Pokud nic neuděláme, krize způsobí sociální explozi, varuje bankéř

Veřejné finance nejsou v dobrém pořádku a to může ohrozit stabilitu české ekonomiky do budoucna. „My jsme se odklonili od více než 100 let trvající státní politiky, která byla založená na principech Rašínových,“ říká Tomáš Spurný, který vede Moneta Money Bank.

Podle něho současná, stejně jako předchozí, vláda provádí populistickou politiku, aby zabránila sociálnímu střetu a rozpadu společenské smlouvy. „Jak to dopadne, si netroufám odhadnout. Nicméně pravděpodobnost, že to dopadne špatně, je nyní vyšší než ta, že to budeme schopni racionálně vyřešit,“ dodává šéf Spurný.

Předpokládám, že sektorová daň, kterou teď od ledna schválila vláda, se vám moc nelíbí. Jak se vás dotkne jako banky Moneta?

My jsme byli první, kdo anticipoval a veřejně řekl, že tu daň očekáváme. To jsme učinili jako banka, tuším, 27. července tohoto roku. Samozřejmě daně a smrt jsou nepříjemné záležitosti.

Nicméně, když se podíváte na moje veřejná prohlášení, já jsem řekl, že bych udělal cokoliv pro to, aby u nás byl sociální smír. Protože tu situaci ve společnosti vnímám osobně jako velmi vážnou. Když se na to podíváme z pohledu banky, tak my považujeme daň za ne úplně šťastně koncipovanou.

Je velmi agresivní, vlastně demotivační, protože pokud chcete růst a pokud chcete vytvářet více hodnoty a tu hodnotu přetváříte do zisku, tak pokud přijdete o 60 procent zisku, tak to není úplně motivační. To je švédský socialismus.

Druhá věc, která je nepříjemná, je, že ta daň vlastně není sektorová, že je „punitativní“. Týká se pouze šesti bank v Česku.

Daň postihuje jenom část bank. Máte odhad, kolik budete do státního rozpočtu odvádět navíc?

My si myslíme, že to budou dvě až tři miliardy korun. Taktéž si myslíme, že v podstatě v našich interních plánech ta daň v tříletém horizontu snižuje ziskovost banky o minimálně 10 procent. Ta daň je nepříjemná zejména v tom, že jsme závislí na kapitálovém trhu, a když se podíváte na výkon akcií Monety, tak ta daň v podstatě umazala významnou část hodnoty. My se dnes obchodujeme někde v rozmezí 71 až 74 korun.

Předtím hodnota banky byla vyšší. A je zde jasná souměřitelnost s přesunem hodnoty od akcionářů ke správci daně.

Dotkne se to nějakým způsobem výše dividendy?

Určitě to vliv má. My jsme historicky vypláceli dividendu na úrovni 84 procent. To se týká let 2016 až 2021. A počítali jsme s tím, že budeme vyplácet dividendu na úrovni 80 procent čistého zisku.

Tato politika banky, která je dlouhodobá, je negativně ovlivněná a my v podstatě zatím nevíme, kam nás to posune.

Jak na to reagují vaši akcionáři, kteří jsou převážně ze zahraničí? Jsou to velké institucionální fondy. Máte tam také skupinu PPF, která má třetinový podíl…

Já bych vás poupravil. Já bych odhadl, že 65 procent banky je v českých rukou. Jsou zde tři finanční instituce nebo strategičtí investoři, kteří drží zhruba 50 procent, to je skupina PPF, skupina J&T a pak je to pan Pavel Tykač. Zbytek do 20 procent banky vlastní minoritní převážně čeští akcionáři a 30 procent je v zahraničních rukou.

To mimo jiné znamená, že my jsme významným daňovým poplatníkem nejenom ve vztahu k dani ze zisku. My taktéž nedostáváme žádný benefit z daně z přidané hodnoty.

A zatřetí, když vyplácíme dividendu, tak z této dividendy se odvádí srážková daň, to znamená, že když se podíváte znovu na posledních šest let, tak my se pohybujeme mezi 10 největšími daňovými poplatníky v Česku.

