Místa, kde vládne jen hotovost. Záchrana přišla na benzince

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Je pozdní odpoledne a já se vydávám do pražských ulic prozkoumat, zda existují místa, kde se ještě v turisticky rušném centru nedá platit kartou. Jsem si takřka jistá, že ne, protože sama nosím v peněžence jen pár drobných a několik bankovek.

Vcházím do starožitnictví za Obecním domem a když chci platit za jednu starou fotografii sto korun, dozvídám se, že abych mohla platit kartou, musím si koupit ještě něco navíc, protože bezhotovostně lze platit až od 500 korun výš. „Pročpak?“ ptám se. „Kvůli bankovním poplatkům,“ dozvídám se od prodavače.

Vcházím na Ovocný trh a mám chuť na kávu. V přeplněné cukrárně v přízemí kubistického domu U Černé Matky Boží vidím servírku, jak přicházejíc k hostům drží v ruce platební terminál, a tak si zkusím dát kávu o patro výš v Grand Café Orient, o kterém mi někdo říkal, v něm berou jen hotovost.

Je to tak. Piktogram přeškrtnuté platební karty lze vidět hned u vstupu do kubistické kavárny pod obrázkem přeškrtnuté cigarety a dále je vyobrazen hned na první stránce menu. I tak si ho však méně všímavé hosté nemusejí všimnout. Takže když chce rodinka platit za čtyři zákusky, dvě kávy a dvě limonády zhruba 700 korun, musí lovit z peněženky peníze hned oba rodiče, aby dali útratu dohromady.

„Nepřicházíte tím o ‚kšefty‘, když zde nelze platit kartou?“ ptám se. I zde podle obsluhujícího číšníka karty neberou kvůli poplatkům bankám. „Náš majitel si vždy jednou ročně nechá spočítat, kolik by vydal na poplatcích za terminál, a tuto částku věnuje na obnovu uměleckých památek, například kubistické kaple na Žižkově, anebo nakoupí obrazy a dává je muzeím za korunu,“ popisuje číšník, na jaké mecenášské účely prý putují peníze za ušetřené poplatky bankám.

V Michalské ulici na Starém Městě sídlí multikulturní klubovna Zázemí pořádající pravidelné koncerty na dvorku. Na baru visí cedulka s nakreslenou tisícikorunou a informací, že za občerstvení se platí jen v hotovosti. „To děláte kvůli bankovním poplatkům?“ ptám se poučeně. Spolumajitel klubovny říká, že ne.

„Nikdo z nás zde není z gastra, působíme spíš jako alternativní klub a o peníze nám primárně nejde. Nelíbí se nám, jak bankovní korporace nakládají s daty svých klientů, a zároveň jsme přesvědčeni o tom, že je třeba zachovat analogový svět pro lidi, kteří neumějí nebo se nechtějí pohybovat v tom elektronickém,“ vysvětluje filozofii podniku Vratislav Podroužek, který vystudoval andrologii.

Před osmi lety, kdy klub vznikal, podle něj nebylo třeba mít terminál, protože hosté byli zvyklí platit v hotovosti a málokdo z místních, kterým je klub určen, platbu kartou vyžadoval. Poslední dva roky se podle Podroužka situace v tomto ohledu mění a platbu kartou vyžaduje stále více lidí.

„Pokud by se to ekonomicky ukázalo jako neúnosné, tak náš postoj znovu zvážíme, ale zatím odchází jen menší část hostů a pro ostatní není problém si vybrat peníze z nedalekého bankomatu,“ vysvětluje.

A jak tuto filozofii vnímají hosté? „Je mi to moc sympatické. Zvykl jsme si na to a myslím si, že to částečně i utváří komunitu lidí, kteří sem chodí,“ říká Tadeáš Polák, který klubu pomáhá s kulturními akcemi.

Na Staroměstské náměstí se rozsvěcují světla venkovních restaurací a vedle nich do popředí vystupují osvětlené průhledné výlohy salonu Thajský ráj, za nimiž je vidět cizince, jak si užívají masáž zad či nohou.

„Jak to mají zde?“ říkám si a vstupuji dovnitř. „Berete karty?“ – „Ne, nemáme terminál, nikdy jsme ho neměli, ale bereme i eura či dolary, pokud nemáte české koruny, nebo si můžete vybrat peníze kousek odsud,“ dozvídám se od obsluhy.

Chvíli pozoruji cizince, kteří si chtějí dopřát patnáctiminutovou masáž nohou pro dva, ale 800 korun v hotovosti nemají, a tak muž dopřává masáž jen své ženě, sám sedí na lavičce a pozoruje ji. Ačkoliv salon očividně ztrácí část zákazníků kvůli tomu, že v něm nelze platit kartou, zájem o masáže je v devět hodin večer tak veliký, že je zřejmé, že ho potenciální úbytek tržeb netrápí.

