Článek
Tomáš Dvořák pracuje v Londýně, ale ekonomické dění doma v Česku dál sleduje. Právě on je autorem populárního bonmotu o Česku jako nemocném muži Evropy, který utrousil v rozhovoru pro německý deník Welt. K popisu tristní situace tuzemské ekonomiky používá názorný graf, který mimo jiné ukazuje, jak moc se inflace podepsala na domácí kupní síle.
Proč je Česko nemocným mužem Evropy?
Protože – jak se o tom poslední dobou často mluví – ještě pořád podle posledních dat za třetí čtvrtletí nejsme zpět na předcovidové úrovni. Jako jediná země v Evropské unii. To označení je ale samozřejmě velká zkratka. Důležité je, jestli se ocitáme jen v nějaké horší fázi hospodářského cyklu, anebo jestli trpíme nějakou strukturální nemocí s hlubšími kořeny. Jestli je to chřipka, ze které se země sama zotaví, anebo jestli potřebujeme léčbu.
K čemu se přikláníte vy?
Asi nepřekvapím, když řeknu, že se nejspíš jedná o kombinaci obojího. Cyklická složka tam určitě je, mimo jiné následkem hodně utažené měnové politiky u nás i v zahraničí. S ní souvisí vysoká míra úspor, která jde na úkor spotřeby, a těžkosti pro průmysl. V Česku se vyrábějí hodně meziprodukty pro kapitálové statky, tedy pro velké a drahé zboží, které se obvykle kupuje na úvěr. Vyšší sazby tomu nesvědčí, firmy neinvestují, stroje nebo auta se prodávají hůř. Tyto jevy odezní, jsou tu ale i vážnější problémy. Třeba samotná struktura ekonomiky a její vysoká energetická náročnost. Nebo odkládání vstupu do eura, které mohlo zdejší problémy s inflací tlumit.
V jednom z vašich grafů vychází Česko úplně nejhůř z celé EU hned ve dvou dimenzích, ve výkonu celé ekonomiky podle hrubého domácího produktu a ve spotřebě domácností. Obě tyto veličiny spolu hodně souvisí, co jste chtěli tímto znázorněním říct?
Ano, spotřební výdaje domácností tvoří zhruba polovinu HDP. Nám šlo o to ukázat, jak se měnila relativní důležitost různých faktorů, které ekonomiku brzdily. V Česku to loni i letos byla primárně vysoká inflace a na ni navazující propad reálných příjmů spotřebitelů. Je to logické a intuitivní – když ceny stoupnou hodně a mzdy s nimi nedrží krok, jak se to v Česku donedávna dělo, tak domácnosti těžko mohou utrácet. Je ale třeba si uvědomit, že propad reálné kupní síly tu byl opravdu obrovský, od covidu skoro o deset procent. To je pětkrát víc než během globální finanční krize. Mám pocit, že to v Česku pořád dost nezaznívá.
HDP a spotřeba domácností v EU.
Co tak velký propad způsobilo?
Vyšší inflace, která měla řadu příčin. Vedle ní hrála velkou roli zvýšená míra úspor. Dřív se v Česku dlouhodobě držela na úrovni kolem 11 až 12 procent, teď vystřelila na víc než 17 procent. To je rekord, když nepočítáme krátké období v covidu, kdy utrácet de facto nešlo.
Je to nutně špatně?
Je to složitější. Obecně se rozlišuje mezi úsporami z opatrnosti, kdy si lidé tvoří polštář na horší časy, a úsporami z výhodnosti, které jsou motivované vyššími úroky. U nás hrálo roli obojí. V roce 2022 nejspíš převažovala opatrnost a pořád je tento faktor znát. Vedle jedné války v Evropě možná začíná druhá na Blízkém východě, měli jsme tu energetickou krizi, lidé jsou opatrní. V roce 2023 už ale spíš převažovala atraktivita úroků. Stávající stav je učebnicovou ukázkou toho, jak má politika centrální banky fungovat. ČNB chce kvůli inflaci zchladit spotřebu, proto drží úroky vysoko. Spoření je atraktivnější, spotřební výdaje se odkládají, tlak na ceny je menší. Přesně toho chtěla ČNB dosáhnout, z jejího pohledu nešlo o vadu.
