Stejná práce, stejná mzda, ať je to kdekoliv, říká poradkyně ministra

Dnes už bývalý zaměstnanec České pošty Petr Hradil se stal celebritou. Vadilo mu, že jeho kolegové v Praze dostávali měsíčně o 3500 korun víc než on v Olomouci. Šel k soudu a vyhrál. Dokonce i u toho Ústavního. Česká pošta teď monitoruje už dalších 150 stížností na rozdíl ve mzdách.

„Mohl by to být precedens,“ komentuje případ Jaroslava Rezlerová, šéfka náborové společnosti ManpowerGroup a zároveň externí poradkyně ministra práce.

Podle zákoníku práce náleží všem zaměstnancům u jednoho zaměstnavatele za stejnou práci stejné hodnoty stejná mzda. Stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se rozumí práce obdobně složitá, namáhavá a odpovědná, kterou zaměstnanec koná za stejných nebo srovnatelných pracovních podmínek, při srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce.

„Že v některých regionech firmy zaměstnance odměňují jinak než třeba v tom pražském, v tom centrálním nebo v tom brněnském, dává logiku. Ale je to nesprávné. Jestli mám jednu firmu, tak by platy na těch jednotlivých pozicích měly být v celé zemi přibližně stejné nebo v nějakém rozptylu,“ říká šéfka Manpower s tím, že i Česká pošta by měla rozptyl pro jednotlivé pozice stanovit.

Samotný fakt, že má někdo v Ostravě nižší životní náklady než jeho kolega v Praze, jako důvod pro nižší mzdu v regionu podle ní neobstojí. Stejně jako argument firem, že by za „ostravskou“ mzdu do Prahy nikdo pracovat nešel.

Že by rovnost mezd platila i mezi zahraničními různě ekonomicky rozvinutými regiony, se Rezlerová nedomnívá. To by totiž znamenalo, že by zaměstnanci české Škodovky mohli požadovat stejné výplaty jako jejich kolegové v mateřském Volkswagenu. A bankéři z českých bank s německým, rakouským či francouzským vlastníkem stejnou odměnu jako „na Západě“.

„Není takový precedens ani neběží žádný takový spor. Takže to asi nehrozí, nicméně zase je pravda, že ty velké mezinárodní nebo evropské firmy přináší do odměňování určité standardy, které na tom trhu ukazují, jak by to mělo správně vypadat. A to si myslím, že je dobré,“ míní Rezlerová.

Ani v rámci naší republiky ale pravidlo „stejná práce, stejná firma, stejná mzda“ moc nefunguje. Tedy jak kde. Zatímco velké mezinárodní firmy si hladinu mezd hlídají, ty menší a střední české se to budou teprve muset naučit.

Zda jsou mzdy na stejných pozicích spravedlivé a rozdíly mezi nimi transparentní – například mezi muži a ženami –, bude hlídat i nová evropská směrnice o transparentnosti odměňování, která se má nejpozději v příštím roce překlopit i do českého práva.

„Ať už tady je. Strašně ji potřebujeme, i když chápu – a je to naprosto relevantní –, že se toho zaměstnavatelé bojí. Odměňování v České republice je fakt velký galimatyáš. Potřebujeme v tomhle udělat pořádek,“ míní Rezlerová, která v otázkách trhu práce radí ministrovi práci Marianu Jurečkovi.

Směrnice přinese nově povinnost firem zveřejňovat průměrné výše mezd na srovnatelných pozicích. Zhruba za rok nebo za rok a půl se začne týkat firem s nejméně 250 a později i nejméně 100 zaměstnanci. Pravidelně budou muset poskytovat informace o struktuře mezd a jejich průměrech.

Protože firmy v posledních letech extrémně bojují o zaměstnance a ti slyší zejména na peníze, rozptyl ve mzdách se dokonce zvyšuje. Třeba mezi ženskými a mužskými mzdami – na stejných pozicích – zeje aktuálně propast 18 procent.

„Zhoršuje se to. Ve chvíli, kdy potřebuji přeplácet, abych přetáhla lidi, specialisty na určité oblasti, tak nemám jinou šanci. Vznikají mi rozdíly uvnitř firmy. Ti, co tam už jsou delší dobu, tím de facto trpí, protože jejich platy zůstávají na nižší úrovni,“ uvedla Jaroslava Rezlerová v Agendě SZ Byznys.

Personální agentura Manpower si začala všímat poklesu poptávky po kandidátech na trhu. „Začal na podzim loňského roku. Poptávky poklesnou do konce roku o 25 až 30 procent. Máme méně inzerátů, méně se nabírá. Platy porostou letos o nějakých pět šest procent,“ uzavírá Jaroslava Rezlerová.