Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Příjmy českých domácností jsou stále východní, za energie však po jejich zdražení platíme západní ceny. Česko patří mezi země, které energetická krize a s ní spojené zdražení zasáhlo nejvíce.
Pro představu, pokud bychom brali jako srovnávací bod rok 2015, tak se u nás ceny energií téměř zdvojnásobily.
Ve třech zemích, které zasáhla „velká inflace“ nejcitelněji, tedy v Estonsku, Česku a Polsku, zdražily energie pro domácnosti nápadně víc než kde jinde.
Nejvíc přitom bylo postiženo Česko. Ve srovnání s cenou roku 2019 platí tuzemské rodiny za elektřinu o 90 procent navíc, u plynu o 96 procent. V obou případech bylo podle Eurostatu inflační zdražení druhé nejvyšší v Evropě, v případě elektřiny po Estonsku, u plynu po Rakousku.
Většina východoevropských států si přesto udržela o poznání nižší energetické ceny, než je evropský průměr. Opět jinak jsou na tom Češi, kteří podle Eurostatu platili ve druhém pololetí minulého roku za kilowatthodinu 31 eurocentů, tedy sedmou nejvyšší cenu v EU.
O něco lepší bilanci mají tuzemské dodávky plynu. S cenou 11 centů patřilo Česko k průměru EU, i když ve většině východoevropských zemích platili lidé méně.
Důvodem, proč české domácnosti vyšší ceny energií absorbovaly, může být fakt, že se roční příjmy tuzemských rodin podle šetření EU-SILC od roku 2019 do roku 2023 zvýšily dost na to, aby větší část zdražení včetně energií pokryly.
Platí to speciálně pro chudší domácnosti. Příjmy desetiny nejchudších vyrostly o 38 procent, především valorizací důchodů a sociálních dávek. Energie však zdražily dvakrát, a proto chudší domácnosti, pokud se nerozhodly šetřit, utratily za energii o poznání větší část svých rozpočtů než dříve.
Navzdory tomu však Češi i nadále patří k těm, kteří jsou poměrně schopní energie hradit. Pro představu, v loňském roce nebylo schopných své bydliště adekvátně vytopit zhruba šest procent obyvatel, evropský průměr je 10,6 procenta.
To však neznamená, že by se problém Česka netýkal. Od roku 2014 u nás dlouhodobě podíl lidí, kteří nemohou dostatečně topit, klesal. Až do loňského roku, kdy se meziročně více než zdvojnásobil. Průměr Unie je přitom zhruba 1,1násobný meziroční nárůst.
A neschopnost vytápět je jen jeden z indikátorů energetické chudoby.
„Při interpretaci indikátorů je důležité jich používat vícero, protože každý ukazuje energetickou chudobu z jiné perspektivy a sám o sobě nemusí stačit,“ říká pro SZ Byznys odbornice na problematiku z Asociace pro mezinárodní otázky Kristina Zindulková. Zindulková se tématem zabývá dlouhodobě, připravila například factsheet, který situaci přibližuje.
„Například české domácnosti v mezinárodním srovnání méně často přiznávají, že si nemohou dovolit dostatečně vytápět byt nebo že mají dluhy na energiích. I tak se problém energetické chudoby oproti dobám před energetickou krizí zdvojnásobil,“ vysvětluje Zindulková.
Jak se počítá energetická chudoba
- Analýza používá jako primární podklad data z reprezentativního šetření Příjmy, výdaje a životní podmínky domácností za rok 2023, které zpracovává Český statistický úřad na vzorku více jak 8500 domácností.
- Údaje jsou následně přepočítané na celou populaci. Kvůli možné statistické chybě jsou proto výsledné údaje o počtu osob uvozované slovem „přibližně“.
- Do energetické chudoby se počítají domácnosti, které splňují některý z následujících indikátorů:
„Nejvíc lidí postihuje v Česku energetická chudoba tím, že mají vysoký podíl výdajů na energie, což se klasicky počítá buď v porovnání s mediánem výdajů (tzn. kdo má výdaje na energie jako podíl svého rozpočtu větší než dvojnásobek toho, co platí mediánová domácnost), nebo konkrétním podílem (např. v prvních definicích energetické chudoby v Evropě to bylo 10 %, nová studie 2023 počítá těch 20 %),“ dává odbornice konkrétní pohled.
Oblasti nejvíce zasažené růstem energií.
Podle Zindulkové je tak už nyní energetická chudoba velký problém. Zejména v kontextu souběžně probíhající krize bydlení. „Obě mají přitom překrývající se řešení, zejména výstavbu energeticky účinného sociálního bydlení a renovaci nájemního bydlení,“ navrhuje cestu. To jsou nicméně velké výzvy, kde je důležité vyvážit politiky, které k zateplování motivují a které chrání zranitelné skupiny.“
Motivačními politikami jsou podle Zindulkové ty podpůrné (finanční, administrativní, poradní) nebo restriktivní, které například určí energetické standardy budov, například jako evropská regulace týkající se novostaveb.
„Bez obou těchto nástrojů může být zateplování příliš pomalé a může zamykat domácnosti v závislosti na fosilních palivech,“ pokračuje.
„Musí brát ale ohled právě na práva nájemníků a zranitelných domácností, protože v opačném případě hrozí zvyšování nájmu. Řešení může být například skrze opatření proti řetězení nájemních smluv, skrz podporu sociálního bydlení. V zahraničí například fungují podmínky samospráv, aby nové výstavby povinně poskytly nějakou část obytné plochy jako sociální bydlení,“ doplnila.
