Rebel z ČNB: Nechci strašit, ale kvůli zvyšování sazeb je tu riziko recese

V České národní bance se odehrává střet dvou odlišných pohledů. Většina, tedy pět členů rady včetně guvernéra Jiřího Rusnoka, je přesvědčena, že srazit vysokou inflaci je třeba razantním zvýšením úrokových sazeb tak, aby se zchladila hlavně vysoká domácí poptávka.

Oldřich Dědek a Aleš Michl naopak tvrdí, že za inflací stojí hlavně drahé dovážené zboží, a zvyšovat v Česku úrokové sazby je kontraproduktivní a české hospodářství poškozuje.

Cítíte se v bankovní radě jako rebel?

Já se spíš cítím jako představitel mainstreamu, protože ta debata, jestli reagovat na inflaci zvyšováním sazeb, probíhá napříč centrálními bankami. A jak všichni vědí, tak centrální banky, zejména ty důležité, jako je Evropská centrální banka, americký FED, Bank of England, také tolerují přestřelování inflace a mají pro to své rozumné důvody.

A proti tomu stojí centrální banky, jako ta naše, která se velmi razantně obula do měnové politiky. A samozřejmě jsou zde i další, jako je maďarská centrální banka. A i jinde ve světě: Například Paraguay či Chile. Takže se necítím v globálním pohledu jako nějaký disident.

Ale od toho nás je v bankovní radě sedm, aby se střetávaly různé názory a z toho krystalizovalo nějaké řešení.

Jiří Rusnok při tiskové konferenci po posledním zvýšení úrokových sazeb zcela jasně naznačoval, že sazby hodlá centrální banka zvyšovat i nadále. Poškodí to podle vás českou ekonomiku?

Byl to jeden z důvodů, protože nejen česká ekonomika, ale dalo by se říci i evropská ekonomika, se snaží vymanit z křehkého oživování.

V poslední době je tu poměrně prudký nástup koronavirové krize, do toho se mísí energetická krize, která bude mít výrazný dopad na domácnosti, a nedávno jsme byli svědky i velmi vyostřených problémů v automobilovém průmyslu.

To jsou důvody, které českou ekonomiku přidržují někde na pomezí velmi křehkého růstu.

Koneckonců i naše prognóza přehodnotila ten původní optimismus, který jsme měli ještě před třemi měsíci. Tak jsme snížili odhad růstu ekonomiky na dvě procenta. Otázka je, jestli je to poslední přehodnocení směrem dolů, s ohledem na nové informace, které dostáváme.

A do toho přichází razantní zvyšování úrokových sazeb, které logicky znamená ochlazování ekonomiky. Takže dalším stupínkem od růstové stagnace je recese.

Já nechci strašit nějakou recesí, to si musíme počkat, možná to ekonomika přečká. Ale určité riziko zde je. A proto si myslím, že nemá cenu ho podstupovat.

Guvernér Jiří Rusnok argumentuje, že inflace ekonomiku destabilizuje. Je horším ze dvou řešení riskovat, že inflace bude dlouhodobě vysoká než to, že ekonomiku nějakým způsobem utlumíme?

Tady je potřeba předem říct, že se svým názorem nejsem sám, protože v radě je ještě kolega, se kterým máme podobný pohled na věc. Určitě neponoukáme k vyšší inflaci. A to je dáno charakterem současné inflace.

My se domníváme, že tím převažujícím důvodem vysoké inflace jsou tlaky ze zahraničí. Stačí poukázat na cenu ropy, cenu plynu, cenu námořní dopravy, a to jsou jevy, které ČNB absolutně neovlivní. Ty může jen tolerovat.

I naše prognóza koneckonců říká veřejnosti: Připravte se, že inflace bude kulminovat na začátku příštího roku, někde kolem sedmi procent. Takže to je inflace, kde i zastánci radikálního zvýšení úrokových sazeb nepředstírají, že by s touto inflací šlo něco dělat.

Mí kolegové, kteří volí rychlé zvyšování úrokových sazeb, se domnívají, že by mohly nastat sekundární efekty. To znamená, že by se roztočila mzdově-cenová spirála.

Na to zase my říkáme: Samozřejmě, že teoreticky je možné vše, ale osobně si myslím, že zatím žádné známky nevidíme.

To znamená, že by přidávala výrazně vláda státním zaměstnancům a taky firmy by přidávaly výrazně zaměstnancům ve firmách.

Přesně tak. To je ten důvod. Ale zase si uvědomme, že když se nacházíme v prostředí stagnace a koketování s mírným hospodářským poklesem, tak to není tak jednoduché, aby si odbory řekly, že „my chceme desetiprocentní mzdový růst“ jako kompenzaci za inflaci.

Také si myslím, že velmi důležitý je fakt, že máme decentralizovaný systém mzdového vyjednávání. Není to jako dříve. Často se poukazuje na ropnou krizi, která také způsobila zabrzdění růstu. Ale to byla doba, kdy úloha odborů byla mnohem silnější. A také to byla doba, kdy se běžně aplikovala různá indexační schémata, a to bylo velmi těžké odbourat.

Nyní to závisí na individuální podnikové rovině. Někde na zvyšování mezd mají. Koneckonců si řada firem během covidové krize polepšila. Ale firmy, které jsou na tom špatně, tam se nedomnívám, že by bylo jednoduché, aby odbory nějak tlačily na růst mezd a to následně roztočilo mzdově-cenovou spirálu.