Vláda dala zahraničním investorům ťafku, říká muž, který je sem láká

O Česko se v současnosti zajímá řada zahraničních investorů, kteří by mohli českou ekonomiku v příštích letech výrazně modernizovat a vytvořit nová pracovní místa.

„Máme levnější pracovní sílu než v Německu či ve Francii. Ale například Praha je jeden z deseti nejbohatších regionů v celé Evropské unii, a z hlediska nákladů na život i zaměstnance je velmi vysoko – čili Česká republika není rozhodně levná destinace,“ říká Kamil Blažek, šéf Sdružení pro zahraniční investice.

Které firmy se v současnosti o Česko zajímají a chtějí tu zainvestovat?

Typově se to dělí do několika kategorií. Určitě to jsou firmy, pro které je cílem vyrábět nebo dodávat na český trh, a mají zájem o českého zákazníka. Jsou to prostě noví hráči, kteří vstupují na trh. Jestli to je firma, která bude produkovat počítačové hry nebo vyrábět díly do automobilů, v podstatě nehraje roli.

Pak je tam určitě velká skupina firem, které vnímají Česko pořád ještě jako velmi kvalitní a dobrou destinaci v rámci Evropské unie, aby tady umístili svoji výrobu, nebo centrum sdílených služeb.

Tam je několik oblastí, kde má Česká republika výbornou pověst, a to je jedna z věcí, která nám pomáhá, přestože v řadě jiných ukazatelů kulháme. Je to určitě automobilový průmysl, je to určitě elektrotechnika, je to chemie, je to IT – ať už na hardwarové straně nebo na softwarové straně.

Zmínil jste, že v některých věcech kulháme, které to jsou?

Kulhání je vždycky potřeba vidět v porovnání s konkurencí. A naše konkurence je kolem nás, čili Polsko, Slovensko Maďarsko, Německo a v některých oblastech i Rakousko. U méně sofistikovanějších investic to pak je i jihovýchodní Evropa a Balkán.

Chcete tím říct, že okolní země poskytují investiční pobídky a my je neposkytujeme?

To je určitě jeden z faktorů, který jsem chtěl zmínit. Pobídky jsou jednou ze tří čtyř klíčových věcí, kde Česká republika může nebo nemusí vyhrát soutěž. Protože když chcete dobrou kvalitní investici, tak soutěžíte s ostatními zeměmi, které chtějí přesvědčit investora, že jsou dobrá lokalita.

Jedna věc jsou pobídky. Druhá věc jsou dostupné zasíťované pozemky v dostatečné velikosti. Třetí věc jsou ceny energií. Čtvrtá věc je dostupnost pracovních sil.

Neodrazují právě v současné době ty ceny energií potenciální investory? Nejsme už kvůli tomu drahou zemí?

Česká republika určitě je drahou zemí v porovnání s Mexikem, Bangladéšem nebo i Rumunskem. V oblasti energií se na to investoři určitě nedívají z pohledu letošního roku a cen za rok 2022 nebo 2023, protože kdokoliv sem přijde, tak se bude zajímat o to, jak budou vypadat ceny energií dlouhodobě a kde budou třeba za dva, tři, čtyři nebo pět let. V tom Česko dneska určitě nevypadá dobře.

Musíme se opravdu snažit, abychom zajistili stabilní a cenově přijatelný energetický mix. Druhá strana mince nepochybně je, že Česko bude jako součást Evropy dlouhodobě, vzhledem k energetickému mixu a nákladům, který Evropa na energie má, někde za Asií a případně za Severní i Jižní Amerikou. Ale to samozřejmě není jediný pohled, zdaleka ne.

My jsme tradičně levná země z pohledu pracovní síly. Je tohle ta největší výhoda, ten rozhodující faktor?

Určitě ne. Máme levnější pracovní sílu než v Německu či ve Francii. Ale otázka je, ve kterém regionu. Praha je jeden z deseti nejbohatších regionů v celé Evropské unii a z hlediska nákladů na život i zaměstnance je velmi vysoko čili Česko rozhodně není levná destinace.

Mzdy tady neustále rostou a ten růst se nezastaví, maximálně se zpomalí nebo zadrhne někde třeba příští rok či dva. Takže určitě to není o výši těch mezd, je to o výši mezd v kombinaci s ostatními faktory: předvídatelností, se spolehlivostí pracovní síly, jestli jsou nebo nejsou stávky. Je to otázka toho, zda a jak je česká pracovní síla kvalifikovaná. A hlavně, zda je dostupná.

Dostupná v současnosti moc není. Co tedy zahraniční firmy nejvíc řeší, když chtějí vstoupit do Česka?

Jsou to tři faktory. Kam máme jít, koho máme zaměstnat a jak si Česko z pohledu investičních pobídek, tedy toho, co nám nabízí jako nějaký balíček, vede konkurenčně s Polskem, Slovenskem, Maďarskem a Německem.

V minulosti některé pobídky nedopadly úspěšně. Přinesly řadu problémů a ztrátu státu, který poskytoval například pozemky. Byl to případ LG Philips v Hranicích na Moravě či Flextronic v Brně nebo Hitashi. Nemůže k tomu znovu dojít?

