Článek
Přes Českou republiku povede „dálnice“ pro přepravu vodíku. Evropská komise zařadila Středoevropský vodíkový koridor (Central European Hydrogen Corridor) na seznam projektů společného zájmu, takže má právo na zjednodušený povolovací proces a může žádat o financování z evropských peněz.
Jde o projekt čtyř evropských provozovatelů plynárenských soustav – ukrajinského GTSOU, slovenského USTREAM, českého Net4Gas a německého OGE.
Koridor má vést ze západu Ukrajiny na hranici se Slovenskem, kde se ve stanici Veľké Kapušany napojí na slovenskou distribuční soustavu. Pokračuje pak přes jih Slovenska do přepravního bodu Lanžhot, který jižní větev české plynárenské soustavy spojuje s Waidhausem, odkud bude vodík pokračovat dál do Německa. Celková délka trasy bude činit 1225 km.
1225 km dlouhý koridor bude do roku 2030 přepravovat vodík ze západu Ukrajiny ke spotřebitelům v Německu, ale i v Česku a na Slovensku.
Projekt má pro střední Evropu a samotné Česko strategický význam. „S Evropskou komisí jsme pravidelně vyjednávali o zařazení projektu na seznam Projektů společného zájmu (PCI). Díky poslednímu úspěšnému jednání na pracovní úrovni je projekt navržený k udělení statusu PCI,“ uvedl mluvčí Ministerstva průmyslu a obchodu (MPO) Vojtěch Srnka.
Do roku 2030 budou trubky schopny z Ukrajiny přepravit až 144 GWh čistého vodíku denně a 15,6 miliardy kubíků vodíku za rok. Množství plynu, které koridorem projde za rok, odpovídá zhruba dvojnásobku loňské spotřeby plynu v Česku.
Náklady na stavbu by se měly pohybovat mezi 1000 až 1500 miliony eur (24,4 miliardy až 36,5 miliardy Kč). Náklady na přepravu jednoho kilogramu vodíku na vzdálenosti 1000 km by se mohly pohybovat mezi 0,1 až 0,15 eura (2,44 až 3,65 Kč).
Deset Temelínů obnovitelných zdrojů
Trasa bude propojovat oblasti s vysokou poptávkou po vodíku v Německu se západem Ukrajiny, kde je zase velký potenciál výroby elektřiny a vodíku z obnovitelných zdrojů, především větru. Vítr v oblasti Karpatského oblouku dosahuje vysoké intenzity, proto v těchto místech již stojí větrné parky a budování dalších je v plánu.
Barvy vodíku
Obnovitelný nízkoemisní vodík se má používat jako náhrada fosilních paliv. V říjnu 2023 přijala Evropská unie směrnici, která stanoví závazné cíle pro jeho nasazení v dopravě a průmyslu.
V roce 2030 má podíl obnovitelných zdrojů na konečné spotřebě energie v EU činit minimálně 42,5 procenta. V dopravě mají jedno procento spotřebované energie zajistit obnovitelná paliva nebiologického původu (tzv. RFNBO), což může být právě zelený vodík. V průmyslu má obnovitelný vodík do roku 2030 nahradit 42 procent dnes používaného fosilního vodíku. Směrnici má ČR implementovat do roku 2025.
Vodík je označován podle způsobu výroby různými barvami.
- Zelený vodík se má vyrábět s využitím solární, větrné nebo vodní energie. Je považován za bezemisní.
- Šedý vodík se vyrábí chemickým štěpením zemního plynu, případně ropných zbytků. Při procesu však uniká do ovzduší oxid uhličitý.
- Modrý vodík se vyrábí chemickým štěpením zemního plynu se zachycením a uložením oxidu uhličitého pod zem. Je považován za nízkoemisní, EU však zatím tyto technologie nepodporuje.
- Růžový vodík – tak lze označovat vodík vyrobený z přebytečné jaderné energie. Je nízkoemisní, podle loňské směrnice jím ale mohou nahrazovat fosilní paliva jen ty státy, které mají více než poloviční podíl jádra na energetice - což se netýká České republiky.
Řídící konzultant EGÚ Brno Michal Kocůrek ani neočekává, že by se přes koridor dovážel tzv. šedý vodík, tedy vodík vyrobený za pomoci fosilních paliv. Naopak by se využíval spíš tzv. zelený vodík, který se vyrábí za pomoci elektřiny vyprodukované z obnovitelných zdrojů energie – slunce, vítr, voda.
Naplnění kapacity koridoru obnovitelným vodíkem by si vyžádalo výstavbu nových větrných parků o výkonu 20 až 26 GW, tedy elektráren o výkonu asi 10 českých Temelínů.
Zatím však není jasné, zda je plánovaný koridor časově provázán s výrobou vodíku na Ukrajině. „Bude záležet zejména na zahraničních investorech, aby případný rozvoj větrných parků na Ukrajině financovali, a tím si zajistili výrobu elektřiny pro výrobu obnovitelného vodíku, který by chtěli do EU dovážet,“ říká Kocůrek.
