Dukovan, poloviční.

Vrchol nastal před covidem (88 terrawatthodin v roce 2018), výrazný propad je vidět v posledních dvou letech. Hrubá výroba elektřiny, tedy před odečtením ztrát v síti a spotřeby samotných elektráren, loni klesla na 73,9 TWh, což je nejméně od spuštění Temelína v roce 2000. Vyplývá z nově zveřejněných dat Energetického regulačního úřadu.

Důvodů poklesu je víc a jsou pozitivní i negativní. Jde o úspory, ke kterým firmy i domácnosti donutilo válečné zdražení, kam patří i silná vlna nových instalací fotovoltaik a s tím související nárůst domácí samovýroby.

Svou roli však hraje i úpadek některých velkých průmyslových odběratelů – ať už kvůli tomu, že je položily drahé energie, nebo kvůli specifickým důvodům, jako byly ekonomické úskoky bývalého vlastníka železáren Liberty, dříve jednoho z největších konzumentů proudu v zemi.

V hrubé výrobě elektřiny v Česku loni pořád ještě vedlo uhlí. Ovšem v čisté výrobě, tedy v reálných dodávkách do sítě, bez energie spálené na pohon samotných elektráren, se už loni karta obrátila.

Čistá výroba z jádra byla o půl terawatthodiny vyšší. To se nikdy předtím nestalo, výroba z uhlí bývala mnohem výš než loňských 27,55 TWh, do roku 2018 běžně překračovala 40 TWh. Důvodem je zpoplatnění emisí a čím dál horší ekonomika uhelných elektráren, které jejich provozovatelé zapínají jen v dobách nejvyšší poptávky.

„Útlumu těžby se nedá zabránit a je nereálné vrátit se zpět k původnímu objemu těžby a stejnému fungování firmy jako v minulosti. Musíme se přizpůsobit,“ uvedl začátkem února při zveřejnění prvních čísel za rok 2024 Jiří Pöpperl, předseda představenstva Sokolovské uhelné.

Těžba na Sokolovsku meziročně klesla z 3,4 na 2,2 milionu tun, tedy o třetinu. V Severočeských dolech spadajících pod ČEZ klesla těžba za první tři čtvrtletí o 12 procent. U elektráren, které ve velkém fungují i jako teplárny, nyní výrobci spěchají s přechodem na plyn, v Mělníku má ČEZ na tento účel slíbené dotace za 13 miliard korun.

Rozdílné pořadí jádra a uhlí v hrubé a čisté výrobě souvisí s tím, že uhelné elektrárny mají daleko větší nároky na samotný provoz. Z jejich hrubé výroby padlo přes deset procent jen na „technologickou vlastní spotřebu“.

Nikoho nepřekvapí, že výroba elektřiny je koncentrovaná do krajů, kde stojí velké elektrárny – tedy jádro v jižních Čechách a na Vysočině a čtyři uhelné zdroje v Ústeckém kraji.

Spotřeba je rovnoměrně rozprostřena podle počtu obyvatel a intenzity průmyslu. Vedou střední Čechy, Moravskoslezský kraj a Praha. Jde jen o početní hříčku, ale hlavní město má i zdaleka největší nepoměr mezi spotřebou a výrobou proudu, nebo jinými slovy závislost na dodávkách odjinud.

Podíl exportu v obchodu s elektřinou byl i loni výrazný – z čisté výroby šla třetina do zahraničí, nejvíc na Slovensko a do Rakouska. Celkový vývoz se ale postupně snižuje, meziročně klesl o tři procenta a proti krizovému roku 2022, kdy zdejší elektrárny úspěšně využily plynové nouze v Německu, o čtvrtinu.

Stoupá naopak dovoz, mimo jiné kvůli rychlé výstavbě zelených zdrojů v Německu, které mají v případě příznivého počasí v síti přednost díky nižším provozním nákladům, ale Česko v jejich rozvoji zaspalo. Čistý dovoz – tedy rozdíl mezi dovozem a vývozem – byl loni poloviční oproti normálu z poslední dekády.

Půjde-li všechno podle dosavadních koncepcí, vládní orgány i správce sítě ČEPS počítají brzy s překlopením zdejší pozice coby jednoho z největších vývozů v Evropě do role dovozce. „Naše analýzy potvrzují, že dostupnost elektřiny na okolních trzích zůstane dostatečná pro dovoz do Česka i v případě kritických scénářů,“ uvedl k tomu loni šéf ČEPS Martin Durčák.

Slabá poptávka byla loni opět znát i u spotřeby plynu. Ta oproti prvotním odhadům loni nakonec neklesla, ale naopak nepatrně vzrostla, a to v důsledku chladného počasí na konci roku.

Předtím teplé počasí naopak spotřebu plynu tlačilo dolů, a tak se málem loni povedlo snížit odběr plynu na nové minimum od pádu komunismu. I u plynu nižší spotřeba souvisí s cenovými šoky po vpádu Ruska na Ukrajinu a s následnou vlnou úspor.

Do budoucna však nejspíš vzroste v důsledku rozsáhlých záměrů na přechod uhelných provozů k plynu.