Blíží se konec současné jaderné energetiky, říká expert

Následující rozhovor vznikl na česko-slovenské konferenci ENEF, v jejíž organizaci se pravidelně střídají Praha a Bratislava. I přes stín energetické krize bylo na setkání vidět, že jaderný obor vnímá současnou situaci jako velkou příležitost – ale i dlouholetí pozorovatelé a nezastření zastánci jádra, jako třeba Bojan Tomič z konzultační firmy ENCO, si stále nejsou jisti, zda ji za současných podmínek dokáže využít.

Na letošní konferenci jsem slyšel spoustu optimismu i vyjádření podpory od politiků. Jsme podle Vás na pokraji renesance jaderného průmyslu?

Vidíme, že je naděje. Stále čekám, až se přesvědčím, ale jsem trochu skeptický, jednoduše proto, že jsem prošel jinými podobnými obdobími. Všichni očekávali oživení koncem 80. a začátkem 90. let, ale nestalo se tak. Po roce 2005 šla cena uranu nahoru a všichni očekávali, že vzniknou stovky elektráren. V té době bylo podepsáno Olkiluoto (finský projekt jaderného bloku, který měl být spuštěn v roce 2009, ale ve skutečnosti byl po letech potíží připojen k síti až letos, pozn. red.)

Nic takového se nestalo. Takže uvidíme. Jsem poměrně kritický k malým modulárním reaktorům (tzv. SMR, pozn. red.), které se mnoha lidem tak líbí a které mají být tahounem té další předpokládané renesance.

Myslíte si, že všechny sliby ohledně malých reaktorů nebudou dodrženy?

Nemyslím si, že bychom měli být příliš negativní, ale některé sliby jsou trochu přehnané. Už proto, že nesmíme zapomínat na fyziku.

Jeden příklad za všechny: někteří lidé slibují, že malé reaktory bude možné provozovat v celém rozsahu výkonu – od 0 do 100 procent. Zní to skvěle, ale tak to nefunguje, protože v reaktoru probíhají určité fyzikální procesy. Nemůžete naše reaktory vypnout nebo okamžitě spustit podle libosti. Jakmile ho vypnete, můžete ho spustit do dvou hodin; pokud ho nespustíte do dvou hodin, musíte čekat 24 hodin, než se xenon rozpadne. Flexibilita je možná, ale pouze do jisté míry.

A jak to vidíte s cenou SMR?

No, to je další důležitá otázka. Existuje riziko, že jaderná energie bude určena k podpoře obnovitelných zdrojů. Pak budete čelit situaci, kdy bude jádro fungovat velmi málo. Pokud budete provozovat velmi málo, cena za každou vyrobenou jednotku energie bude mnohem, mnohem vyšší. Kdo to zaplatí? Možná raději zvolíte jiný zdroj, například fosilní elektrárnu se zachycováním a ukládáním uhlíku. I když není jasné, zda CCS v budoucnu zlevní.

Není ovšem oživení jaderného průmyslu nevyhnutelné? Protože z čeho budeme vyrábět elektřinu tam, kde současný jaderný park stárne a hrozí jeho vyřazení z provozu. V 80. a 90. letech tomu tak nebylo.

To je pravda, ale tehdy jsme měli obrovské investice do plynu. Naprosto masivní i v Evropě a USA. Obávám se, že někteří lidé si skutečně neuvědomují, že se blíží konec současné jaderné energetiky. Zrovna nedávno jsem se bavil s jedním partnerem v Maďarsku o jaderné elektrárně Paks. Ta má čtyři bloky VVR-400 z 80. let, podobné jako v Dukovanech. Paks je tedy stará asi 40 let. Tyto elektrárny jsou projektovány na 30 let životnosti a z řady technických důvodů je ošidné překročit 50 let. Maďarsku tedy hrozí, že přijde o polovinu své výrobní kapacity. Pokud ji nenahradíte, co uděláte, odkud se vezme?

To je nový problém. Když se Německo rozhodlo uzavřít jadernou energetiku, mělo v síti něco kolem 40 tisíc megawattů nevyužité kapacity. Obrovské množství – přinejmenším do doby, než Rusové utáhli kohoutky. Myslím, že až v příštích několika letech si lidé budou stále více uvědomovat, že jaderná energie pomalu mizí z trhu. A pak se bude hodně zpytovat svědomí a možná dojde právě na malé reaktory, protože ty slibují kratší dobu výstavby.

Tak se jim pojďme trochu věnovat. Začnu pozitivně: co malé reaktory slibují?

Ve srovnání s tradiční jadernou energetikou mají dvě obrovské výhody. První je doba výstavby, která je mnohem kratší, protože máte tolik tovární výroby. SMR jsou na místě mnohem méně složité. Stále je to složité, ale podívejte se na automobily, které vyrábíme nyní. Vyrobit něco složitého na lince je hračka ve srovnání se stavbou na místě.

Druhou obrovskou výhodou je, že pro kohokoli, ať je to země, nebo společnost, je mnohem jednodušší investovat do malého reaktoru. Je to relativně malá a rychlá investice. Lidé by se neměli příliš bát investovat do takové infrastruktury, protože si nemyslí, že by se za tak krátkou dobu něco příliš pokazilo. Pokud nyní chcete postavit velký reaktor, nemůžete spolehlivě slíbit, kolik by to mohlo stát a jak dlouho by to trvalo.

Ovšem uvidíme, co se stane, až bude postaven první SMR. Uvidíme, jaké se objeví technické problémy. Některé SMR jsou založeny na osvědčených technologiích, ale to není stoprocentní záruka. Všechny druhy technologií mají občas problémy.