Problém ale je, že samozřejmě ne všichni dávají stranou 17 procent svých příjmů. Ve skutečnosti je tento průměr výsledkem hodně nerovnoměrného rozložení úspor. Jedni spoří hodně, protože mají z čeho, jiní snižují spotřebu čistě mechanicky, protože následkem inflace zkrátka nemají z čeho dřívější objem spotřeby zaplatit.
Co nám to říká? Kromě toho, aniž bych chtěl takovou informaci zlehčovat, že jedni se mají hůř než jiní?
Že se nedá úplně spoléhat na rychlý cyklický obrat směrem vzhůru. Někdo by mohl říct, že domácnosti letos jen znormalizují své spořicí chování a ekonomika se zotaví. Bohatší vrstvy ale o moc víc spotřebu nezvednou, to je v ekonomii prokázaná věc. Nemůžete jít do kina patnáctkrát za den. Otázka tedy je, jak rychle se míra úspor vrátí k normálu a jak se podaří rozprostřít zotavení napříč společností. Pochybuji, že tento návrat k normálu půjde tak hladce, jak někteří doufají.
Na čem si představit propad spotřeby o deset procent? Je to hodně?
Přesněji je to osm až devět procent, ale to je pořád obrovské číslo. Pro někoho to může znít zvláštně, vždyť útrata v korunách je přece výrazně vyšší než před pár lety. Jenže – a to domácnosti samozřejmě dobře vědí – když se díváte na množství nebo kvalitu kupovaných věcí, tak dostáváte výrazně méně. Inflace kumulovaně za poslední tři roky vyskočila o víc než 30 procent.
Proč jsou mzdy o tolik pozadu? V Česku je skoro nulová nezaměstnanost a mnohé firmy líčí nedostatek pracovních sil jako hlavní brzdu rozvoje, ministr financí vidí v kombinaci pomalého růstu mezd a nízké nezaměstnanosti hlavní záhadu zdejší ekonomiky…
Souhlasím, že je to zvláštní. Produktivita zdejších firem má svoje limity, ale zároveň nejspíš platí, že Češi si prostě neříkají o víc. Sami jste nedávno psali o tom, na co upozornil Jakub Seidler z České bankovní asociace, a sice že v průzkumech Eurostatu Češi hodnotí zdejší inflaci mnohem smířlivěji než lidé v sousedních zemích, i když objektivní skutečnost tu byla horší. Asi mají pocit, že to není tak zlé. Nebo že nezbývá nic jiného než krizi oddřít. Nevím. Je ale potřeba vidět i to, že nezaměstnanost podle posledních čísel už trochu roste. Může to být signál, že firmy vidí slabý růst v eurozóně a smiřují se s tím, že nemohou všechny pracovníky držet a doufat, že útlum rychle odezní.
Platí, že výdaje domácností se ani příští rok na předcovidovou úroveň nevrátí? Že zůstaneme v průměru chudší?
Ekonomika jako celek se na úroveň roku 2019 vrátí. Ale u domácností rozhodně návrat nenastane, s tím nepočítají ani ty nejoptimističtější predikce. Měříme-li jen spotřební výdaje domácností, tak zpět na úroveň roku 2019 se nejspíš nedostaneme ani v roce 2025. To, čemu se anglicky říká „cost of living“, v Česku zkrátka hodně vyrostlo.
Jsou tedy letošní Vánoce nejchudší za poslední čtyři roky? A ještě nějakou dobu potrvá, než se vrátíme tam, kde jsme už jednou byli?
Ano a dokonce je to optikou vánoční spotřeby možná ještě horší. Protože spotřební výdaje se dělí na dvě množiny. Jednak na nutnosti, jako jsou energie, nájmy nebo jídlo, tam výdaje moc omezit nejde. A pak na věci, bez kterých se obejít lze. Sem patří i většina toho, co se nakupuje o Vánocích. Když nemáte jak omezit výdaje v té první množině, ubíráte v té druhé – a dohnat tento propad tím pádem potrvá déle. Vrátit se na předcovidovou úroveň vlastně znamená dohnat čtyři ztracené roky. A to nemluvím o tom, že ztrácíme ještě mnohem víc předcovidovému trendu. Kdybychom normálně rostli, byli bychom každý rok zhruba o tři procenta dál, místo toho jsme hluboko v mínusu.