Pokřiví se podle vás nějakým způsobem trh, protože daň se netýká řady menších bank, které často mají svůj byznys model založený na tom, že vklady, které vybírají od střadatelů a platí jim za ně často malé úroky na běžných účtech, ukládají do České národní banky. Vlastně se neživí příliš úvěrováním. Budou banky obecně kvůli dani poskytovat méně úvěrů?

Už se to nyní děje a nesouvisí to s tou daní. Ta ve svém důsledku bude částečně přenesena na spotřebitele a na komerční sektor a na municipální sektor (obce, pozn. red.). Není to tak, že banky jsou zlé, ale toto je empiricky dokázáno.

V mnoha jiných zemích, kde tyto daně byly zavedeny, rostou náklady na bankovní služby. V Česku je to zajímavý experiment, pokud to tak mohu nazvat, protože část bank tu daň platit bude a ten zbytek nebude. Je tady více než 30 bankovních licencí.

Znamená to, že se lze na to dívat tak, že banky, které ji neplatí, tak mají výhodu v hospodářské soutěži. A že to bitevní pole je položeno tak, že tyto banky mají výhodu.

Já jsem překvapený, že tady máme instituci, která se zabývá hospodářskou soutěží – my musíme odpovídat na spoustu věcí, na které se nás tato instituce dotazuje. A zatím se nikdo nedotázal, co si myslíme o tom, jak ta daň bude působit na rovnost hospodářské soutěže.

Budete se bránit právně?

Když se podíváte na Monetu, tak stát je vlastně náš největší zákazník. My máme portfolio obligací českého státu na úrovni 55 miliard korun, což činí nějakých 15 procent naší bilanční sumy. Tak nevím, do jaké míry by bylo pragmatické se se státem přít.

V krizi, kterou nyní prožíváme – a dovolím si tvrdit, že toto je největší ekonomická krize, jakou Česko zažilo od vzniku Československa, se s nikým nechci soudit.

Já chci jako bankéř budovat prosperitu České republiky a hlavně při tom v tomto souboji porazit zahraničně vlastněné banky. To znamená, abychom dokázali, že my jako Češi nejenom, že jsme schopni vymyslet „brouka“, tedy automobil nebo kontaktní čočky, ale i v bankovnictví jsme také schopni soupeřit s těmi obry, s kterými soupeříme.

Já doufám, že stát dodrží minimálně to, že ta daň bude platit pouze tři roky, a doufám jako občan této země, že dojde ke konsolidaci veřejných financí a že dojde ke změně daňového režimu.

Proč si myslíte, že je před námi největší hospodářská krize v novodobé české historii?

Když se podíváme na posledních řekněme 15 let, tak jsme prožili nebývalou dobu nízkých úrokových sazeb, kdy peněz byl nadbytek. Úspor byl nadbytek. Banky postavily své obchodní modely na nízkých úrokových mírách a na relativně rychlém růstu.

Protože ty úrokové míry umožnily mnoha lidem nejenom v Česku, ale napříč Evropou získat bydlení, které je větší, kvalitnější, protože financování těchto hypoték bylo velmi levné. Toto je něco, co se nevrátí.

Chcete tedy říct, že ty vyšší úrokové sazby budou ekonomiku tlumit či ničit?

Budou ji tlumit, neboť lze také říci, že ekonomika byla do značné míry podporována „dopingem“ levných peněz. A ty levné peníze vytvářely na konci celého příběhu sociální stabilitu. Toto je pryč.

Druhá věc, která vlastně nastala, že státy se významně zadlužily v důsledku covidové pandemie.

Třetí věc je, že zde máme nefunkční trh s cenami energetiky, kde například u elektřiny, které je v Česku nadbytek, tak dnes platíme evropské ceny zastropováním a různými záplatami.

Stát se snaží řešit důsledek, ale už nikdo nechce řešit prvopočátek této energetické krize, který nejenom, že spočívá částečně v zelené politice, ale hlavně spočívá v tom, jak jsou tyto ceny určovány.

My dnes platíme z veřejných rozpočtů za neefektivitu toho tržního systému, který byl v Evropě vytvořen za posledních 20 let, a toto povede k sociální explozi, pokud se to nebude rychle adresovat. To je další část té krize.

A poslední část krize je změna očekávání společnosti.

Narážíte zřejmě na inflaci?

Zejména na to, že v době covidu se vytvořila falešná očekávání, že stát může sanovat životní úroveň občanů, ať se děje cokoliv.

