Článek
Důchodový účet skončil za loňský rok výrazným schodkem přes dvacet miliard korun a v příštích letech se má výrazně prohlubovat. Schodek celého státního rozpočtu pak loni přesáhl 300 miliard korun. Stát proto hledá další příjmy.
„Obecně jsem například pro omezení podpor stavebního spoření, hypoték i životního pojištění. Toto nebudou populární kroky, ať už u finančního sektoru, nebo u některých lidí, kteří z toho těží. Ale je to tak trochu test, jestli to vláda se šetřením myslí vážně,“ říká ekonom Petr Janský, který působí v Národní ekonomické radě vlády (NERV) a na Univerzitě Karlově.
Upozorňujete na to, že vysokopříjmoví zaměstnanci platí výrazně nižší daně než nízkopříjmoví. Navrhujete v rámci NERV, aby byli více zdaněni?
Chci, aby se debata vedla na základě reality. Je to krásně propojené i s důchodovým systémem, protože to, proč lidé s vysokými příjmy mají nikoli progresivní zdanění, ale regresivní (klesající, pozn. red.), je právě i kvůli pojistnému, které se přestává platit kvůli tzv. stropům, když přesáhnete čtyřnásobek průměrné mzdy.
Znamená to, že lidé, kteří vydělávají víc než zhruba 160 tisíc měsíčně, nad těch 160 tisíc už neplatí vyšší odvody. Neplatí je oni ani jejich zaměstnavatel, přičemž dohromady je to nějakých 30 procentních bodů na odvodech na sociální pojištění. Stát tím přichází o jednotky miliard korun ročně, které by samozřejmě v rámci deficitu mohl využít.
Je to určitá neefektivita, protože lidé, kteří vydělávají 50 tisíc nebo 100 tisíc korun měsíčně, tak z každé další koruny platí vyšší daně než ten, kdo vydělává 200 tisíc korun měsíčně, takže tady máme regresivní systém.
Petr Janský
- ekonom s výzkumným zájmem o veřejné finance, daně, daňové ráje a mezinárodní rozvoj,
- akademické tituly získal na Oxfordské univerzitě a na pražské Univerzitě Karlově,
- v současné době působí jako docent a vedoucí Katedry evropské hospodářské integrace a hospodářské politiky na Univerzitě Karlově,
- v nakladatelství Oxford University Press mu v roce 2020 vyšla kniha Estimating illicit financial flows (Odhady ilegálních finančních toků),
- je členem Národní ekonomické rady vlády.
Dříve se mluvilo o tom, že máme rovné zdanění. Teď máme sice vyšší daňovou sazbu pro příjmy nad 160 tisíc korun, místo 15 procent máme 23 procent, ale to zdaleka nekompenzuje fakt, že nad ty příjmy se neplatí sociální pojištění. Tady vidím prostor.
Pojďme se tedy bavit o tom, jestli chceme zmírnit tu regresi, případně jestli bychom to nechtěli narovnat. Nebo dokonce udělat progresivní, což by znamenalo relativní zvýšení sazeb.
Důchody nejsou jenom problémem Česka, ale populace stárne v celé Evropě. Nacházíte v okolních důchodových systémech nějaké věci, jimiž bychom se mohli inspirovat v Česku?
Prohlížel jsem si poslední publikaci Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), která některé stránky porovnává, a rozdílů je hodně.
Myslím, že je třeba možné se inspirovat u valorizace penzí, kde jsme jedna z mála zemí, které valorizují důchody více, tedy o inflaci i růst mezd. V tom je určitý prostor, kdybychom hledali odůvodnění pro snížení valorizačních schémat.
Zároveň máme relativně silnou rovnostářskost důchodů – a to nutně neříkám, že bychom to měli udělat méně rovnostářské, jak to mají ve většině ostatních zemí, ale je to určitá vlastnost, kterou si můžeme uvědomovat.
Otázky důchodového systému výrazně souvisejí se státním dluhem, který od covidu vyrostl z úrovně zhruba 30 procent HDP na současných 45 procent HDP, což je enormní růst během tří let. Kde by mohl stát ušetřit?
My jsme před rokem na toto téma vydali studii s mým kolegou Danielem Kolářem, kde jsme to detailně analyzovali. Teď jsme v rámci mé práce pro Národní ekonomickou radu vlády výdaje znovu procházeli.