Následující den vyrážím na sever Čech. Majitelka malého penzionu u Mladé Boleslavi, který ubytovává pracovníky různých dodavatelských firem pro automobilku Škoda Auto, přestala brát karty kvůli omezeným službám terminálu.

„Kvůli EET jsme si pořídila terminál, který vedle akceptace karet nabízel i jejich evidenci, což mi vyhovovalo. Letos však banka tuto službu po konci EET zrušila a zůstala jen ta základní, takže musím znovu vypisovat příjmové doklady či faktury a práci mi to neusnadňuje. Navíc bych musela platit 400 korun měsíčně za pronájem a až tři procenta z každé platby, takže se mi to dál nevyplatí,“ vysvětluje majitelka penzionu.

Platba hotovostí prý není pro její klienty problém. „Přijíždějí třeba na týden a vždy vybaveni od zaměstnavatele hotovostí na několik dní, z které si platí ubytování, jídlo, opravy či nářadí,“ dodává majitelka penzionu.

Mířím do Bedřichova – startovního místa turistů objevujících Jizerské hory. Penzion Uko má na dveřích své restaurace nápis, že karty nebere z technických důvodů. Od servírky se však dozvídám, že podnik karty nebere už od covidu, což je trochu problém, protože nejbližší bankomat je o několik stovek metrů dál a v obrovském vedru, které panuje, se mi k němu nechce trmácet.

Objednávám si tak jen limonádu a při placení se od servírky dozvídám, že hlavním důvodem je údajně to, že podnik potřebuje mít v kase hotovost, protože hotovost od něj chtějí i jeho dodavatelé, a kdyby všichni platili kartou, nebudou jí mít dostatek. „Hosty penzionu upozorňujeme předem e-mailem, že se zde platí v hotovosti, a zřídili jsme také nově platbu přes QR kód,“ dodává číšnice.

V restauraci U Kryštofa v Kryštofově údolí narážím na zcela odlišný přístup. Hotovost mi dochází, tak si kupuji jen malou malinovku za 25 korun a při tak malé útratě mi je až trapné si říkat o terminál, ale obsluha mi ho bez váhání přistrčí.

„Otevřeli jsme těsně před covidem. Skoro nikdo z turistů, z kterých žijeme, nemá hotovost, takže to byla nutnost. Moc nám to pomohlo, protože jinak nám odcházel více než každý desátý člověk. Navíc obsluha je příjemná a jednoduchá, takže v tom nevidím žádný problém,“ říká mladá žena za pípou.

V obchodě se smíšeným zbožím v Křižanech se znovu dostávám k tématu bankovních poplatků v okamžiku, kdy si na pultě přečtu oznámení, že kartou lze platit až při útratě nad 100 korun. „Každý měsíc platím za pronájem 800 korun a k tomu procento z každého nákupu. Je to pro mne hodně, ale musím terminál mít, protože jinak mi odcházela zhruba polovina zákazníků,“ vysvětluje prodavačka.

A mířím do dalšího turistického ráje – do městečka Doksy u Máchova jezera. V kavárně Republika si dávám další limonádu a dozvídám se, že „zde“ nikdo terminál nemá a všichni jsou na to zvyklí.

Popojíždím ještě dál do Starých Splavů, které byly na přelomu 19. a 20. století známé jako proslulá dovolenková destinace v Rakousku-Uhersku a později se do nich sjížděli zámožní hosté v době první republiky a ještě později odboráři ROH. Dnes má obec nejlepší doby za sebou. Mnoho domů je opuštěných, chatky na pláži rezavějí a studentka v kiosku v přístavišti hlásí, že karty nebere a nebere je v okolí asi nikdo.

A má pravdu. Ani hotel Karel Hynek Mácha s výraznou červenou fasádou je nebere. Ve velké prostorné venkovní restauraci sedí několik místních lidí, kteří se skoro až diví, že si někdo kolem deváté hodiny večer sedá ke stolu a chce jíst.

Každého potenciálního strávníka už dopředu a důkladně varují nápisy Cash Only s obrázkem přeškrtnuté platební karty. Jsou všude – u vstupu, na dřevěném sloupu uprostřed terasy jsou dokonce dva z každé strany a pak jsou ještě pro jistotu na každém stole.

Host jim nemůže uniknout, a tak když si v jídelním lístku přečte, že smažený květák s bramborem stojí 170 korun a on v ruce dřímá jen sto korun, může si na něj nechat zajít chuť a dát si jen tonic. Na to „cash“ stačí. „Proč zde nejde platit kartou?“ ptám se. „Prostě nejde, já nevím,“ odpovídá číšník. „A neměli byste větší tržby?“ – „Nevím, asi ne,“ uzavírá lakonicky.

Z reportáže po severu Čech tak odcházím s poznáním, že bez nadité peněženky se v mnohých místech nenajím, nenapiji ani neubytuji. Mou záchranou na cestě zpět do Prahy se tak stává místní benzinka, kde do sebe hladově soukám párek v rohlíku a zapíjím ho nealkoholickým pivem. Uf, aspoň že zde šlo platit kartou.