Ty příklady, které jste jmenoval, jsou nepochybně pravdivé a byly dost často zmiňovány v tisku. Ale když bychom prošli tu statistiku celou, tak jich podobných najdeme jenom naprosté minimum.

Jsou to opravdu výjimky a výjimky se vždycky stávají. Prostě některé podnikatelské záměry nedopadnou dobře a samozřejmě na tom tratí i investor, a v tomhle případě i stát, byť on samozřejmě tratil tím, že jim poskytl za zvýhodněnou cenu pozemky a ty pozemky se potom nějakým způsobem vrátily do veřejné sféry.

Druhá věc je, že podpora formou pozemků už je dávno passé. To už nejde a pozemky za zvýhodněnou cenu nebo zdarma se investorům nikde nedávají. Může se jim samozřejmě pozemek prodat.

Investiční pobídky v principu fungovaly jednak z pohledu podpory pracovních míst, to samozřejmě při dnešní vysoké míře zaměstnanosti už není aktuální, ale to se může změnit. Fungovaly formou daňových úlev čili na dani z příjmů, z vytvořeného zisku z té investice.

A třetí případ, že byla opravdu schválena dotace ve finanční podpoře nějakého procenta z té investice. Takže investor například dal 90 milionů korun a stát mu na to třeba 10 přispěl.

V případě LG Philips Displays to bylo tak, že zkrachovaly a už nemohly ani vrátit tu původně zapůjčenou sumu. Uveďte úplně krátce příklady pobídek firem, které v Česku zanechaly největší stopu. Možná kromě automobilek, které jsou známé.

Ano, z automobilek to byla i kolínská TPCA. A v podstatě i Škoda Auto, protože škodovka úplně na začátku byla privatizace, ale na ni se váže velká část výrobní kapacity, která je ohromná.

Ti finální výrobci jsou špička ledovce. Pod nimi je neskutečné množství firem z celého světa, včetně spousty českých a česky vlastněných firem, které vyrábějí v subdodavatelském řetězci.

Kromě těch automobilových je to elektrotechnika, napadá mě teď třeba Siemens, který tady má řadu investic, nebo Bosch, který je zčásti zase automotive, ale zčásti elektrotechnika.

Nám jde opravdu o to, aby ty pobídky bylo možné aktivně uplatňovat u těch investic, které vnímáme pro Česko jako klíčové do budoucna.

Jaké to jsou? Česku se hanlivě přezdívá montovna. To podle vás zřejmě už pravda není?

Otázka je, co to je montovna. Pro mě to vždycky byla nálepka, takové ošklivé, zlé slovíčko, které se používá, aby se něco emočně zařadilo do nějaké negativní kategorie. V principu je montovna i zcela robotizovaná továrna na výrobu automobilů.

Montovnou se myslí výroba bez výrazné přidané hodnoty, která generuje malou marži, platí málo zaměstnancům.

Otázka marže stojí vždycky trošku na tom, kdo firmu vlastní a kdo si marži bere.

Často je to tak, že marže je v Česku malá a tu největší část marží si bere automobilka v Německu, která prodává finální výrobek. Taková je aspoň praxe v autoprůmyslu.

Ano, to je otázka, kdo investici vlastní. Stát může zasahovat opatřeními typu, že je potřeba mít nějakou minimální marži, ale nemůže jim říkat, jak mají svůj byznys dělat.

Jeden z těch největších přínosů investic je v lidském kapitálu, který tady je, a v daňovém příjmu z toho lidského kapitálu. Jedna věc je, jaké daně potenciálně platí investor, který tady má továrnu třeba na automobily. Druhá věc je, že zaměstnává spoustu lidí, těm platí nějaké mzdy, které jsou ve velké většině nadprůměrné a neustále stoupající. Ti lidé tady mzdy utrácejí, platí DPH…

Ta část daně z příjmu těch právnických osob je relativně malá v porovnání s přínosy pro státní rozpočet z ostatních částí.

V září vláda Petra Fialy neschválila sedm pobídek pro české a zahraniční firmy, za což ji výrazně kritizujete. Co vám vadí?

Před třemi lety došlo k výrazné změně zákona o investičních pobídkách, k jeho výraznému zpřísnění. A nastavil se nějaký filtr, jaké firmy, jaké investice se mohou podporovat. Jsou tam nějaká kritéria, firmy o to musí požádat, projdou nějakým screeningem, získají bodové ohodnocení. A úplně na konci se dostanou na schvalování vlády.

V podstatě splnily všechna požadovaná kritéria a vláda potom rozhoduje, zda pobídku přidělí, nebo ne. Tak je nastaven zákon a proti tomu se nedá namítat nic, než že by to řešení mohlo být lepší, ale ten zákon takto funguje.

Dobrým signálem ale není, že firmy, které se rozhodly investovat dva roky v nějaké dobré víře, a třeba rok nebo rok a půl procházely tím kolečkem plnění podmínek, tak jim na konci vláda řekne, že žádostem nevyhověla.

