Česko bojuje o cizí mozky. Zahraničním rivalům ale nestačí

Ministerstvo vnitra připravuje novelu zákona o pobytu cizinců v Česku. Nová právní úprava má zjednodušit, zrychlit a zefektivnit pobytové řízení tak, aby bylo přehledné, méně administrativně náročné, jeho provoz stál méně peněz a prospěl českému hospodářství – jeho naléhavé potřebě rychle získávat pracovníky pro tuzemské firmy, kterých se v Česku nedostává.

Novela, kterou chce rezort vnitra ještě letos předložit vládě a parlamentu a jež má začít platit od poloviny roku 2025, počítá i s digitalizací pobytové agendy. Ta má například odbourat ruční přepisování základních údajů o cizinci, zabránit chybám při dokládání dokumentů, zrušit nesmyslné posílání lejster poštou mezi jednotlivými státními úřady či omezit počet návštěv cizince na úřadech při vyběhávání potřebných razítek.

Novela zavádí také novinky, například institut garanta odpovědného za cizince, a má mimo jiné zprůhlednit celé pobytové řízení cizince a zesílit jeho postavení při zastupování a jednání s tuzemskými úřady.

„Dnes může zastupovat cizince prakticky kdokoliv a my vidíme, že zástupci někdy nepostupují ve prospěch svých klientů a vyžadují od nich za své služby neúměrné platby. Nově bude zastupování umožněno pouze advokátům, takzvaným garantům a zástupcům, kteří bezplatně poskytují pomoc cizincům a budou zapsáni na seznamu ministerstva,“ vysvětlila na konferenci o novele Pavla Novotná, ředitelka Odboru azylové a migrační politiky ministerstva vnitra.

Společnosti, které se kvůli nedostatku českých pracovníků snaží dostat cizince do tuzemských firem, jakékoliv snahy o zjednodušení celé pobytové agendy vítají, avšak samostatná novela i digitalizace v rámci jednoho rezortu toho podle nich moc nezachrání.

Problém je totiž v tom, že cizineckou agendu má u nás na starosti několik rezortů najednou (ministerstva zahraničí, práce a sociálních věcí, vnitra, průmyslu) a jedna dílčí novela tak postihne jen malou část celého imigračního procesu.

„Jakékoliv dílčí zlepšení je dobré, ale nejvíce by pomohlo to, kdyby si ministři všech zúčastněných resortů sedli k jednomu stolu a dohodli se na jedné komplexní cestě, kterou se půjde tak, aby si každý rezort neřídil v rámci imigračního systému vlastní agendu nebo vlastní digitalizaci. Je zoufalé, že všichni mají dobrou vůli a snaží se situaci zlepšit, ale výsledek je stále velmi složitý a tristní. Potřebovalo by to jednoho koordinátora,“ říká například Jaroslava Rezlerová, generální ředitelka náborové společnosti ManpowerGroup Česká republika.

Česko totiž v rámci globálního boje o zahraniční pracovníky zaostává – jak v čase, v němž je fakticky možné cizince v Česku legálně zaměstnat, tak i v administrativní náročnosti, kterou musejí opakovaně podstupovat.

Každá země má svou vlastní politiku přijímání cizinců a rozdílné podmínky k vydávání pobytových povolení včetně různých typů kontrol a ověřování jejich „čistých úmyslů“ před tím, než jim udělí trvalý pobyt. Ten cizincům umožňuje přístup k veřejnému zdravotnímu pojištění či například k dávkám sociální podpory a je tak pomyslným vrcholem v rámci statutu, který může cizinec v jiné zemi jakožto cizí státní příslušník získat.

Česko má v rámci 14 vybraných zemí OECD proces udělování takovéhoto pobytového oprávněn nejsložitější. Cizinec sice může trvalý pobyt získat „už“ po pěti letech nepřetržitého pobytu stejně jako v osmi dalších státech, nejprve si však musí dvakrát nechat prodloužit svůj dlouhodobý pobyt – celou proceduru tak musí absolvovat třikrát. Ve všech ostatních státech stačí o dlouhodobý pobyt žádat jen jednou, maximálně dvakrát.

Větší překážkou je však fakt, že český právní systém neumožňuje zpříjemnit pobytové procedury ani lidem, špičkám ve svém oboru, kteří by přinesli české ekonomice vysokou přidanou hodnotu. Zatímco Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Jižní Korea, Německo a Estonsko by takovým vybraným pracovníkům mohlo vydat trvalý pobyt hned, v Česku to možné není.