„Naplnění kapacity koridoru obnovitelným vodíkem by si vyžádalo výstavbu nových větrných parků o výkonu 20 až 26 GW, tedy elektráren o výkonu asi 10 českých jaderných elektráren Temelín,“ dodává. Zároveň se mohou i náklady na samotnou výrobu vodíku dostat vysoko.
Nelze tak spoléhat jen na bezemisní výrobu, ale i na produkci pomocí dalších zdrojů. „Ať už nízkouhlíkový vyrobený ze zemního plynu s využitím technlogie CCS pro uložení CO2 do speciálních úložišť, nebo vodík vyrobený z elektřiny z jaderných elektráren,“ říká Martin Slabý, předseda Rady Českého plynárenského svazu.
Přestože má Ukrajina v oblasti výroby vodíku velký potenciál, vzhledem k válce nelze s jejími zdroji a přepravní trasou počítat, dokud to geopolitická situace nedovolí.
„Diverzifikace zdrojů vodíku je proto klíčová nejen pro Českou republiku, ale i celou Evropu, geograficky i zdrojově. Evropa počítá s pobřežními větrnými parky, koridory ze Severního a Baltského moře a s oblastí Středozemní moře s koridorem ze Severní Afriky,“ říká Slabý.
Trubky už Česko má
Z projektu bude těžit i Česká republika, která jej může použít pro vnitrostátní přepravu vodíku pro vlastní potřebu.
„Tento projekt by mohl být další důležitou investici do budoucnosti energetiky České republiky. Pomohl by nám posílit energetickou bezpečnost i během náročného procesu dekarbonizace. Proces dekarbonizace by navíc pomohl urychlit, především v průmyslu a dopravě,“ uvedl Srnka.
K přepravě vodíku bude možné využít již existující plynárenskou infrastrukturu. V Česku by šlo o část potrubí společnosti Net4Gas, které dříve sloužilo k transportu ruského plynu z východu, ale nyní má minimální vytížení, neboť jím od začátku roku neprotéká ruský plyn.
Net4Gas tak ztrácí zisk z tranzitu plynu a má dluhy za 33 miliard korun. Firma je nyní na prodej a o její koupi jedná státní firma ČEPS, která je provozovatelem tuzemské elektroenergetické přenosové soustavy. Odborníci však říkají, že vzhledem k zadlužení jde o „firmu nejvýš za korunu“. Jiní experti ale krok vlády hájí, protože tím zajištuje kapacity do budoucna a pro případné krize.
Na novinku se již připravují čeští distributoři plynu. „Distribuční soustava už dnes zvládne až 20procentní směs vodíku a zemního plynu, a umožní tak rychlý nástup vodíkového hospodářství a integraci i menších domácích výroben vodíku,“ říká Slabý a dodává, že stávající kapacita tuzemské plynárenské soustavy je dostatečná.
Elektřina z vodíku vyjde draho
Evropská unie očekává, že do roku 2050 vodík zásadně přispěje k jejím dekarbonizačním cílům. Česko také s vodíkem počítá jako s klíčovým prvkem v přechodu k udržitelným zdrojům energie. Potenciál má mimo jiné v oborech, jejichž dekarbonizace je obtížnější, jako průmysl, nákladní doprava či energetika.
Využití však závisí na konkurenceschopnosti ceny zeleného vodíku s aktuálně využívanými fosilními palivy.
Podle členky představenstva České vodíkové platformy Veroniky Vohlídkové je dovoz vodíku plynovody pro Českou republiku jediným způsobem, jak jej do země dostat za konkurenceschopné ceny.
Levný vodík by podle Vohlídkové mohl do budoucna konkurovat přímé elektrifikaci nebo i využití biometanu. „S funkční přepravní sítí, společně s vybudováním distribuce, začne vodík v příští dekádě hrát výrazně větší roli, a to zejména z toho důvodu, že jeho dopady na klima jsou výrazně menší než při využití zemního plynu, a tedy nabízí firmám možnost dekarbonizovat svoje procesy,“ říká Vohlídková.
Z vodíku lze například i vyrábět elektřinu. Tento způsob produkce je však ještě nákladnější než v plynových elektrárnách, které patří k vůbec nejdražším zdrojům elektřiny v Evropě.
„Při dnešních cenách nám cena elektřiny vyrobená v paroplynovém cyklu vychází čtyřikrát až pětkrát dráž při využití obnovitelného vodíku namísto zemního plynu. Samozřejmě se zahrnutím ceny povolenky,“ říká Kocůrek s tím, že vzhledem k tomu by měl být vodík k výrobě elektřiny používán jen výjimečně.
Smysl dává také nahrazení šedého vodíku v chemickém průmyslu vodíkem zeleným. České vodíkové projekty jsou však teprve v začátcích. Pokud se však podaří do roku 2030 do země dovézt dostatečné množství obnovitelného vodíku, může tento zdroj přispět k plnění dekarbonizačních cílů EU.
