Chybí odvaha k reformám, bez nich budeme dál stagnovat, říká David Marek

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Česku se ekonomicky nedaří. Stát i domácnosti málo investují, průmysl neroste, podniky i občany trápí byrokracie a ceny jsou vysoké. Poradce prezidenta Petra Pavla a hlavní ekonom konzultační společnosti Deloitte David Marek v rozhovoru pro SZ Byznys říká, že bez odvahy k hlubokým reformám se tento trend neobrátí.

Proč jako země hospodářsky stagnujeme?

Ten problém má hlubší kořeny a začal už někdy v minulé dekádě. Evropa technologicky zaostává za Amerikou a Asií a začíná nás to dohánět. Česko je navíc velmi silně navázáno na německou ekonomiku a pokud se nedaří Německu, hlavně německým automobilkám, tak se nedaří ani Česku. Odpoutat se od této závislosti, od té negativní vlny, kterou můžeme pozorovat už zhruba 10 let ve vývoji německé ekonomiky, nebude jednoduché. Bude to stát nemalé úsilí a prostředky, protože to znamená do značné míry přeorientovat stávající model české ekonomiky.

O potřebě změnit hospodářský model se mluví dlouho, mluví o ní premiér Fiala i třeba Hospodářská komora, ale zatím jsou to jen hezké řeči. Jak by se taková změna měla provést?

Já bych souhlasil s tím, že prozatím je to volání po změně, řekněme, neucelené a nestrukturované, nicméně ten hlas sílí. To je pro mě indikace toho, že situace je stále vážnější. Já si myslím, že tomu opravdu chybí nějaká strukturovaná vize, to znamená někoho, kdo by si byl schopen sednout a říci si, tyhle věci jsou důležité, tyhle jsou provázané, a je potřeba začít na několika málo pilířích, které krátkodobě i střednědobě mohou něco stát, ale dlouhodobě přinesou výsledky. Sportovní terminologií je teď třeba začít trénovat, trénink bolí a bude to přinášet různá zranění, ale nám nejde o to, jak se budeme cítit za týden, ale o to, v jaké budeme kondici za rok nebo dva. O to se teď hraje.

Čím by taková změna měla začít?

Musí se najít někdo, kdo bude schopen uvažovat strukturovaně a říct, teď zainvestujeme do školství a za 20 let to přinese takové plody, teď změníme financování vědy a výzkumu a změníme i podporu vědy a výzkum ve firmách a to za 10 let může přinést takové plody, teď změníme daňový systém, což může něco stát, protože jsme fiskálně konsolidovali, ale je potřeba se zamyslet, aby daňový systém nejenom doručoval daňové příjmy, ale také reagoval na potřeby ekonomiky, a zase bude to mít nějaké efekty za pět, za 10, za 15 let.

O školství, vědě a výzkumu i o daních se ale mluví pořád…

Proto je třeba takovou ucelenou úvahu převést do konkrétní hospodářské politiky. To je druhý pilíř. Musí se najít odvaha tu politiku realizovat, protože to není jednoduché. Politik, který bude mít odvahu s něčím takovým přijít, možná další volby nevyhraje. Ale v tom je ta odvaha začít s takovými změnami. Podobný úspěšný obrat nastal v řadě zemí, kde takovou odvahu politici našli. My teď čekáme na generaci politiků, která tuto odvahu bude mít. Ta současná ji nemá.

V kterých zemích se to povedlo?

Například v Jižní Koreji po válce. Ta země byla naprosto zdevastovaná a dnes je špičkou v technologickém vývoji. Pak třeba Irsko. Já jsem tam byl na Erasmu v polovině 90. let a když se podívám, kde bylo Irsko tehdy a kde je dnes, to je obrovský rozdíl. Nejen svou agresivní daňovou politikou Irsko přilákalo centrály firem, ale dnes je v těch centrálách soustředěn i výzkum a vývoj a celá řada služeb, souvisejících s fungováním nadnárodních řetězců. A ano, i ta agresivní fiskální politika může být součástí receptu vedoucího k úspěchu. Méně nápadným příkladem změny je Dánsko, které před 20, 30 lety nebylo žádným tygrem, ale když se dnes zeptáte mladých lidí, kde se dobře žije ze společenského i ekonomického hlediska, Dánsko bude určitě na jednom z předních míst.

Myslíte, že je po takové změně hospodářského modelu vůbec poptávka mezi voliči? V posledních letech pozorujeme hlubokou polarizaci a politici kromě ekonomických aspektů berou určitě do úvahy i to, aby svým jednáním tu situaci ještě nezhoršili.

To je asi, jako když se někoho zeptáte, jestli chce mít dokonalou postavu do plavek. Každý vám řekne, že ano, ale když mu vysvětlíte, že cesta k tomu znamená tohle, tohle a tohle, a to už vám řekne, to nechci. Takže odvaha politiků je i dělat věci, které jsou neoblíbené. Politik s vizí, který není populista, by měl být schopen udělat i věci, které jsou krátkodobě a možná i střednědobě nepopulární, ale které i přes nevůli voličů zařídí v budoucnosti jejich vyšší životní úroveň.

I když to voliči nechápou? Není k tomu nutnou podmínkou společenský konsenzus?

V demokratické společnosti to ani jinak nejde. Odvážný politik může dělat neoblíbenou politiku jedno volební období, pak už pokračovat nebude. Takže ano, k dlouhodobým reformám je potřeba i širší společenský konsenzus. Právě proto by to mělo být součástí reformního úsilí. Pokud vláda chce, aby voliči pochopili i ty nepopulární kroky, pak je nejlepší cestou vzdělávání. Jenom vzdělaný národ dokáže pochopit i neintuitivní krátkodobé změny, které jsou dlouhodobě ku prospěchu.