Existuje nějaká cesta k rychlému zlepšení?
Je dobře, že si vláda uvědomuje problém se strukturálním schodkem rozpočtu a že se s ním snaží něco dělat. Ale možná by šlo postupovat mírnějším tempem. Zároveň nerozumím tomu, proč centrální banka drží sazby rok a půl na sedmi procentech. Pokud by se dívali dopředu, což je v měnové politice zvykem vzhledem k dlouhé odezvě, tak pro rok 2024 prognózují inflaci kolem dvou procent.
Chápu záměr, aby se inflace v ekonomice nezakořenila, určitě nějakou roli hraje i kalkul ohledně měnového kurzu, který se banka snaží pomocí vyšších sazeb bránit. Ale když se díváme na letošní inflaci, bez toho velkého skoku na přelomu let 2022 a 2023, tak letos už jsou meziměsíční přírůstky hodně nízké. Centrální banka už de facto svého cíle dosáhla, proto někteří členové bankovní rady začali už v průběhu roku hlasovat pro snížení sazeb. Celá bankoví rada se k tomu ale dopracuje zbytečně pozdě.
Platí podle vás, že inflaci přifoukly i firmy? Mluví se o maržové nebo ziskové inflaci, tedy že firmy v úhrnu zvládly zvednout ceny víc, než musely, což lze doložit i makroekonomickými čísly – ve struktuře HDP je vidět, zjednodušeně řečeno, že vydělané peníze putují poslední dobou ve větší míře za kapitálem než za prací, ziskovost firem v úhrnu stoupá, daňové odvody podniků vyskočily o 40 procent…
Ano, to jsou všechno velmi dobré indicie, že minimálně v některých sektorech se něco jako maržová inflace muselo dít. Před covidem se podíl práce na přidané hodnoty sice trošku zvedal, mzdy rostly rychleji než produktivita, ale v posledních kvartálech příděl zaměstnanců zase padá, to je neoddiskutovatelné. Víc jde firmám a méně těm, kdo ve firmách pracují. Existuje řada signálů, že v některých sektorech podniky zvládly marže zvednout. Když se ceny v ekonomice rozkomíhají tak výrazně jako v posledních letech, pár procent marže navíc se hravě schová. Můžete tvrdit, že vám vzrostly náklady o 10, 15 nebo 20 procent, a nikdo neprokoukne, jaká je pravda. Podrobná data nemáme, což je škoda, ale nejspíš teď platí i to, že firmy zvládají brzdit pokles cen, což marže opět zlepšuje. Ceny domácích zemědělců a globálních komodit letos výrazně spadly, ale ceny jídla v českých obchodech spíš stagnují.
Jak je možné, že při tak velkém ekonomickém propadu – možná největším za třicet let – firmy dokáží takto fungovat?
Těžko se to prokazuje, nemáme podrobná data. Ale asi bych dal za pravdu těm, kteří mluví o nedostatku hospodářské soutěže a o tom, že některá odvětví ovládají kartely nebo oligopoly. Je známou věcí, že v Česku už mnoho let funguje oligopol mobilních operátorů, který se nedaří zregulovat. Jisté zlepšení sice v posledních letech nastalo, ale oproti jiným bohatším zemím jsou mobilní tarify stále hodně drahé.
Kolik platíte za mobil v Británii?
Za 20 gigabajtů dat a neomezené volání je to 12 liber, v přepočtu 340 korun. To je myslím proti Česku velký rozdíl. A jsou i jiné sektory, kde zdejší ceny bijí do očí. Třeba ve stavebnictví.
Fialova vláda pro nový rok počítá s obratem k lepšímu, díky poklesu inflace, obnovení růstu reálných mezd nebo poklesu úrokových sazeb. Lepší čísla mají přinést i zlepšení nálady. Podepsal byste to?
