Jsme svědky něčeho horšího, než je oligarchie, varuje nobelista

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Co má společného samoobslužná pokladna v supermarketu s umělou inteligencí? Podle britského ekonoma Simona Johnsona jde v obou případech o vynálezy, které vyvracejí obecné přesvědčení, že každý technologický pokrok přináší lidstvu automaticky větší blahobyt.

Dvaašedesátiletý Johnson – bývalý šéfekonom Mezinárodního měnového fondu a od loňska držitel Nobelovy ceny – nemá rád, když ho někdo bere jako skeptika. Svými názory, kterým dnešní doba příliš nepřeje, ale nedává moc na výběr.

Plno vynálezů podle něj v historii posloužilo jen pár jedincům k rychlému výdělku, zatímco spousty dalších lidí přišly o práci a zchudly. Proto neplatí, že nové technologie vždy šíří prosperitu, která prosákne napříč celou společností. Může to být i jinak, jak je podle něj vidět v dnešní době u digitálních technologií, sociálních sítí a umělé inteligence.

V rozhovoru pro SZ Byznys vysvětluje, proč se podle něj dnešní digitální ekonomika ubírá špatným směrem. Totéž rozebírá i v knize Moc a pokrok, kterou předloni vydal společně s dalším nobelistou Daronem Acemoğluem a která nyní vychází česky.

Pozitivní dopad technologií na životní úroveň mnozí berou jako hotovou věc. Vy tvrdíte ve své knize opak. Proč je to podle vás jinak?

Technologické vynálezy jsou dnes, v době digitální ekonomiky, v rukou několika málo podnikatelů. A ti jedou podle svého vlastního plánu, který nemusí prospívat všem. Pro Elona Muska je v první řadě důležité zrealizovat své vize. Kdyby se mu povedlo dotáhnout je do praxe, pro něj a jeho akcionáře by šlo o jackpot. Ale za cenu obrovského dopadu na společnost. Třeba samořiditelná auta by připravila miliony, možná spíš desítky milionů řidičů o práci.

Není to přirozený proces, který se opakuje odpradávna? Některá pracovní místa zanikají, ale jiná zase vznikají, tak zkrátka vypadá civilizační pokrok – nebo ne?

Nedá se pokaždé mluvit o pokroku. Mnohé vynálezy lidem pomohly – přinesly nové pracovní úkoly, tím zvedly produktivitu lidské práce a přinesly vyšší mzdy. To samozřejmě nikdo nemůže zpochybnit. Ale také jsme si jako lidstvo už prošli mnoha epizodami, kdy to bylo jinak a kdy technologie jen nahradila lidskou práci, aniž by vznikla jiná místa odpovídající kvality. První průmyslová revoluce nejdřív vedla k úpadku střední třídy, podobné důsledky lze bohužel vypozorovat i teď u digitální transformace v posledních desetiletích.

Není to tak, že užitečné vynálezy nakonec prospějí všem?

Ne vždycky. Pokud má technologický pokrok vést k široce sdílené prosperitě, je potřeba ho tam nejdřív nasměrovat. Nejde jen nechat rozhodovat trh nebo se spolehnout na genialitu několika jednotlivců. Možná to s nimi dopadne tak, že se na nás usměje štěstí. Ale vzhledem k tomu, co vidíme kolem sebe, bych na to nespoléhal.

Co vidíme?

Hodně se teď mluví o nové americké oligarchii. Podle mě jsme svědky něčeho ještě horšího. V oligarchii chodí pár chlápků na kafe k prezidentovi, utvářejí dohody, ale společnost má v rukou volební hlasy a jiné nástroje, jak se oligarchů časem zbavit. My tu teď máme oligarchy-vizionáře. Už nejde o to, že by jako dřív ovládli jedno odvětví. Formují svět podle svých vlastních ideálů, místo aby brali ohled na potřeby veřejnosti. Osud střední třídy je jim úplně fuk. Marc Andreessen to ve svém Kapitalistickém manifestu (viz box) říká narovinu: kliďte se nám z cesty, nic neregulujte a výsledkem budou báječné technologie, které změní svět a všem přinesou dlouhý a šťastný život. Historie ale jasně ukazuje, že to celé může dopadnout úplně jinak.

