Článek
Firma Baťa měla na území dnešní Ukrajiny už v době mezi dvěma světovými válkami hned několik vlastních prodejen. V místech patřících v meziválečné době k Československu to byl Užhorod, v Polsku Lvov a v Rumunsku Černovice.
„Ukrajinci navíc byli součástí slavné Baťovy školy práce. Ve Zlíně po založení školy v roce 1925 pracovaly a studovaly desítky lidí z Ukrajiny,“ doplňuje souvislosti Gabriela Culík Končitíková, projektová manažerka Nadace Tomáše Bati, která současně vyučuje baťovský systém řízení na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně.
V Česku po pěti letech
Do země svých předků přijela 73 letá Dolores téměř po pěti letech, kvůli zdravotním obtížím sem nezavítá častěji. Cestuje s ní i její dcera, pravnučka Jana Antonína Bati Guiomar Augusta de Fátima Bata Alves Costa.
„Je to pro mě velice silné být zase tady. Cítím tu domov. To je nepopsatelné,“ říká Dolores Ljiljana Bata Arambasic a ve chvíli, kdy v souvislosti s programem slavnostního odhalení sochy jejího slavného dědečka v Otrokovicích začne znít česká státní hymna, se rozpláče.
Pohnutá je, jak sama přiznává, i celkovou situací. Přijíždí právě ve dnech, kdy jen pár set kilometrů odtud probíhají těžké boje. Celý svět sleduje dění na Ukrajině po vpádu ruských vojsk.
To, co se teď na Ukrajině děje, je pro mě velice bolestivé. Je mi to strašně líto.
„My máme v Brazílii český soubor a jsme v kontaktu se 47 skupinami imigrantů. Jednou z těchto skupin jsou Ukrajinci. My jsme se vždycky velice kamarádili, byli nám vždy blízcí. Mám mezi nimi dokonce velmi blízkého přítele v Sao Paulu. Ukrajince, který je honorárním konzulem,“ vypráví v rozhovoru pro SZ Byznys Dolores Ljiljana Bata Arambasic, vnučka Jana Antonína Bati.
Není to pro vás v Brazílii příliš vzdálený konflikt?
Vůbec ne. Můžu vám říct, že to, co se teď na Ukrajině děje, je pro mě velice bolestivé. Je mi to strašně líto. A jsem strašně hrdá na vás, na Čechy, jak pomáháte. Jste skvělí. To je velice krásné.
Vnímáte podobnou vlnu solidarity i v Brazílii?
Ano, rozhodně. Máme tam 700 tisíc Ukrajinců. Zrovna chystáme i se zástupci církve mši za mír. Bude 17. března. Brazilci mají v sobě velkou dávku solidarity. Stejně jako jinde na světě jsou tam sbírky jak peněz, tak oblečení. Ale hlavně peněz.
Jste sama připravena osobně pomoci?
To rozhodně jsem. Víte, je to velice krásné nabídnout pomocnou ruku. Humanitární pomoc je opravdu důležitá. My máme jako rodina obrovskou farmu o rozloze 1 600 hektarů a čítající 2 tisíce kusů dobytka. Máme spoustu místa. Tam se vejde dost rodin, které prchají před válkou a potřebovaly by pomoci. Jsme připravení. Moje dcera je zootechnička, celou farmu velmi dobře vede. Nemáme žádný problém těm lidem pomoci. Je to hrůza, co se na Ukrajině děje. Dveře v Brazílii máme otevřené, pokud budou ti lidé chtít, pokud se tedy dostanou až k nám.
Zajímáte se vlastně o to, jak se daří dnešní firmě Baťa? Přestože je to úplně jiná firma, než bývala za dob vašeho dědečka.
Přiznám se, že vůbec. Samozřejmě, mohlo to být jiné, kdyby nám to po druhé světové válce neukradli. Promiňte, že tak mluvím, ale je to pravda. To byla veliká škoda. Spíš je mi blízká a důležitá ta samotná myšlenka, ten systém, který mí předkové založili. Nejen pro firmu Baťa, ale pro každou firmu. Protože člověk – ten je důležitý. Dědečka se často ptávali: Pane Baťo, vy stavíte impéria, že? A on na to říkával: Ne, já stavím člověka.
V Brazílii je například hodně firem vyrábějících boty. Založili je lidé, kteří původně pracovali u Baťů a pak šel každý sám na sebe a postavil své vlastní továrny. Takže je tam dodnes hodně Baťovců. Ať už to jsou koželužny nebo fabriky na boty.
