Větrníky tlačí dolů cenu elektřiny, energetice ale chybí další zdroje i sítě

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V energetice došlo v posledních letech k zásadní změně. Na ceny elektřiny pro spotřebitele mají dnes větší dopad rozhodnutí vlád a regulátorů než volný trh, který jsme si zvykli považovat za určující. Ale nemylme se. Trh s elektřinou, na kterém ceny určuje nabídka a poptávka, je pořád klíčový.

Pokud elektřiny nebude dost k pokrytí spotřebitelské poptávky, její cena poroste. A stále víc expertů varuje, že v tomto ohledu míříme do problému.

„Evropa směřuje do velkého propadu výroby elektřiny, bude tu po ní hlad. Velká část politiků přijala tezi, že elektřina z fotovoltaických a větrných elektráren je zdarma. Budování bezemisní energetiky nás ale přijde draho a politici by to měli přiznat,“ řekl pro Aktuálně.cz zmocněnec ministerstva zahraničí pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška.

Ministr průmyslu a obchodu Lukáš Vlček (STAN) Bartuškovo varování ohledně nevyhnutelné energetické drahoty nepotvrdil, ale ani nevyloučil. Pro SZ Byznys zato potvrzuje, že je potřeba pokračovat v investicích: „Je třeba systematicky dohánět investiční dluh z minulosti a investovat do obnovitelných zdrojů, přenosových a distribučních soustav a hlavně nových jaderných zdrojů. Jen tak dosáhneme základních cílů, a to je stabilita, bezpečnost a cenová udržitelnost.“

Hlavní riziko pro budoucí vývoj energetiky je, že se v naší části Evropy desítky let téměř nestavěly jiné elektrárny než solární a větrné. Ty samy elektřinu spolehlivě nezajistí, potřebují řiditelné zálohy a modernizované sítě. Nestabilita, kterou vytvářejí v soustavě, vyžaduje další náklady, které na první pohled nevidíme. Přesto jsou zvýhodňovány.

„Z hlediska ekonomického je jedno, zda je neřízená variabilita na straně poptávky či výroby. Jenomže zatímco změny odběru u velkospotřebitelů mimo domluvený diagram jsou brutálně zpoplatněny a penalizovány, změny výroby obnovitelných zdrojů jsou nejen zadarmo, ale stále i s nějakou investiční či provozní dotací,“ uvádí příklad ekonom z Elektrotechnické fakulty ČVUT Lubomír Lízal.

„Postupnému zdražování elektřiny v delším horizontu nezabrání ani zrušení emisních povolenek CO2, ani rychlý rozvoj obnovitelných zdrojů či nějaká regulatorní opatření. Jedinou cestou by byl náhlý technologický pokrok na přijatelné cenové hladině, změna pravidel pro těžbu plynu přímo v Evropě nebo cenově přijatelný koncept skladování elektřiny,“ soudí investor a minoritní akcionář ČEZ Michal Šnobr. Zmíněná řešení jsou v dohledné době málo reálná.

V Česku se přou zastánci a odpůrci Green Dealu, zda stavět další obnovitelné zdroje, nebo raději jádro. Drahé je ale obojí. Jak uvádí Bartuška, například dokončovaná offshorová větrná farma na severu Norska s výkonem 1500 MW přijde na 6,8 miliardy eur (170 miliard Kč). Jaderný reaktor o výkonu 1050 MW, který slibuje korejská KHNP pro Dukovany, má stát 200 miliard korun. Norské větrníky ale mají být využity jen na 40 procent, podle počasí. A mají proti jádru výrazně kratší životnost.

Stavět pouze levnější plynové zdroje taky není řešení: Evropa nemá dostatek vlastního plynu. Těžba z břidlic, na níž vyrostla v posledních deseti letech americká energetika, je tu obtížně představitelná. A Nizozemsko loni rozhodlo o ukončení těžby na největším evropském ložisku v Groningenu kvůli dopadům na životní prostředí.

Postavit energetiku jen na dováženém palivu je riskantní. A uhlí má v Evropě skončit nejpozději ve 30. letech - jednak se jeho zásoby tenčí, jednak má příliš vysoké emise.

Kromě elektráren je třeba budovat sítě. Za prvé proto, že jsou zastaralé, za druhé z důvodu, že jsou nepřipravené na decentralizovaný systém s velkým podílem nestabilních zdrojů. Dle asociace Eurelectric musí Evropa do roku 2050 investovat do sítí 67 miliard eur ročně, tedy zhruba 1,7 bilionu korun. Znamená to zvednout každoroční výdaje na dvojnásobek.

