Čínský nájezd na Afriku. Peking nezajímá politika, ale jen výdělek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Zatímco Francie a zbytek EU se nyní Africe vyhýbají i kvůli vojenským juntám a prozápadní africké vlády se zase nedůvěřivě dívají na moskevské nabídky spolupráce kvůli ruským žoldákům, Čína se vydala střední cestou.

Delegace více než 50 států z celého afrického kontinentu se rozhodly, že stojí za to vydat se minulý týden do Pekingu na poslední čínsko-africký summit - známý jako Fórum o čínsko-africké spolupráci (Focac). Přijely desítky vedoucích představitelů a také šéf OSN António Guterres.

Tohoto setkání se poprvé zúčastnila i nová senegalská hlava státu Bassirou Diomaye Faye, který byl odměněn místem v první řadě vedle prezidenta Si Ťin-pchinga na rodinné fotografii vedoucích představitelů a jejich manželek, upozorňuje BBC.

Africkým vládám, které s nelibostí sledují tlak, aby se v mezinárodních sporech postavily na jednu ze stran, tedy Západu nebo Ruska, se Čína jeví jako spolehlivý partner, který je hlavně připraven spolupracovat jak se spojenci Moskvy, tak se státy, které mají blíže k Evropě a USA.

Peking tak v Africe uzavírá dohody, které tvrdě prosazují jeho ekonomické zájmy a potřeby přírodních surovin výměnou za podporu rozvoje, zejména výstavby těžké infrastruktury.

Čína je tak obviňována, že africké země vede k přílišnému zadlužování a jen pomalu se připojuje k mezinárodnímu úsilí o zmírnění drtivého splátkového břemene, které na některé země doléhá. Dokonce i nyní odmítá přímé odpuštění dluhů.

Podle BBC jsou běžné stížnosti, že Čína vyhrazuje příliš mnoho kvalifikovaných stavebních prací pro své vlastní pracovníky na úkor školení Afričanů. Rostoucí přítomnost čínských obchodníků zase vyvolává nelibost některých tradičních komunit. Pro mnoho afrických vlád jsou to však jen drobné připomínky.

Ve stále více polarizovaném světě totiž oceňují nestrannou ochotu Pekingu zůstat angažován prakticky všude a bez politických zábran.

Největší pozornost samozřejmě přitahuje čínská výstavba velkých dopravních projektů, ke kterým mezinárodní rozvojové instituce a západní komerční investoři přistupují až příliš opatrně.

Ani převrat v Nigeru v červenci 2023 například neodradil Číňany od dokončení 2000 km dlouhého ropovodu, který má přivádět ropu do exportního terminálu v Beninu.

V Guineji, která je rovněž pod vojenskou vládou, staví čínské konsorcium Winning Consortium 600 km dlouhou železnici z jednoho z největších světových ložisek železné rudy v Simandou až k pobřeží. Pro tento projekt se přitom předchozí guinejské vlády snažily dlouho získat podporu mezinárodních dárců, připomíná BBC.

A Summit Focac přinesl pokračování této strategie. Peking zde oznámil, že v příštích třech letech dostane Afrika dalších 360 miliard jüanů (1,1 bilionu korun).

Rozdíl je v tom, že se summit výrazně zaměřil na přechod na zelenou energii, včetně investic do výroby v Africe, zejména do elektromobilů.

Na summitu zazněly i přísliby podpory dalších typů ekologických projektů, přičemž čínský vůdce Si prohlásil, že je připraven zahájit 30 projektů v oblasti čisté energie a spolupracovat i v jaderném sektoru.

Tento náznak se dotýká bolavého. Africké elity jsou totiž dlouhodobě rozhořčeny skutečností, že Francie po desetiletí těžila uran v Nigeru, aby zásobovala svůj vlastní sektor jaderné energetiky, aniž by navrhla projekty pro západní Afriku.

Do nigerijského odvětví těžby uranu právě Čína již aktivně vstoupila, i když vzhledem k velmi složitým technickým a bezpečnostním problémům jaderného sektoru se teprve ukáže, zda slib čínského prezidenta bude skutečně znamenat víc než jen hřejivá slova, píše BBC.

Kromě toho summit Focac obešel některé citlivější otázky životního prostředí - například pravidelná obvinění, že velké čínské rybářské lodě rabují africké vody. Ministryně rybolovu Sierry Leone Princess Dugba se tak takticky soustředila na chválu tamní vlády za výstavbu nového rybářského přístavu.

Mezitím Si prezentoval Čínu jako člena „globálního Jihu“ a poukázal na to, že jeho země a Afrika tvoří dohromady třetinu světové populace.

Si podle BBC vyzval čínské dodavatele, aby se vrátili do Afriky, protože omezení z dob covidu již neplatí, a hovořil o ztrojnásobení infrastrukturních programů i vytvoření milionu pracovních míst.

Není však zcela jasné, jak konkrétně vlastně bude vypadat slíbená částka 360 miliard jüanů, což je zjevná snaha podpořit mezinárodní profil čínské měny.

Prezident uvedl, že 210 miliard jüanů (672 miliard korun) bude poskytnuto prostřednictvím úvěrů, zatímco 70 miliard jüanů (9,9 miliardy dolarů) bude poskytnuto na investice do podniků.

Oznámil také částku 280 milionů dolarů (6,3 bilionu korun) na vojenskou a potravinovou pomoc, což je však vzhledem k velikosti a ekonomické síle Číny marginální částka.

V posledních 10-15 letech byla Čína tvrdě kritizována, že její půjčky zemím, jež se snažily pokročit ve výstavbě infrastruktury, pomohly tyto státy uvrhnout zpět do dluhové krize jen 20 let poté, co využily mezinárodních programů na odpuštění dluhů.

V roce 2016, který byl vrcholem tohoto trendu, bylo oznámeno poskytnutí čínských půjček Africe ve výši 30 miliard dolarů.

Projekty byly často financovány čínskou Eximbankou a byly obvykle důvěrné. Téměř jistě ale byly mnohem dražší než úvěry Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a Africké rozvojové banky.

Obhájci čínského přístupu však mohli oprávněně argumentovat, že Čína byla ochotna financovat a budovat i rizikové projekty, od kterých jiní partneři couvli.

Vyvinula se tak jakási přirozená dělba práce, kdy Čína financovala a budovala těžkou infrastrukturu, zatímco západní dárci a velké rozvojové instituce financovali neméně důležité, ale „měkké“ investice - do zdravotnictví, vzdělávání, odborné přípravy nebo potravinové bezpečnosti.

Nyní má Peking ambice stát se klíčovým partnerem kontinentu v oblasti hi-tech průmyslu a ekologických technologií v rozsahu, o kterém mnohé evropské a severoamerické společnosti nechtějí nebo ani nemohou uvažovat.

Zatímco západním investicím v Africe, zejména v subsaharských zemích, stále dominuje především těžba, ropa, plyn a zemědělství a Rusko se zaměřuje na bezpečnostní služby pro zvýhodněné režimy, Peking hovoří o širší ekonomické vizi.

Je však otázkou, zda kromě rétoriky dojde ke skutečné diverzifikaci do nových odvětví, jako je například ekologický průmysl. Bude kromě několika málo prestižních projektů i nadále převládat tradiční zaměření na velkou infrastrukturu?