Musím říct, že není moc oblastí, kde by mohlo dojít nějakým jednoduchým nebo rychlým snížením výdajů bez toho, aby to dávalo smysl. Takové věci tam víceméně nejsou, což je spíš dobrá zpráva.
Ale určitě tam jsou oblasti, na kterých se dá dlouhodobě pracovat. Důsledky úsporných kroků se ale projeví v řádu několika let. Jsou tam některé nerovnosti napříč zaměstnanci státní správy, kde například zaměstnanci bezpečnostních sborů mají mnohem větší odměny poté, co přestanou pracovat, včetně tzv. výsluh. To je jedna oblast.
Druhá oblast je veřejná správa, hlavně ta decentralizovaná. Když se podíváme na veřejné finance jako celek, tak mnohé kraje nebo obce na tom jsou relativně dobře včetně daně z nemovitostí, takže to je další oblast, kde by šlo snižovat výdaje a zlepšovat efektivitu fungování.
Daně z nemovitostí jsou obrovské téma. V mezinárodním srovnání jsou v Česku jednoznačně nízké. Je pro vás přijatelné zvýšení daně z nemovitosti třeba na dvojnásobek?
Ano, osobně to vidím jako propojené nádoby. Nemůžeme mít všechny daně nízké a výdaje vysoké tak, jako máme nyní. Takže pokud se rozhodneme tyto extrémně nízké majetkové daně zvýšit, můžeme to chápat i tak, že potom nebudeme muset tolik zvyšovat daň z příjmů fyzických osob atd.
Osobně bych nezvyšoval žádné daně. Ale pokud už musíme zvyšovat daně, tak ne všechny daně jsou si rovny. Pokud jsme schopni zdanit více majetek než příjmy, tak to z ekonomického pohledu bude lepší. Zvýšení majetkových daní tolik nedemotivuje k práci, kdežto když máme relativně vysoké zdanění práce, tak lidé pak nepracují.
Jednoduše: nemovitosti nemohou tomu zdanění utéct…
Daně z nemovitostí bych ještě rád učinil – aspoň částečně – příjmem státního rozpočtu, aby to nebylo jenom v gesci obcí.
Má podle vás cenu zrušit podporu stavebního spoření nebo zvýhodnění hypoték? Jsou to relativně jednoduché věci, za které finanční sektor výrazně taky lobbuje.
Obecně jsem pro omezení těchto podpor. Nevidím dobré zdůvodnění, proč bychom je měli z hlediska efektivnostního nebo z hlediska nějakého přerozdělování dělat.
Vidím tam vícero příležitostí včetně například snížení tzv. slevy odpočtu na nepracující manželku nebo manžela, kde mně připadá, že bychom nejen ušetřili několik miliard korun, ale zvýšili bychom motivaci pracovat u nyní nepracujících manželů a manželek, hlavně tedy manželek.
Podobně to vidím s podporou životního pojištění, hypoték a stavebního spoření. U toho opět není jasné – podobně jako u penzijního připojištění – jestli stát za ty miliardy ročně, které do toho posílá, dostává to, co z toho chce dostávat.
Stavební spoření je jedno z mých oblíbených témat. Zabývám se tím přes 10 let a stále není jasné, proč to děláme. Pro stát je jen maličké množství z peněz, které na podporu stavebního spoření jdou, využito účelně. Jenom zvyšujeme zisky stavebních spořitelen a zvyšujeme úspory lidí, kteří to můžou řešit i alternativním způsobem. Podobně je to s podporou hypoték.
Toto nebudou populární kroky, ať už u finančního sektoru, nebo u některých lidí, kteří z toho těží. Ale je to tak trochu test, jestli to vláda s šetřením myslí vážně. Třeba podpora stavebního spoření, která činí zhruba čtyři miliardy ročně. Jestli to vláda není schopna snížit, neříkám nutně zrušit, ale pokud to nejsou schopni snížit, tak to něco vypovídá o naší společnosti.
Slyší politici na tyto návrhy, které jste vyjmenoval, když s nimi mluvíte jako členové NERV?
Myslím, že na ně slyší. Myslím, že jim rozumí. Na rozdíl ode mě zvažují i nějaké další politické věci a to plně respektuji. Ale myslím, že těm našim odborným argumentům rozumí a jsem za to rád.
