Článek
Je několik míst na světě, kde člověk pozná svoji nicotu. Tohle je určitě jedno z nich. Na dně druhé největší vodní elektrárny na světě, paraguaysko-brazilské Itaipú, se octne obklopen 200 metrů vysokým a několik desítek metrů širokým betonovým masivem, na který zvenku tlačí voda z nádrže. Všechno je tu nadpozemsky obří. A také opuštěné. Jen málokterou výpravu sem průvodci vezmou, my to štěstí měli. Čechů sem moc nejezdí.
Aby jeden a půl kilometrů dlouhá hráz ohromnou vodní masu udržela, nejde jen o kolmou stěnu, jak jsme zvyklí z českých přehrad, ale o dutý betonový trojúhelník. Že stavba drží, jak má, neustále hlídá tři tisíce senzorů a desítky zaměstnanců.
Itaipú postavili společně před 40 lety dvě země – Paraguay a Brazílie. Přímo přehradou prochází hranice. Každý stát drží přesně polovinu a velmi pečlivě se na to dbá. Třeba tak, že v obou ze dvou řídících center musí vždy sedět jak zástupci Paraguaye, tak Brazílie. A na půl se dělí taky výkon. A o ten tu jde hlavně.
Každá turbína, kterou tu mají, produkuje 700 megawattů elektřiny. Celkem jich je dvacet, takže elektrárna má výkon 14 000 MW, což je pro srovnání asi jako sedm Temelínů. Itaipů je tak podle těchto čísel druhou největší hydroelektrárnou na světě. Jenže za rok jí proteče tolik vody, že nakonec vygeneruje víc elektřiny než Tři soutěsky v Číně.
Energie z elektrárny totiž pokryje asi 20 procent spotřeby 200milionové Brazílie a prakticky všechnu, kterou potřebuje Paraguay. Rozvojový stát má navíc další dvě vodní elektrárny, takže zdejší přebytky rovnou prodává. Jenže za ně dostává naprosté minimum, a proto hledá, jak svoji levnou a unikátně čistou energii využít lepším a výnosnějším způsobem. A právě toho si všimli těžaři bitcoinu.
Zelený, ne modrý bitcoin
Jen o pár kilometrů dál od Itaipú sjíždíme z hlavní silnice a vydáváme se mezi pole. Těch je tu vzhledem k dostatku vody opravdu dost. Nemíříme na farmu, ale do nově vznikajícího datového centra.
U brány komplexu nás vítá ochranka s brokovnicí v ruce. Ne, že by byla Paraguay nebezpečná, ale ozbrojená stráž je jeden ze zdejších kulturních koloritů. Pravda je, že technika v areálu má cenu milionů dolarů.
Elektřina sem putuje rovnou z Itaipú. Komplex je připojen k vysokému napětí, které tu pomocí trafostanic redukují na „běžný“ proud tak, aby mohl napájet počítače, servery a stroje na těžbu kryptoměn. Ty jsou umístěny v kontejnerech rozházených po pozemku.
Tytam jsou doby, kdy se daly bitcoiny nebo jiné digitální měny takzvaně těžit na domácích počítačích a grafických kartách. Výkon, který stroje mají, nejen že nestačí, ale hlavně ceny energií v Evropě dělají jakoukoli podobnou snahu naprosto nereálnou. Kdo by chtěl těžit doma, zaplatí na nákladech víc, než si vydělá. I kdyby cena bitcoinu raketově vzrostla.
Těžba bitcoinů
Bitcoiny se těží jen v přeneseném smyslu slova. Ve skutečnosti je takzvaní mineři dostávají jako odměnu za to, že jsou připojeni se svými stroji do bitcoinové sítě, a tím ji udržují v chodu. Na počítačích probíhají neustále velmi složité matematické výpočty, díky kterým síť funguje a je bezpečná. Počítačů je několik tisíc po celém světě a všechny v sobě mají stejné informace, které navzájem neustále porovnávají a ověřují – právě proto, aby byla síť bezpečná a nešla hacknout nebo jinak narušit z jednoho centrálního místa, kde se všechny informace sbírají. Bitcoin je tak takzvaná decentralizovaná síť, nad kterou nemůže převzít kontrolu jedinec nebo instituce.