Vysoce kvalifikovaní lidé jsou přitom vzpruhou pro ekonomiku jednak tím, kolik zde vydělávají, odevzdávají do daňového systému a utrácejí. Jejich dalším přínosem je však i to, že s sebou přivádějí nezřídka další uznávané kapacity, umožňují zde zachovat a posouvat vývoj a přetvářet tak image Česka z montovny na hi-tech zemi.

Nedostatek těchto lidí naopak vede velké nadnárodní koncerny k úvahám o tom, zda vůbec postaví své centrum v Česku, nebo ho zde alespoň zachovají.

„Z našich průzkumů vyplývá, že vysoké zdanění práce, růst celkových provozních nákladů, nedostatek lidských zdrojů a komplikovaný zahraniční nábor jsou důvody proč řada investorů dá přednost jiné zemi, kde vytvoří centrum IT nebo podnikových služeb se stovkami kvalifikovaných míst. Stejně tak se zhruba 25 procent zdejších center obává, že bude muset svůj provoz přesunout do výhodnější lokality,“ říká Jonathan Appleton, ředitel asociace ABSL, která sdružuje firmy z oboru IT, podnikových a zákaznických služeb a zaměstnává zhruba 160 tisíc kvalifikovaných zaměstnanců.

Pokud by tak čtvrtina oborů bylo nucena odejít do zahraničí, znamenalo by to podle něj jen na odvodech státu ztrátu přes 13 miliard korun ročně.

Ještě větším problémem při zaměstnávání cizinců je však to, že celý proces přivádění zahraničních specialistů do naší země je velice zdlouhavý a řada z nich si příchod k nám za tu dobu rozmyslí. Ačkoliv oficiální statistiky ministerstva vnitra uvádějí, že v případě kladně vyřízených žádostech trvá vyřízení pracovního povolení i vybraných specialistů od 46 do 63 dnů, ve skutečnosti to bývá násobně déle.

„V zahraničí hledáme zejména procesní a IT experty. Migrační proces podle našich zkušeností trvá u pracovníků z Indie zhruba šest až devět měsíců, u lidí z Británie jsou to čtyři až pět měsíců. Konkurují nám Polsko a Rumunsko, čímž přicházíme o dost zaměstnanců, protože zdaleka ne všichni jsou ochotní čekat na relokaci do Česka tak dlouho,“ říká například Jaromír Staroba, prezident ABSL a zároveň ředitel pražského centra pivovarnického koncernu Anheuser-Busch InBev.

Podobné zkušenosti má i Tomáš Szaszi, ředitel pro strategii a rozvoj společnosti Honeywell.

„Pro naše kmenové zaměstnance například z Mexika nebo Indie, kteří pro firmu pracují i 15 let, platí úplně stejná pravidla jako pro všechny ostatní, tedy sedm až osm měsíců čekání a vyřizování. Klíčoví lidé nemůžou zmeškat začátek nového projektu a je to velký problém, pokud musejí čekat přes půl roku. Tento ušlý zisk se dá vyčíslit,“ uvedl na konferenci.

Mirek Mejtský ze společnosti Petyovský & Partners, která se jakožto poradenská firma zabývá globální migrací, vysvětluje, proč jsou faktické lhůty mnohem delší než ty, které vykazuje statistika ministerstva vnitra.

„Celý proces je tak dlouhý nejen kvůli českým lhůtám, ale i časové náročnosti přípravy potřebných dokumentů, nehledě na to, že se žádosti stále podávají fyzicky a následně jsou mezi jednotlivými úřady přeposílány poštou,“ říká Mejtský. Chválí ale to, že právě tuto část by měla digitalizace zlepšit.

Stále však podle něj zůstává velký prostor pro to, aby se proces přijímání cizích talentů maximálně urychlil. Podobný prostor pro zlepšení vidí i Tereza Kavan Klimešová, partnerka v daňovém a právním oddělení společnosti Deloitte.

„Novela zákona nemá za cíl zrychlit nábor cizinců, lhůty pro vydání rozhodnutí zůstávají stejné, takže obavy firem, že nenastane zásadní změna jsou bohužel na místě. Krokem, který by pomohl ke zrychlení, by měla být důkladná revize celého stávajícího procesu a úkonů na něj navázaných,“ říká.

Konkrétně by podle ní pomohlo například uznávání elektronických dokumentů a elektronických překladů, snížení přehlcenosti úředníků – jednak zrychlením přenosu dat a eliminací manuálních vstupů, upuštěním od některých osobních úkonů na ministerstvu vnitra a tím snížení zátěže pro jednotlivá pracoviště a podobně. S částí těchto funkcí novela počítá.

„Dalším, co by mohlo zrychlit přesun cizích pracovníků, by mohla být například i fikce schválení u cizinců žádajících o modrou kartu v případě dodání kompletní žádosti,“ přidává další možné zlepšení partnerka Deloitte Klimešová.