Nejde také jen o první stavbu. Cenový rozdíl mezi prvním zařízením svého druhu a čtvrtým nebo desátým je v tomto oboru obrovský, kolem 40 procent. Uvidíme, zda k tomu skutečně dojde. Proto slepě netvrdím, že SMR jsou řešením. Nevím, možná ano.

Jak náročné by bylo takový reaktor provozovat podle vašeho odhadu?

Využívat jadernou energii nebude tak snadné jako jiné zdroje. Velcí provozovatelé, jako je ČEZ, mají specialisty na bezpečnost, materiál a mnoho dalších oblastí. Pokud by si chtěl nějaký nový provozovatel, řekněme těžební společnost, pořídit SMR, bude muset velkou část z toho replikovat. Nebo by si to museli s někým smluvně zajistit.

Zatím žádné poradenské společnosti nabízející tyto služby neexistují. ČEZ a další operátoři mají dobré důvody, proč si budovat kapacity v těchto oblastech – ale těžební společnost? Takže lidé, kteří si myslí, že SMR budou provozovat obce nebo města – že by si třeba Karlovy Vary koupily reaktor – tak ti nerozumí tomu, jak věci chodí.

Mohl by vzniknout firemní ekosystém, který takové služby zajišťuje, ale k tomu nejdřív musíte mít dostatek zákazníků. Je to všechno propojené.

Nebylo by lepší teď investovat do klasických reaktorů?

To je velmi těžké říct. Já jsem spíše tradicionalista. Protože jsem bezpečnostní auditor reaktoru EPR v Číně, (jde o) bezpečnostní audit pro banky, které financují výstavbu. A je to krásná elektrárna, která vyrábí obrovské množství energie: 1750 MW.

Pokud chcete stejný výkon postavit v reaktorech NuScale, potřebujete 23 nebo 24 bloků. Pro mě je zřejmé, že na straně velké elektrárny je úspora z rozsahu. A to je důvod, proč se elektrárny rozrostly: protože to bylo levnější.

Jednou z obrovských výhod SMR je, že vám na místo přijedou kontejnery, což jsou v podstatě kostky lega, které skládáte dohromady. Při zmíněné výstavbě bloku EPR v Číně bylo v jednu chvíli na stavbě 14 tisíc lidí. Tedy, šlo o dva bloky v paralelní výstavbě, a to byla špička. Přesto je logistika stavby s 14 tisíci lidmi extrémně náročná.

Pokud stavíte velkou jadernou flotilu, 14 tisíc lidí není zase tolik, ne?

Jistě, Francie postavila asi 20 900 bloků MW za méně než 10 let. Každý rok se jim podařilo uvést do provozu dva až tři bloky a bylo to proveditelné v minulém století, proč by to nemělo být možné nyní?

Je to možné, pokud máte stabilní politickou podporu. Existují příklady elektráren, které byly spuštěny a zastaveny, znovu spuštěny a znovu zastaveny. Více v USA než v Evropě, například Seabrook. Ale s takovým přístupem nemůže být jaderná energie levná.

Pokud to s dekarbonizací myslíme vážně, potřebujeme velkou změnu. I kdyby mělo 15 procent evropské elektřiny pocházet z jádra, potřebovali byste pravděpodobně rozsáhlý program, který by zahrnoval desítky bloků. A to bych měl zmínit, že stejný plán počítá s 35procentní úsporou ve spotřebě energií. Kterou si ovšem těžko dokážu představit už proto, že chceme nahradit všechna auta elektromobily. Takže potřebujeme, aby se postavily desítky větších bloků nebo stovky SMR.

Dokáže to Evropa? Jsme průmyslovou velmocí světa? Pokud to nedokážeme my, kdo to dokáže? Evropa má 500 milionů vysoce vzdělaných lidí a mimořádné průmyslové kapacity. Dokonce i v Německu, kde není jaderná energetika populární, máte obrovský dodavatelský řetězec menších dodavatelů pro jaderný průmysl.

Ale je nutné mít stabilitu. Musí to být plán, který nebude narušován od jedné vlády k druhé. Nejprve bychom měli dosáhnout politického konsenzu a od toho se odvíjí vše ostatní: investice, dodavatelské řetězce, technologie, vše ostatní.

Takže jaderná energetika potřebuje „New Nuclear Deal“, podobně jako Green New Deal?

Ano. Osobně jsem do přesvědčen, že si mnoho lidí časem uvědomí, že sítě se stoprocentním podílem obnovitelných energií nebudou fungovat. Nebo spíše, že to bude fungovat v některých zemích, které jsou obdařeny vhodnou geografií, aby měly přečerpávací elektrárny nebo dostatek vodních elektráren, ale v ostatních zemích to prostě nepůjde.

Byla by taková jaderná dohoda levnější než zelená dohoda?

Myslím, že ano. Kdybyste mě požádali, abych vám to ukázal na papíře, asi bych byl zpochybněn. Ale je tu velký potenciál. Jen si představte, že všechny levné peníze jdou do obnovitelných zdrojů a nejdou do jaderné energetiky – která potřebuje levné peníze, protože 65 procent investičních nákladů tvoří úroky. Kdybychom místo do obnovitelných zdrojů investovali do jádra, měli bychom podle mého názoru dostatek levné elektřiny. Ale to je hypotetické tvrzení, které se velmi těžko dokazuje. Ve hře je příliš mnoho faktorů.

Nejsem přitom nijak proti obnovitelným zdrojům, měli bychom využívat jakýkoli zdroj, který nepoškozuje naše životní prostředí. Ale pokud máte na výběr mezi 1 200 kilometry čtverečními solárních panelů a dvěma hektary jaderné elektrárny dodávající stejné množství energie, čemu byste dali přednost?