V knize zmiňujete dva příklady, jak technologie mohou a nemusí pozvednout ekonomickou prosperitu. Na jedné straně počítačovou myš a na druhé samoobslužné pokladny v supermarketech. Opravdu je mezi nimi takový rozdíl?

Když obchody zavádějí samoobslužné pokladny, tak zpravidla jen propustí pár pracovníků. Pro ty, kteří zůstanou, se nic moc nemění – nevzniká pro ně žádný nový úkol, díky kterému by si mohli víc vydělat. S počítačovou myší to bylo úplně jinak, s ní vznikla spousta nových úkolů a spousta příležitostí, jak produktivitu lidské práce zvýšit. Vynálezce myši Douglas Engelbart a lidé kolem něj měli v 60. letech upřímnou vizi, že osobní počítač bude cestou, jak dát lidem autonomii v tom, co dělají, jak rozvinout jejich kreativitu a jak jim umožnit vyniknout, aniž by k tomu potřebovali místo někde ve velké korporaci.

To se ale nakonec také stalo – nebo ne?

Úplně ne a beru to jako krutou ironii osudu. Když hodnotíme digitální transformaci jako celek, tedy nejen původní vizi, ale i všechno to, co následovalo, tak výsledkem je velký nárůst nerovnosti příjmů a polarizace pracovního trhu.

Snažil jsem se toho dohledat k vašim výtkám směrem k samoobslužným pokladnám co nejvíc, ale stejně pořád váhám, jestli je chápu úplně přesně. Co je na nich podle vás špatně? Co říct na námitku, že obchody zkrátka jen hledají způsob jak ušetřit a že není důvod, aby živí lidé pípali osm hodin zboží u pokladny, když to mohou dělat stroje?

Dobrá otázka. Pro odpověď se můžeme vrátit k počátkům průmyslové revoluce v Británii, když se začaly zavádět první stroje na spřádání bavlny a tkaní látek. Konec 18. století je v Británii považován za zlatý věk textilního průmyslu, ale součástí tohoto boomu byl konec pracovních příležitostí pro lidi, kteří se spřádáním a tkaním textilií předtím živili jako drobní řemeslníci. Pro ně žádná nová lepší příležitost nevznikla. Reálné mzdy v Británii se mezi lety 1760 a 1830 téměř nepohnuly, i přes nárůst výroby. Když to převedu do dnešních reálií: jak vysvětlit dětem, že nastupuje umělá inteligence, že nám to všem možná náramně ekonomicky prospěje, ale až za 60 let? To podle mě není úplně uspokojivá nabídka. Já samozřejmě podporuji, aby stroje postupem času přebírali lidskou práci. Nejsem proti mechanizaci a ani se ji nesnažím zastavit. Já jen říkám, že je dobré usměrňovat technologický pokrok takovým způsobem, aby přinášel nové pracovní úkoly, u kterých lze lépe uplatnit lidské dovednosti. To je cesta, jak zvednout mzdy a životní úroveň.

Zkuste uvést ještě víc příkladů z historie, kdy se to povedlo a kdy ne.

Pozitivním příkladem je železnice, ta přinesla hodně nových pracovních příležitostí. Nebo počátky autoprůmyslu v USA, kdy výrobci najednou potřebovali dostat do továren hodně pracovní síly, a tak nabírali nekvalifikované lidi, zaučili je, zvedli jejich produktivitu a tím jim otevřeli cestu k vyšším výdělkům. Počty vyrobených aut mezi první a druhou světovou válkou stouply desetinásobně a to – samozřejmě i za přispění odborů – přineslo nárůst příjmů napříč společností. Nebo do třetice boom po druhé světové válce, kdy v ekonomice opět panoval hlad po pracovní síle a to vedlo ke vzniku nových dobře placených příležitostí a střední třídy napříč nejrůznějšími obory.

Říkal jste, že digitální revoluce nic takového nepřinesla. Proč si to myslíte?

