Český zelený plán je hotov: zasáhne uhlí, auta, domy i lesy

Papír snese leccos, veřejnost jen něco. Místo vágních představ, co je vlastně obsahem nepopulární akce jménem Green Deal, má Česko nově pohromadě kompletní inventuru všech schválených a chystaných zelených opatření pro nejbližší roky.

Příští týden je bude projednávat vláda a kdo chce brát strategické dokumenty státu vážně, měl by zpozornět. Součástí čerstvě dokončeného zeleného balíčku jsou rovnou tři texty najednou – Státní energetická koncepce, Politika ochrany klimatu a Národní klimaticko-energetický plán, všechny v aktualizované verzi, dohromady na 811 stránek.

V nich lze vedle obvyklého úředního balastu a věčných snů (typu převedení nákladní dopravy na koleje nebo podpora cyklistiky) najít řadu konkrétních bodů, od kterých už půjde jen těžko uhnout a budou mít jasně viditelné dopady. Od zdražení benzinu přes přísnější normy pro novostavby až po výzvy k novému pojetí lesního hospodářství.

Hlavním smyslem je ukázat, kudy povede cesta k naplnění známých závazků, domluvených v rámci EU – tedy jak šetřit s energiemi, opustit fosilní paliva, zredukovat emise skleníkových plynů a doufat, že se k Evropě přidá i okolní svět a že lidstvo nějak zkusí snížit riziko celoplanetární ekologické havárie.

Český trojbalíček ještě není veřejný, úředníci ho zatím sdílejí jen napříč státní správou a s užším okruhem zainteresovaných odborníků. Až na pár detailů, o kterých se ministři v rámci příprav dohadovali do poslední chvíle (soběstačnost ve výrobě elektřiny, podíl obnovitelných zdrojů), není obsah v ničem převratně nový. Život se ze dne na den nezmění, žádný okamžitý závazek v důsledku vládního usnesení příští týden nevznikne.

Jde ale o první komplexní čtení, co se v rámci zelených vizí chystá. Vzájemně provázaný triptych lze tím pádem brát jako jednu z nejdůležitějších psaných věcí, které tu po současné vládní garnituře zůstanou.

To platí i za situace, kdy se nikdo z politiků svým dílem moc nechlubí. I kvůli převaze nevděčných kroků se vláda chystá odbavit balíček bez velkého rozruchu přes prázdniny, na poslední chvíli před dovolenou.

Všechny tři dokumenty už existovaly i ve starších verzích, sepsaných ale už před mnoha lety. Co z nich tentokrát dělá něco víc než stylistické cvičení, je evropský a částečně i globální kontext. V rámci EU, ale i v USA a nakonec i v Číně, se normy a zákony už několik let reálně hýbou zelenějším směrem.

Proto také český zelený balíček vůbec vznikl – a mezinárodní závazky znamenají, že se z něj i leccos zhmotní.

V EU platí už čtvrtým rokem dohoda, že výhledově – v roce 2050 – by se měl blok jako celek de facto obejít bez fosilních paliv. Tak, aby produkce skleníkových plynů klesla na nulu, anebo aby zbytkové minimum exhalací šlo někde jinde vykompenzovat. Totéž – tedy čistou uhlíkovou nulu – plánují pro rok 2050 Spojené státy (a hlavně některé státy jako Kalifornie), Kanada nebo Británie. Čína mluví o roku 2060.

To vše jsou ale vzdálené vize, k lámání chleba má v EU dojít už v roce 2030, tedy za pár let. Ve snaze předejít tomu, aby se všechno úsilí nechalo až na poslední chvíli, vznikla před Vánoci 2020 v EU dohoda na kontrolním mezikroku. A sice že během této dekády emise v celé Unii klesnou o 55 % proti výchozí úrovni roku 1990 a že každý stát pro to udělá, co bude v jeho silách.

Za Česko závazek podepsal Andrej Babiš, a to výměnou za víc než bilion korun. Peníze mají do země přitéct, aby přerod zvládla i při nižší životní úrovni a nadstandardní závislosti na průmyslu. Velká část půjde oklikou z peněz, které zdejší podniky platí za emisní povolenky. Část ale zaplatí daňoví poplatníci z bohatších zemí EU. Jako solidární gesto, aby se do hry povedlo vtáhnout chudší země, které by se samy do dekarbonizace nijak zvlášť nehrnuly.

Důvody, proč se vydat směrem k čistší, ale nákladnější budoucnosti, jsou všeobecně známé. Vládní trojbalíček je dobře shrnuje.

Pro poslední čtyři dekády na Zemi platilo, že každá byla teplejší než ta předchozí. Z arktického ledu ubylo 40 %, hladina oceánů je oproti roku 1990 výš o 20 cm. A dál stoupá. Česko – jak lze pozorovat i v těchto dnech – se dopadům nevyhne, právě naopak.

Střední Evropa patří k oblastem, které se oteplují rychleji než Země jako celek. A tento trend bude pokračovat, tempo má být oproti globálnímu průměru dvojnásobné. Tropických dnů je třikrát víc než před 60 lety, což vede k jevům, jako je třeba kůrovcová kalamita a nucené vykácení 1500 hektarů lesů během krátkého období 2016–2020. Tyto roky byly podle vládních dokumentů v Česku epizodou největšího sucha za poslední dva tisíce let.

Souvislost mezi oteplováním a tím, že lidstvo během dvou průmyslových století najednou poslalo do atmosféry exhalace z fosilních zásob hromaděných v zemi miliony let, už zpochybňuje málokdo. Rozšířenější je námitka, že Evropa – natož malé Česko – stejně globální klimatické pochody nespasí, takže vlastně nemá smysl se kvůli zeleným ideálům trápit a chudnout.