Investice do energetiky jak do zdrojů, tak do sítí, nakonec zaplatí občané a firmy v zemích EU. Zčásti ve fakturách za elektřinu, zčásti z daní či přes emisní povolenky.

Česko má zatím elektráren dost. Levně vyrábějící jaderky Temelín a Dukovany pokryly loni 40 procent domácí produkce, jen o málo nižší je výroba z uhlí. Loni Česko vyvezlo 13,5 TWh elektřiny, o 6,4 TWh víc než dovezlo. Čistý export sice klesá, přebytkoví ale budeme minimálně ještě letos.

Uhelné elektrárny ovšem kvůli nákladům na povolenky míří do ztrát a majitelé plánují jejich uzavření mezi lety 2027 až 2030. Dokud za ně nepostavíme nové zdroje, budeme odkázáni na dovoz ze sousedních států, z nichž loni bylo přebytkové pouze Slovensko. Jak ale ve své listopadové zprávě varuje státní firma ČEPS, není jisté, že v zahraničí bude vždy dostatek elektřiny k pokrytí našich potřeb.

Dle ČEPS dovoz přichází v úvahu z Francie a Německa. Oba státy ale podle zprávy mohou své přebytky využívat k výrobě zeleného vodíku. Navíc průtahy v německém programu výstavby elektráren „mohou vést k menšímu množství energie dostupné pro export.“

Ale ani když se u nás podaří rychle vybudovat plynové náhrady uhlí a později nové jaderné bloky, není to záruka levné elektřiny. „Mezi roky 2025 až 2030 budeme posuzovat investice, které si z ekonomického hlediska vynucují ceny vyrobené elektřiny na úrovni 100 až 300 eur za MWh s dalším postupným růstem,“ varuje Šnobr.

Znamenalo by to až trojnásobné ceny proti dnešku a až desetinásobné proti letům 2018 až 2019.

Přes tyto výhledy vládne na energetickém trhu optimismus. Silová elektřina, kterou obchodnici nakupují na příští roky, jde dolů. „Forwardové ceny ročního základního pásma zatížení na příštích několik let klesají,“ říká mluvčí PRE Karel Hanzelka. V půli ledna se tato elektřina prodávala na příští rok kolem 92 eur za MWh, na rok 2029 už je pod 70 eury. Čím dál v čase se ale díváme, tím méně elektřiny je už prodáno, a tím je predikce méně jistá.

Na druhou stranu najisto víme, že se bude zvedat regulovaná složka zákaznické ceny, do níž se promítají nutné investice do energetiky. Na letošní volební rok se regulované platby zvedly méně než loni, což ale nebude trvale udržitelné.

Jen ČEZ dle strategického šéfa Pavla Cyraniho za posledních pět let zvýšil investice do distribučních sítí na dvojnásobek. Z poplatků od spotřebitelů se mu zdaleka nevrací dost, aby to pokrývalo náklady a přiměřený zisk, chybějí řádově miliardy ročně. Je třeba to řešit.

Pro tuzemské spotřebitele ale není rozhodující, jak obnovu energetiky zvládá samo Česko. Cena silové elektřiny se tvoří na evropském volném trhu a pro nás je rozhodující vliv sousedního Německa. Tam na rozdíl od nás elektráren už nějaký čas ubývá.

Německo loni odstavilo 6,1 gigawattu v uhlí a poslední jaderné bloky. Němci stále budují soláry a větrníky, přesto se loni změnili z letitého vývozce elektřiny v importéra. Jejich čistý dovoz činil 28,3 TWh, téměř polovinu české celoroční spotřeby. Země je v obdobích bez slunce a větru zvaných „dunkelflaute“ odkázána na sousedy. S cenou v našem regionu to zatím nedělá nic hrozivého. Naopak.

Podle think-tanku Agora Energiewende díky rekordní produkci solárů a větrníků klesla loni průměrná burzovní cena proudu v Německu o 18 procent, tedy o 17 eur na MWh.

Německá průměrná cena tak byla dle webu Energy-Charts dokonce o 6,6 eur na MWh nižší než u nás. Poptávka v Německu ale v posledních dvou letech klesla kvůli slabé ekonomice.

Do Česka se pokles německé ceny přenáší jen částečně, protože nedokážeme levnou německou energii dovážet ve větší míře. Import je limitován přeshraniční kapacitou sítí.

Rozdíl mezi velkoobchodní cenou elektřiny v Německu a v Česku je zatím malý a na spotřebitelské platby nemá vliv, dle energetiků s dalším rozvojem obnovitelných zdrojů v Německu ale poroste. „Jestli v Česku taky nepostavíme větrné elektrárny, bude ten rozdíl jen větší a větší, protože větrníky v Německu pořád svižně přibývají. K roku 2030 očekáváme rozdíl 15 až 25 eur na megawatthodinu,“ říká mluvčí ČEZ Ladislav Kříž.