Ty žádosti podle našich informací splňovaly požadavky vysoké přidané hodnoty a byly kvalitní. Vláda by mohla říct – z těch sedmi z devíti se mi nelíbí tři, ale došlo k paušálnímu zamítnutí všech. Upřímně řečeno, kromě toho, že ty investice nebyly nijak velké, tak tito investoři určitě dostali nějakou ťafku a jsou zklamaní.

Vláda hlavně vysílá negativní signál ven, že kdokoliv další by chtěl přijít, tak bude v situaci, že bude možná rok či dva něco dělat, investovat peníze, platit poradce, případně už zahájí tu investici, protože nemůže čekat dva roky, než doběhne schvalování, a na konci se jim dostane zamítnutí.

Chtěli byste, aby o těchto věcech nerozhodovala vláda a jednotliví ministři, kteří často nemají o těch projektech žádné informace?

To je bohužel pravda. Toto řešení, schvalování kabinetem, vytvořila vláda Andreje Babiše, nikdy předtím tady nebylo a není prostě dobré. Není dobré systémově, protože na spoustě ministerstev rozhodují o dotacích – čili darech ze státního rozpočtu a z evropských fondů – v desetinásobně nebo stonásobně větší výši než ty investiční pobídky referenti či ředitelé odborů. A o investiční pobídce v nějaké minimální výši má rozhodovat vláda? To nedává smysl.

Za druhé, je to opravdu odborné rozhodování o tom, zda investice splňuje nějaké požadavky vyšší přidané hodnoty, zda to je v sektoru, který se má podporovat. Na vládě jsou z těch ekonomických ministrů tři nebo čtyři, kteří mají podklady od svých týmů. Ti ostatní rozhodují politicky. Toto rozhodnutí na vládu prostě nepatří. To je opravdu můj názor.

V současnosti se podle premiéra Petra Fialy jedná o výstavbě dvou gigafactory na výrobu autobaterií. Je to podle vás reálné, že tady aspoň jedna vznikne?

Pevně věřím, že to reálné je. Česko má řadu věcí, ve kterých je o chlup nebo o nějaký stupeň horší než třeba Polsko: Rychlost povolovacích procesů je katastrofální vůči Polsku.

Na druhou stranu my většinou, co slíbíme, to také splníme. Investoři viděli i na Slovensku i v Polsku v minulých letech, že některé sliby, které se jim daly, prostě trvaly o rok o dva déle, než proběhly.

Druhé plus pro nás je silný automobilový průmysl. My sem potřebujeme dostat velkou část elektromobility, protože tam se bude v příštích deseti letech opravdu investovat v celé Evropě. Tam se budou ty vozy vyrábět. A fosilní paliva, spalovací motory budou postupně klesat.

My potřebujeme mít výrobní základnu, aby ta část HDP, která dneska generuje 10 procent z autoprůmyslu, aby za 10 let nebyla na pěti procentech.

Na čem bude tedy podle vás záležet, jestli tady investice gigafactory nakonec bude?

Za mě je to opravdu o koordinaci a přípravě. Bylo by dobře, kdyby se průmyslová zóna u Plzně nebo na jiných místech, kde se o tom mluví, začala připravovat před třemi čtyřmi lety.

Čili bych řekl, že je potřeba vysvětlovat a tlačit na všechny zúčastněné subjekty, aby pochopily, že cíl dostat sem gigafactory je reálný a splnitelný a že to přinese nějaké plusy. Snažit se opravdu efektivně o dohodu, jak krajů, obcí, ministerstev, tak i toho investora, aby se našla cesta, která to umožní.

Také tvrdíte, že bez nového zákona o investičních pobídkách by nám zcela určitě ujel vlak. Narážíte právě na elektromobilitu?

Ano. Potřebujeme podporu směřovat mimo jiné do elektromobility. Ale ta odvětví bych rozdělil na dvě části. Máme jednak odvětví, která vnímám jako odvětví budoucnosti, která mohou nakopnout českou ekonomiku dál. Letecký, vesmírný průmysl, elektronika.

Ale ten seznam by měl být širší. Třeba i firmy ve střední přidané hodnotě jsou pro ekonomiku velmi důležité. Dám příklad, který souvisí ani ne tak s hypermoderní technologií, ale s válkou a Ukrajinou – výroba vojenských vozidel. Myslím, že bychom se z pohledu rozšíření českého obranného průmyslu měli snažit pobídky dávat také.

Pobídky nespočívají jenom v daňových úlevách, ale i v nějakých finančních půjčkách. Jak to vnímáte v současné situaci, kdy je napjatý rozpočet? Politická vůle předpokládám moc velká nebude.

Vůle tam možná nebude. Já bych za sebe apeloval na vládu a na ty rozhodující činitele v tom smyslu, že investiční pobídky mají motivační charakter. Není to dar, není to něco, co někomu dáváme, aniž bychom za to něco dostali. Není žádná efektivní zátěž na státní rozpočet ani letos, ani za dva či tři roky.