Když jsem mluvil o poválečném boomu, tak ten byl sice vidět i v Československu, jen jste pak svou příležitost a dobrou startovní pozici zahodili. A naopak – teď jste posledních 35 let po pádu komunismu zase úžasně rostli. Ale nemůžete se dívat těmahle očima i na zbytek světa. V USA, Británii nebo Německu je to poslední dobou jiné. Střední třída už žádný boom nezažívá, což nakonec vede k frustraci a k populismu. Když se navíc přidají lidé jako Elon Musk se svou sociální sítí, která společnost dál rozděluje a šíří dezinformace a hněv, jsme najednou jak křečci v kolečku, z kterého není úniku. Čím víc zlosti mezi lidmi, tím jsou populisté úspěšnější, tím horší politická rozhodnutí, horší perspektiva pro střední třídu a ještě víc hněvu a víc hlasů pro Trumpa, Le Penovou nebo AfD.

Pokud by Elon Musk skutečně takové kolečko aktivně pomáhal roztáčet, proč by to podle vás dělal? Proč má něco takového zapotřebí?

Předpokládám, že to myslíte jen jako řečnickou otázku, ale ok, pojďme ji vzít vážně. Lidé jako Musk podle mě zkrátka chtějí svět, ve kterém si mohou dělat, co chtějí. Jakákoli regulace se jim příčí. Chtějí veřejné zdroje, ale žádnou veřejnou kontrolu. Je to uchvácení státu, jak to vy z východní Evropy přece dobře znáte. Státu se někdo zmocní tím, že jeho občany demoralizuje, stávající zřízení rozloží a prosadí si svou.

Co z toho všeho podle vás plyne? Co si z toho, co říkáte, máme odnést za ponaučení?

Lidé, kteří dnes vymýšlejí nové technologie, mají v rukách obrovskou moc. Naše společnost je z poválečného uspořádání zvyklá, že se v ekonomice střetá víc sil –firmy a jejich vlastníci, vlády, vědci a inženýři, univerzity. V poválečné éře byl vědecký pokrok do značné míry financován z veřejných peněz, ale to je pryč. Vlády už nejsou u kormidla, rozhodně ne, pokud jde o umělou inteligenci.

Dá se stručně říct, proč vás dění kolem AI tolik znepokojuje?

Její vývoj je diktován vizí, že stačí jen nasadit algoritmy místo lidí a začnou se dít zázraky. Stroje budou tak chytré, že dokážou všechno dělat efektivněji a takzvaný „proud produktivity“ nás všechny vyveze k vyšší prosperitě. Když jsem se ptal Sama Altmana z OpenAI, jak se tento scénář podle něj podepíše na trhu práce, tak jen mávl rukou – že prý z nás všech budou bohové a budeme si pohrávat s galaxiemi. Zní to fantasticky, ale podle mě je to zcela mimo jakoukoli historickou realitu.

Předpokládám, že nástup Donalda Trumpa vás v tomto ohledu spíš ještě víc znepokojil. Co od něj čekáte?

Asi je jisté, že tato administrativa ani Kongres po dobu příštích minimálně dvou, ale spíš čtyř let nebudou regulovat nic. Nebudou se ani pokoušet vývoj AI usměrňovat. Lidé, kteří mají obor v rukách, budou chtít tohoto příznivého období využít a předejít tomu, aby vláda někdy v budoucnu mohla do jejich věci zasahovat. Ale Spojené státy jsou velká země. Přijdou věci, které nás budou šokovat. A jak poroste povědomí o škodách, možná lidé změní časem názor. Čeká nás bludné období, ale třeba se pak názorové kyvadlo zhoupne zase na druhou stranu, uvidíme.

Kde – po tom všem, co jsme si řekli – berete tuhle naději? Mluvil jste o nástupu frustrace a populismu, v knize píšete o sociálních sítích jako o „stroji na dezinformace“, poslední kapitole knihy jste dali název „Demokracie se bortí“. Kde vidíte cestu ven?

Pozitivní je, že nejsme v 80. letech 19. století. Na světě je spousta vzdělaných lidí, spousta lidí, kterým záleží na demokracii. Podpora populistů ve vyspělých zemích je pořád poměrně omezená. Dojde na věci, jako je úbytek pracovních míst, zkrátka k věcem, které rozhodí dnešní politickou rovnováhu. V politice je spousta nahodilostí a spousta důvodů, proč lidé mění názory. Trump vyhrál volby vlastně jen docela těsně na to, jak extrémní prosazuje agendu. Takže uvidíme. Podle mě to, co se nyní děje, není obecně udržitelná strategie. Přijde odezva, lidem se nebude líbit to, co uvidí. Proto si myslím, že je tu stále šance na obrat k lepšímu.