Byl bych spíš opatrnější. Nejen výdaje domácností, ale i firemní investice jsou pořád pod úrovní roku 2019 a to jim ještě hodně pomáhá dočerpávání evropských fondů. Máme lepší obchodní bilanci, ale hlavně kvůli poklesu dovozů, což souvisí s útlumem spotřebitelských výdajů. Vyhlídky pro vývozce nejsou moc dobré, eurozóna neroste a stagnuje. Do toho vláda konsoliduje rozpočet. Tím chci říct, že reálné příjmy a výdaje domácností možná už začnou zase růst, ale doženou nás jiné složky ekonomiky.
Čím to je, že země jako Rumunsko, Chorvatsko, Polsko nebo i bohaté Dánsko jsou oproti své startovní čáře roku 2019 tak vysoko v plusu?
Dánsko je trochu anomálie, jejich čísla obrovsky zvedla firma NovoNordisk a její nový lék na hubnutí. Ten efekt je překvapivě silný, průmyslová výroba tam díky tomu vyskočila o 60 procent. Polsko je na úplně opačném pólu než Česko, to je pravda, ale to srovnání je složitější. V případě Polska hraje myslím silnou roli jejich fiskální postoj. Minulá vláda byla fiskálně velmi aktivní, ale za cenu vyšší inflace – která v Polsku vydrží déle než v Česku – a rychlejšího navyšování státního dluhu. Jejich rozpočtová politika teď byla zkrátka úplně opačná než naše.
Nedělá česká vláda chybu, když v těžkých časech tolik bazíruje na úsporách v rozpočtu?
Myslím, že současná vládní koalice úplně nelže, když říká, že nemá zas tak velký manévrovací prostor, protože už má velkou sekeru z covidu. Je tu velký strukturální schodek, který je potřeba řešit. Jiná věc je, že ODS se paradoxně pyšní tím, že stála u jeho vzniku, když spolu s Babišem rušila superhrubou mzdu a snižovala daně. To byla velká chyba.
Proč?
V covidu dávala smysl jednorázová pomoc. Výpadek daní tu ale zůstal natrvalo a odpovídá svou velikostí zhruba přesně onomu strukturálnímu schodku, který potřebujeme řešit. Kdybychom měli prostor udělat podobný fiskální impuls teď, kdy je ekonomika cyklicky dole, mělo by to na ekonomiku lepší účinek. Diskutabilní byl i způsob provedení. Snížení daní nemá v recesi takový efekt jako zvyšování výdajů, zvlášť když z něj – tak jak to bylo v Česku – benefitují hlavně bohatší vrstvy. Vrácení daní do původního stavu by myslím vůbec nebyl špatný nápad. Vládě by to mimo jiné uvolnilo ruce, aby se mohla soustředit na důležité dlouhodobé výzvy, jako je modernizace energetiky.
Neopakuje Česko stejný přešlap jako po globální finanční krizi před deseti lety, kdy si touto formou samo prodloužilo recesi?
Je myslím dobře, že vláda problém strukturálního schodku chápe a snaží se s ním něco dělat. Je to i její přirozená strategie. Za dva roky jsou volby a oni byli zvoleni s tím, že budou s dluhy něco dělat. Takže já mám pro fiskální konsolidaci pochopení – ekonomicky i politicky. Otázka je, jestli by nestačilo postupovat pomalejším tempem. Fiskální politika má být proticyklická. Má jít proti trendu, tlumit výpadky.
Chápu, že v současné situaci je to složité, ale ke konsolidaci vedou i jiné cesty než nutně ta, kterou zvolila vláda. Hlavně na straně daní, kde je prostor pro progresivní zdanění příjmů či větší zdanění kapitálových příjmů, tak aby tyto kroky zasáhly spíš bohatší vrstvy. Na straně výdajů je určitě prostor v oblasti dotací, což je způsob, který by zasáhl ekonomický růst jen relativně málo. Vláda sice o škrtání dotací hodně mluví, ale nejsem si jistý, že to opravdu dělá.