Jakou roli ve formulování hospodářské změny hrají oborové organizace, například Hospodářská komora nebo Svaz průmyslu? Já bych řekl, že spíše prosazují zájmy svých členů a hájí status quo.

Zájmem Svazu průmyslu nebo Hospodářské komory jsou samozřejmě aktuální zájmy jejich členů, ale už i z jejich strany začíná zaznívat kritický hlas právě směrem k dlouhodobému směřování české ekonomiky. To je zajímavé, protože primárně by za takovým úsilím měla stát vláda, respektive politické strany, které by měly přicházet s idejemi, jak dlouhodobě uspět a s těmito idejemi potom soupeřit o voliče. Absence takové vize a následně její realizace je ale už tak markantní, že právě i ty subjekty, které by primárně měly sledovat krátkodobé nebo střednědobé zájmy, už se dnes orientují právě i na dlouhodobé směřování české ekonomiky.

Takže vlastně suplují roli někoho jiného?

Chybí tady subjekt, který by měl jednak schopnost úvahy o dlouhodobém vývoji české ekonomiky a za druhé odvahu ji zrealizovat. Ať se podívám na jakoukoliv stranu politického spektra, tak tam neexistuje subjekt, který by tuto potřebu byl schopen realizovat.

To zní jako obžaloba současné vlády. Chybí jí odvaha?

Ono to nezní jako obžaloba, ona je to obžaloba současné i předchozích vlád, které nebyly a nejsou schopny to udělat. Ať mě někdo z nich vyvede z omylu a přijde s receptem, jak se z té dlouhodobé setrvalé stagnace dostat. Potom svoji obžalobu rád stáhnu.

Část politiků i společnosti viní z hospodářských potíží současnou evropskou politiku a hlavně Green Deal, tedy soubor opatření, která mají omezit dopady průmyslu na klima. Mají pravdu?

Já bych to úplně nespojoval. Pokud máme nějaké neekonomické cíle, ať už se to týká společnosti, klimatu nebo čehokoliv jiného, pak my jako ekonomové to bereme prostě jako omezení, které musíme akceptovat a k tomu přizpůsobit hospodářskou politiku. My ale i za stávající situace děláme tolik chyb, například právě v nadměrné byrokracii, jejíž omezení by nám přineslo mnohem více, než co nás stojí naplňování jiných ekonomických cílů. Až přestaneme dělat zbytečné chyby, pak si můžeme stěžovat na někoho jiného.

Může vláda podpořit hospodářský růst rychle, v řádu měsíců?

Nejrychlejší krátkodobá cesta je přes snížení daňové zátěže firem, to znamená zrychlení odpisů. To je standardní recept, známý desítky let. Dalším je přesun daňové zátěže od práce a podnikání směrem ke spotřebě, respektive nepřímým daním. K tomu v rámci fiskální konsolidace bohužel nedošlo a naopak se zvýšila sazba daně z příjmů právnických osob a snížilo se inkaso DPH, což je vlastně přesně opačný postup, než by bylo potřeba.

Budu se opakovat, ale o vysokém zdanění práce a zbytečně nízkých sazbách některých jiných daních se také mluví dlouho. Proč myslíte, že se do toho vláda nepustila?

Možná místo vysvětlení poukážu na dva příklady. Těmi je pro mě absurdní diskuze o spotřební dani na tiché víno a teď nově i o spotřební dani na nadměrně slazené nápoje. To je pro nás ekonomy taková situace, kdy si uděláte popcorn, sednete si před televizi a sledujete to absurdní drama.

Jak myslíte, že se bude Česko hospodářsky vyvíjet dál? Najde se někdo s odvahou k reformám?

To je velmi ošemetná otázka. Můžeme mít model na vývoj inflace, průmyslové výroby nebo HDP, ale model na domácí politiku bych se neodvážil sestavovat. Můžu ale vyjít ze současné situace a ta je smutná, protože nevidím nikoho, kdo by byl schopen udělat takovou malou revoluci a přesměrovat hospodářskou politiku někam úplně jinam. My se zatím utápíme v každodenní politice, kdy hasíme rozpočtový schodek z roku na rok, řešíme resty po předchozích vládách v dopravní infrastruktuře, dohadujeme se, jestli postavíme jeden nebo dva reaktory, ale nějakou ucelenější a opravdu dlouhodobou vizi ne na rok nebo na dva, ale opravdu na 20 let není zatím schopen nikdo představit.

Vy působíte jako poradce prezidenta Petra Pavla, který už do debaty o hospodářském směřování země vstoupil apelem na přijetí eura. Vstoupí i do této širší debaty o ekonomické vizi Česka?

V našem ústavním uspořádání je zodpovědnost za hospodářskou politiku primárně na vládě, takže bez vládní iniciativy žádné změny nedosáhneme. Prezident ale může volat po takové změně a žádat diskuzi, může být moderátorem té debaty podobně, jako se pokusil moderovat podobnou debatu o penzích, které jsou také dlouhodobou a nadstranickou záležitostí.

Když říkáte, že prezident může volat a žádat, znamená to, že to udělá? Chystáte v tomto směru nějakou iniciativu?

My jsme v kontaktu se všemi zainteresovanými subjekty, které tu změnu chtějí, ať už to je Druhá ekonomická transformace [spolek podnikatelů a manažerů usilujících o hospodářské změny, pozn. red.], Svaz průmyslu nebo Hospodářská komora. Myslím, že by bylo vhodné takový dialog začít a snažíme se na tom pracovat.