Háček je v tom, že Češi v přepočtu na hlavu jsou jedněmi z největších znečišťovatelů na světě, a to kvůli silné roli průmyslu a fosilní energetiky. Ještě hůř zdejší uhlíková stopa vychází, když se do výpočtů zahrne i historie. Zdejší společnost na uhlí a průmyslu vyrostla – a to už v dobách Rakouska-Uherska, kdy třeba v Brazílii nebo Indii do atmosféry ještě nikdo nic moc nevypouštěl.

Kdo tedy nechce riskovat, že se klimatické fungování planety zvrhne, těžko může na zelené úsilí rezignovat a čekat, že o řešení se postarají ostatní. Na tom stojí i logika unijní iniciativy – jít příkladem a věřit, že se ostatní připojí.

Babiš si tímto havlovským světoobčanstvím nikdy nelámal hlavu. 55procentní závazek podepsal spíš pod tlakem okolí a výměnou za přísun unijních fondů, ze kterých uměl sám vždy dobře těžit. Sám dnes Green Deal napadá s odůvodněním, že sám kývl jen na obecný rámec a že náplň v podobě konkrétních kroků vznikla až za Fialovy vlády.

V tom má Babiš pravdu. Ovšem stejně má pravdu Petr Fiala a jeho ministři, když poukazují na to, že k domluvenému cíli zas tolik různých cest nevede. Tedy že Babiš by musel postupovat podobně a že i tato vláda v rámci finální aktualizace českého balíčku v některých oblastech raději přibrzdila.

Zdejší zelené úsilí se na papíře skládá zjednodušeně řečeno ze tří typů bodů. Za prvé z těch, které už jsou v EU závazně dohodnuté a odhlasované, a to i za účasti Česka. Jen často bez toho, že by někdo konkrétní dopady zdůrazňoval, a tak v mnoha ohledech Češi až teď zjišťují, co je vlastně čeká.

Sem patří hlavně dopady systému emisních povolenek, vytvořeného už před mnoha lety jako finanční zátěž za produkci škodlivých plynů. Zátěž má vést ke dvěma věcem – zvýhodnit na trhu zelenou energetiku, protože ta žádné emisní povolenky nepotřebuje, a vybrat přes povolenky peníze na to, aby šlo zelenou politiku zaplatit.

Povolenky ale zákonitě konvenční energetiku zdražují, a to do té míry, že výrobci elektřiny a tepla z uhlí začínají v Česku vykazovat ztráty a vyhrožují ukončením provozu. Tlak drahých povolenek by měl do roku 2030 vytlačit většinu uhelných zdrojů z trhu, což mimo jiné povede ke konci exportu elektřiny a těžko se to obejde bez zdražení.

Státní energetická koncepce s koncem exportu – a soběstačnosti – v předloženém návrhu poprvé počítá. Jde o jeden z bodů, o kterém se ještě ve vládě povede politická debata, ale s realitou celoevropských povolenek a nekonkurenceschopného uhlí už těžko půjde něco dělat.

Druhou skupinou opatření jsou ta, která se v rámci Evropy už více či méně dohodla, ale ještě existuje možnost je nějak korigovat. Buď jen teoretická, nebo reálná.

Slabá šance něco dodatečně měnit je tam, kde už existuje závazný – a členskými státy odsouhlasený – právní text. Sem patří třeba rozšíření povolenek na malospotřebu a s tím související zdražení benzinu či plynu, které je podle aktuální unijní legislativy hotovou věcí od roku 2027 (viz box). Po prázdninách se mají tato ustanovení začít převádět do českých zákonů.

Větší šance na změny se týká opatření dohodnutých zatím jen principiálně, bez existence závazného právního textu. To se týká hlavně nově chystaných norem pro novostavby a opravy domů, kde se počítá s daleko vyššími nároky na šetření energiemi než v současnosti. Ještě je ale čas normy měnit nebo si definovat jejich podobu pro domácí podmínky.

Unijní body, ke kterým ale každý ze států mohl při schvalování říct svoje, tvoří hlavní náplň českého balíčku. Z vlastní iniciativy toho v něm moc není. A pokud ano, tak jsou to vesměs buď opatření prováděná primárně z jiných důvodů, než je dekarbonizace (investice do železnice), anebo deklarace a sny bez přesvědčivého plánu realizace.

Sem lze zařadit, vedle roky vzývaného přesunu nákladní dopravy z kamionů na koleje nebo ne příliš vážně míněného podporování cyklistiky, třeba šetrnější hospodaření v lesích. Kalamita smrků emisní bilanci Česka v posledních letech výrazně zhoršila. Lekcí – jak uznávají i vládní dokumenty – by mělo být nové zadání pro státní lesy, aby se nevěnovaly jen těžbě a hospodářské funkci. I o tom se dlouho mluví, ale bez valného výsledku.

Všechna opatření dohromady by měla do roku 2030 stlačit zdejší emise na 60 milionů tun. To je oproti současnosti polovina a je to i víc než dohodnutých 55 % pod úroveň roku 1990. Na splnění tohoto minima by Česku stačilo, kdyby emise snížilo na 87 milionů tun. I proto na poslední chvíli z balíčku vypadl ambicióznější scénář nástupu obnovitelných zdrojů, které mají v roce 2030 pokrývat jen 30,1 % a ne původně navrhovaných 32 a 33 % spotřeby.

Větší než požadovaný pokles emisí má nastat hlavně kvůli tomu, že drahá povolenka vytlačí z trhu uhelné zdroje a že skončí export elektřiny. Což se skutečně může stát, na rozdíl od jiných bodů, které se do vládního balíčku dostaly spíš jako doporučení nebo zbožná přání. V praxi tak může být i 87 milionů tun emisí úspěch.