A já neříkám, že ta očekávání jsou špatná, ale my si je prostě jako země nemůžeme dovolit, neboť jsme velmi zadlužení.

Ale zároveň nedisponujeme stejnými veřejnými statky nebo aktivy, které vidíme například v západní Evropě v sociálních státech.

Jaký vidíte tedy výsledek těchto tří faktorů, které jste zmínil. Zvládne stát konsolidovat veřejné finance. Vidíte tam nějakou tendenci?

My jsme se odklonili od více než 100 let trvající státní politiky, která byla založená na principech Rašínových – kde byla určitá fiskální disciplína. A od toho jsme se úplně odklonili.

A nyní jsme v politické situaci, kdy naše volená reprezentace – i když se podíváme na tu více doleva či současnou politickou reprezentaci – je de facto populistická, poněvadž se snaží zabránit sociálnímu střetu a rozpadu jakéhosi kontraktu v naší společnosti.

A jak toto dopadne, já si netroufám odhadnout.

Nicméně pravděpodobnost, že to dopadne špatně, je nyní vyšší než ta, že to budeme schopni racionálně vyřešit.

Důsledkem těch věcí, o nichž jste mluvil, hlavně té nesmírně expanzivní fiskální politiky – to znamená půjčování a utrácení státu od Ameriky přes západní státy až po českou ekonomiku, je rychlý růst cen. To znamená spotřebitelská inflace. Bojuje proti inflaci podle vás Česká národní banka dostatečně?

Já si myslím, že ano. V podstatě z toho, co já vidím zvenku, tak jsou tady dva jevy.

První je, že byly zvýšeny úrokové míry na současnou úroveň sedmi procent, tedy krátkodobé klíčové sazby.

Samozřejmě bychom mohli diskutovat o tom, že by bylo účinnější, kdybychom tyto sazby krátkodobě zvýšili na úroveň 15 procent či více, a tím se snažili inflaci zaškrtit, ale znovu jsme u toho sociálního smíru. Toto by znamenalo nesmírně tragické důsledky nejenom pro domácnosti, ale pro celou řadu podniků.

A my bychom pacienta uzdravili od inflace, ale zabili bychom potenciál České republiky z hlediska výkonu a přidané hodnoty, kterou naše ekonomika je schopna produkovat.

Já si myslím, ten druhý faktor je, že Česká národní banka se úspěšně snaží řídit hodnotu kurzu české koruny proti klíčovým měnám. To znamená zejména proti dolaru, ale i euru.

Říkáte sám, že přichází poměrně silná krize, kterou většinou odnesou nejvíc nejmenší ekonomiky, k nimž patříme. Jsme exportně zaměřená, otevřená ekonomika, máme volný plovoucí kurz. Je podle vás reálné kurz do budoucna udržet?

Já se obávám, že v budoucích 18 až 24 měsících, pokud se nedostaneme do situace, kdy se inflace zpomaluje (a to je do značné míry funkce toho, jakým způsobem budou vypadat komoditní ceny, tedy pokud inflace bude dále na významně vysoké úrovni), že vůle udržet inflaci v nějakých koridorech bude ochabovat.

To je naprosto normální reakce, protože uvidíme s tímto spojené jiné jevy, jako je nezaměstnanost. Potom uvidíme to, že i tam, kde lidé nezaměstnaní nejsou, tak ty sociálně slabší skupiny budou opravdu strádat ještě více, než strádají v roce 2022.

Já si myslím, že historicky, když se podíváme na rok 2022, tak se zapíše do učebnic jako rok, kdy jsme zde měli největší propad životní úrovně od ekonomické transformace.

Tady je dilema. Buď Česká národní banka může zvýšit úrokové míry výrazně nad 10 či 15 procent a ekonomika se zadusí. Po rychlém zadušení, které podniky i domácnosti mohou přežít, protože mají vysoké úspory, by mohl následovat rychlý restart. Druhou možností je výrazný propad reálné kupní síly kvůli dlouhodobé inflaci. Kterou z těch možností vidíte jako lepší?

Já vidím jako lepší stav současný, a to z toho důvodu, že cokoliv se udělá v naší zemi na makroekonomické úrovni, tak musíme brát v potaz to, jaká je politická realita této země.