Energetici se shodují, že další přírůstek domácích solárů na pokles průměrné ceny v Česku moc tlačit nebude, větrníky by ale zapůsobit měly. Vláda plánuje do roku 2030 vybudovat výkon 1,5 GW ve větru.

České větrníky budou ovšem vždy méně výkonné než větrné farmy na Baltu či Severním moři, a tak je například podle strategického šéfa EGÚ Brno Michala Macenauera výhodnější investovat „relativně málo do nových přenosových a přeshraničních kapacit než relativně hodně do nových špatně využitých kapacit výrobních“. ČEPS na posílení sítí pracuje, výsledky ale přijdou až po roce 2030.

Přebytky levné zelené elektřiny mohou srážet cenu na trhu, prodražují ale provoz celé soustavy. Už dnes obnovitelné zdroje vyrábějí za příznivého počasí tolik, že se k udržení stability v sítích zapojují speciální zařízení na maření elektřiny. Soláry a větrníky navíc komplikují investice do stabilních zdrojů, protože když svítí nebo fouká, vytlačují jejich produkci z trhu. Budou tak zhoršovat i návratnost chystaných jaderných projektů v Česku.

„Vždy platí, že dostatek jakýchkoliv zdrojů vede k dobré ceně, ale nesmí jich být přebytek. Pak nastává nerovnováha a ta má vícenáklady,“ říká Michal Macenauer z brněnské poradenské firmy EGÚ.

Kvůli výkyvům ve výrobě se Německo stává strašákem pro země, jež mají díky vlastním zdrojům levnější elektřinu. V Norsku, jehož energetika stojí na hydroelektrárnách, sílí tlak na přerušení podmořských kabelů, které zemi propojují s Německem, Dánskem a Velkou Británií. V obdobích, kdy na kontinentu nesvítí nebo nefouká, roste vývoz z Norska tak, že mu to příliš zvedá ceny.

Podobně se proti dovozu elektřiny do Německa ohradila nedávno vicepremiérka jaderného Švédska Ebba Buschová, podle níž Němci zavřením svých jaderných elektráren poškodili celou Evropu. Švédsko už loni v létě zamítlo výstavbu plánovaného podmořského propojení s Německem právě z obavy, že by větší vývoz zdražoval elektřinu na jihu Švédska.

Transformovaná energetika potřebuje systém flexibilních zdrojů, které dokáží rychle zaskočit za soláry a větrníky. Ve střední Evropě mají tuto roli plnit hlavně plynové elektrárny.

Němcům se ale jejich budování nedaří. Vláda loni přijala plán na výstavbu 12,5 GW plynovek se státní podporou ve výši 17 miliard eur. Program měl startovat letos, po rozpadu vládní koalice se nepovedlo prosadit příslušný zákon. Záměr je zatím u ledu.

České ministerstvo průmyslu se vzpamatovalo pět minut po dvanácté. Před měsícem předložil ministr Lukáš Vlček návrh zákona, který má schvalování a výstavbu plynových elektráren u nás urychlit.

„Když vidím analýzu ČEPS o hodnocení zdrojové přiměřenosti, sdílím obavu, že pokud nebudeme stavět nové zdroje energie, budeme muset v dalších letech dovážet elektřinu. Z tohoto důvodu přicházím s tzv. LEX Plyn, který urychluje povolovací procesy na nové zdroje nad 100 megawattů,“ vysvětluje ministr.

Navrhovaný zákon obsahuje zároveň mechanismus umožňující podporu ztrátových uhelných zdrojů, dokud je budeme potřebovat. Subvence na uhlí je ale třeba obhájit u Evropské komise, což bude zřejmě obtížné. Uhelné zdroje jsou stále důležité nejen pro dodávku elektřiny na trh, ale i pro udržování stability v sítích.

Bez podpory kvůli ztrátovosti skončí uhelky dřív, než za ně budeme mít náhradu. I s novým LEX Plyn těžko stihneme vybudovat dostatečnou kapacitu do konce dekády. To by zesílilo tlak na dovoz v regionu, který je v obdobích „dunkelflaute“ už dnes deficitní.

Nedostatek energie by zákonitě opět vedl k růstu tržní ceny. To by buď zvedalo platby spotřebitelů, nebo nutilo vládu k nějaké formě cenové subvence ze státní kasy, která se plní z daní firem a občanů.