Ani spojení se solární energií nefunguje. Aby člověk mohl napájet jediný těžící stroj, potřeboval by solární pole s několika desítkami panelů. Jen pořizovací náklady by šly do statisíců.
Proto jsou potřeba speciální stroje, které dělají těžbu efektivní, a co nejlevnější zdroje. Kontroverzní těžba bitcoinu, ale i dalších kryptoměn, která je nechvalně známá hlavně kvůli své extrémní spotřebě, tak v mnoha ohledech paradoxně pomáhá posouvat energetické odvětví dál. Těžaři i dodavatelé se snaží hledat nové, optimalizované cesty, protože jim nic jiného nezbývá.
Ještě před dvěma lety se tak asi 70 procent těžby kryptoměn odehrávalo v Číně, jejíž energie patří mezi nejlevnější. Jenže komunistická diktatura ze dne na den mining zakázala, a vyhnala tak těžaře hledat nové příležitosti tam, kde jsou nejenom levné energie, ale hlavně stabilní politické podmínky i zázemí pro podnikatele. Část z nich se přesunula do jiných částí Asie, někteří do USA a část právě do Latinské Ameriky. Třeba Paraguaye.
Za byznysem sem teď míří i čeští podnikatelé. Patří mezi ně i Jakub Hlavenka a Michal Bílek ze startupu 2Bminer, kteří v zemi těžební stroje už mají. Klientům je sem dovezou rovnou z Číny, kde se vyrábí, nechají je zapojit a řeší i případné poruchy, aby zákazník nemusel obvolávat paraguayské opravny, když nastane problém. Startup si za své služby bere 20 procent z výtěžku měsíčně.
„Stroj je ale pořád dál klienta, který ho může klidně kdykoliv prodat, když uzná za vhodné, my se o něj jenom staráme. Ceny těžebních počítačů jdou nahoru s tím, jak roste cena bitcoinu, to jde pak o velmi nedostatkové zboží,“ říká Hlavenka. Kolik stroje vytěží, sleduje jejich majitel neustále online.
V tuhle chvíli se 2Bminer v Paraguayi stará asi 400 strojů, které sem dostal v posledních třech měsících, což jsou dva plné kontejnery s odběrem 2 megawatty elektřiny. Měsíčně přibývá dalších 50 minerů. A rychle neroste jen česká firma.
Všichni zdejší těžaři dohromady už teď spotřebují dokonce kolem 4 procent veškeré zdejší energie a číslo vzhledem k podmínkám bude spíš růst. Vláda sice byznys nevítá úplně s otevřenou náručí, protože minerům účtuje za elektřinu dvakrát tolik, co všem ostatním podnikatelům, ale zároveň chápe, že do země spolu s nimi plynou investice, nové pracovní příležitosti i další know-how. Třeba největší zdejší minerská firma dává 10 procent ze svých výdělků na vzdělávání mladých lidí v IT.
Těžba jako investice
Těžba bitcoinu vyjde v současné době na desítky tisíc korun ročně. Pořídit se musí nejdřív miner, což je velmi zjednodušeně řečeno speciální počítač, určený pouze na těžbu. A platit je potřeba samozřejmě právě taky energie. I v Paraguayi vyjdou asi na 40 tisíc korun ročně.
Za takové částky se pak těžař dostane v průměru ke zhruba 0,2 bitcoinu za rok. To je v tuhle chvíli asi 120 tisíc korun. Návratnost investice do jednoho těžařského stroje je tak zhruba dva roky. Doba se ale může taky velmi rychle zkrátit – s růstem ceny bitcoinu. Pokud se jeho hodnota znovu dostane třeba až k 70 tisícům dolarů, kde byl na konci roku 2021, skočí roční výdělek na zhruba 360 tisíc korun.
Bez rizika to samozřejmě není, pokud by hodnota bitcoinu (nebo jiné kryptoměny, která se těží), naopak propadla, doba návratnosti se výrazně prodlouží, nebo zastaví úplně. Kryptoměny ale zřejmě nikdy úplně nezmizí. Na milost jej berou už i některé tradiční finanční instituce a osobnosti investičního byznysu. Svůj vlastní coin teď dokonce vydává zaběhlá – a hlavně úřady regulovaná – americká služba PayPal. A například bitcoin se dá už velmi snadno použít i jako platidlo v Česku.