Takže z teoretického hlediska se chovat jako se chovala federální banka ve Spojených státech v sedmdesátých letech – kdy sazby byly navýšeny na úroveň 20 procent – a vedlo to k vysoké míře nezaměstnanosti atd. a země to absorbovala.

Já si myslím, že tuto kůru nelze praktikovat v tak malé zemi, jako je Česko, které je otevřená ekonomika. My nejsme bohatá země. A dle mého názoru si Česko tento sociální šok prostě nemůže dovolit. Já jsem více doleva od „jestřábů“ (bankéřů či ekonomů s agresivnějším přístupem, například i pro zvyšování úrokových sazeb, pozn. red.), protože si myslím, že máme zodpovědnost se postarat o to, aby tady existoval sociální smír.

To si myslím, že by měla být první priorita – všech elit, které máme zvolené – a to samozřejmě s sebou nese cenu.

Cenou toho přístupu je pomalejší růst do budoucnosti. Možná i celkově nižší míra vzrůstu prosperity. Ale k čemu je prosperita, když se budeme bát vyjít na ulici?

Pojďme na praktičtější věc. Jaká je teď poptávka po úvěrech, kdy ekonomika zpomaluje. U hypoték jsou obří propady. Bude to pokračovat i v příštích měsících?

Poptávka je velmi omezená. Poskytneme zhruba kolem 18 až 20 miliard korun v hypotekárních obchodech. V předchozím roce to bylo 50 miliard, takže ta ztráta poptávky je zcela evidentní.

Jde to napříč spotřebitelskými úvěry i úvěry pro podnikatele?

Vidíme na frontě spotřebitelského financování mírný pokles. Ten je v podstatě někde mezi pěti a sedmi a půl procenty meziročně. To není úplně dáno nižší poptávkou. Schopnost úvěrování je omezena inflací. Jakmile máte inflaci, která zasahuje domácnosti, tak musíte přepočítat náklady dané domácnosti.

Domácnosti se snižují reálné příjmy, a tím disponibilní příjem, a tím se snižuje úvěruschopnost lidí, kteří u nás žádají. Takže je to dáno spíše regulatorní a obezřetnou politikou banky. Ale děje se to napříč spektrem.

Co se týká podnikového sektoru, tak tam vidíme opravdu prudký propad v investičních úvěrech. Zvláště tam, kde lidé před rokem, dvěma neváhali investovat do nových technologií, do rozvoje stávajících aktivit, do modernizací…

Zejména u subjektů, které nemají úplně nejlehčí čas. Jsou rozzlobeny stávající bankou a mají snahu najít levnější financování, a toto jsou samozřejmě obtížnější projekty, které můžete financovat.

Já si myslím, že nejenom my, ale i ostatní bankovní sektor začal být velmi obezřetný.

To se nejvíce projevuje ve financování stávajících či připravovaných realitních projektů.

To znamená, že je velký prostor k tomu, aby ceny realitních projektů klesaly. Odhadujete, že poklesnou ceny nemovitostí?

S tímto naštěstí počítáme. Naše pozice je taková, že máme jako banka portfolio zhruba 130 miliard korun. V celém bankovním systému je to někde kolem 1 600 miliard. Moneta je někde na úrovni kolem 55 procent hodnoty úvěru oproti hodnotě nemovitosti – takže v těch velkých číslech. Jsme na tom relativně dobře.

Já si myslím, že drtivá většina bank je na tom relativně dobře. Nesmíme zapomínat, že české hypotéky jsou typicky zafixovány cenově na dobu pěti či sedmi let, a tudíž u většiny klientů k úpravě úrokové míry na hypotékách dojde v následujících třech letech.

Ten problém nebude rychle viditelný. Já bych se obával. Více ty problémy uvidíme u klientů bank, kteří jsou více zaměřeni na spotřebu a nemají finanční rezervu. Nesou s sebou relativně vysokou dluhovou zátěž u spotřebitelských úvěrů.

Tam se prvotní jevy toho, že někteří lidé mají problém, dají najít. Je to tím, že v posledních několika měsících bylo relativně hodně zveřejňováno v médiích, že stát pomůže se zastropováním energií. Tak mnoho lidí trošku „nechalo tu kánoi odplout“. A nyní jim přišly účtenky za zálohy.