Článek
„Statistikám jsem si zvykl nevěřit, ale tentokrát mají pravdu. Situace je dokonce ještě horší, než se v nich píše,“ říká zemědělský analytik Petr Havel a komentuje tak čísla o propadu reálných cen zemědělských produktů.
Konkrétně za tunu potravinářské pšenice inkasovali rolníci koncem roku 2022 skoro osm tisíc korun. Dnes se podle údajů státního fondu SZIF tuna pšenice prodává za 4500 korun. „Ale když se zemědělců zeptáte, tak nikdo není schopen prodat za víc než za tři a půl tisíce,“ upozorňuje Havel. Minimálně stejný propad zaznamenala řepka.
Ceny tuzemské zemědělské produkce poklesly po odečtení celkové inflace na 87 procent úrovně roku 2015, uvádí Eurostat. Česko tak společně s Bulharskem, Litvou, Lotyšskem a Slovenskem patří k těm členským státům EU, kde zemědělci prodávají své zboží za nižší cenu než před deseti lety.
Experti v tom vidí nešťastnou souhru několika okolností. Rychlý pokles cen nastal loni v dubnu a podle Českého statistického úřadu se dál prohlubuje. „Výpadek je tím prudší, čím vyšší byl předchozí cenový růst,“ připomíná analytik Havel rekordní ceny roku 2022.
Speciální propad zemědělských cen v Česku lze podle předsedy Asociace soukromého zemědělství Jaroslava Šebka vysvětlit skladbou tuzemské produkce. Ve zdejším zemědělském sektoru totiž dominují velké a středně velké firmy, které se zaměřily na velkoplošnou produkci surovin. Sázku na pěstování pšenice, ječmene a řepky a vedle toho i na produkci mléka zdejší zemědělci ještě navýšili po ruské agresi na Ukrajině. Tehdy se světové trhy začaly obávat nedostatku právě těchto komodit, k jejichž hlavním vývozcům patřily Ukrajina a Rusko. Vysoké ceny z roku 2022 ovšem přivedly ke stejné úvaze zemědělce na celém světě. Proto už loni bylo obilí, řepky i mléka na trzích přebytek. Větší cenový propad logicky zažily státy, které těchto komodit nabízely nejvíc, v první řadě tedy Česko.
„Konstrukce našeho zemědělství je nešťastná tím, že jsme se soustředili na pár základních komodit a jejich odbyt v zahraničí,“ shrnuje Šebek.
Bilance by nemusela být tak nepříznivá, kdyby se zdejší producenti zaměřili třeba na náročnější pěstování zeleniny včetně brambor, které se i v Česku reálně prodávají za vyšší ceny než v časech před krizí. Loni zdražovalo i vepřové, ovšem zdejší producenti nedokázali pod tlakem konkurence z Polska a Německa vyšší ceny realizovat.
Druhou možností, jak vylepšit situaci zemědělců, je podle šéfa soukromých zemědělců získat nezávislost na obchodnících a potravinářích, tedy investovat do zpracování surovin a produkce potravin přímo v zemědělských podnicích. „Ovšem státní dotace v posledních letech podporovaly právě velkoplošné pěstování obilí a řepky,“ stěžuje si Jaroslav Šebek.
Zemědělcům se navíc vymstilo, že nezakládají odbytová družstva jako kolegové v jiných zemích a že každý farmář prodává svou produkci do zemědělských skladů na svůj účet. Velkokapacitní sila však provozuje jen několik obřích firem v čele s dominantním holdingem Agrofert. Velký obchodník pak snadno diktuje výkupní cenu. „Navíc platí, že při současných cenách energie vyrostly zvláště náklady na skladování,“ připouští analytik Havel, že tvrdší postup majitelů skladů má také věcný důvod.
Stížnosti zemědělců zní nevěrohodně z pohledu domácností, které si musely zvyknout na drahotu v supermarketech. „To ale má s cenami zemědělců jen málo společného. Obilí nejdříve pošlou do skladů, odtud je kupují výrobci potravin a teprve potom se dostanou do regálů. Ceny pro spotřebitele pak určuje válka titánů, tedy potravinářů a řetězců, o rozdělení zisku,“ připomíná předseda Šebek.
