Někdy je potřeba čůrat proti větru, říká investor Ján Hájek z Erste

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Portfolio manažer Ján Hájek má ve finanční skupině Erste svobodu řídit akciové investice podle svých nápadů a strategií. A má úspěchy. Fond Top Stocks pod jeho osmnáctiletým vedením vynáší v průměru přes osm procent ročně.

Přestože jeho první nákup akcií skončil větší ztrátou, zkušenost ho nasměrovala k úspěšné kariéře ve správě investic. Dnes Ján Hájek patří mezi nejrespektovanější tuzemské portfolio manažery. Nechybělo přitom mnoho a jeho kariéra se mohla točit kolem šachovnice.

Vzpomenete si na svou první investici? Byla úspěšná, nebo to byla lekce, kterou si pamatujete dodnes?

Bylo to během kupónové privatizace. Tehdy jsem nevěnoval akciím příliš pozornosti, ale vše se změnilo, když jsem začal studovat finance někdy ve třetím semestru na vysoké škole. Objevil jsem knihu o kapitálových trzích a investování jsem propadl.

Nezapomenu na první nákup akcií na pražské burze v roce 1994, kdy se obchodovalo asi jen dvakrát týdně. Po počátečním vzestupu ceny akcií se trh obrátil a já prodal s třetinovou ztrátou. Tato zkušenost mi ukázala, že investování není tak jednoduché, jak jsem si myslel.

Přesto mi tato lekce pomohla najít směr v kariéře, když jsem začal pracovat u malého brokera a postupně se učil řemeslu.

A zdá se, že se to podařilo. Ve fondu Top Stocks spravujete majetek převyšující 27 miliard korun a dlouhodobě patříte mezi nejúspěšnější tuzemské portfolio manažery. Radíte se při výběru titulů do portfolia s kolegy, nebo dáte čistě na vlastní úsudek?

Dá se říct, že kombinuji kolektivní vědomosti a individuální úsudek. V rámci celého portfolio managementu skupiny Erste máme tým asi 18 portfolio manažerů, kteří se specializují na různé sektory. Já se například zaměřuji na americký spotřebitelský a zdravotnický sektor.

Na denní bázi s kolegy sdílíme doporučení a analýzy, ale každý fond má svou unikátní strategii. Čerpám nápady z interních i externích zdrojů, naše skupina spolupracuje i s globálními analytickými týmy, které generují spousty nápadů, a my je pak vyhodnocujeme. Konečné rozhodnutí o tom, zda danou společnost do portfolia zařadím, je ve finále na mně.

Portfolio fondu tvoří vždy maximálně 25 společností, kterým se detailně věnujete. V čem vidíte výhody takto koncentrovanějšího portfolia oproti těm široce diverzifikovaným?

Mým cílem při správě portfolia je nabídnout strategii, kterou moc často nenajdete v běžně dostupných retailových fondech. Můj přístup je zaměřený na vyhledávání dlouhodobě nadprůměrně rostoucích společností, ne na časování trhu. Protože nemohu mít stovky skvělých nápadů, omezil jsem počet investic na 25.

Takže jsem si cíleně postavil laťku hodně vysoko, aby se mi do portfolia dostaly jenom ty nejlepší věci, které mě během analýz napadly.

Koncentrované portfolio má tu výhodu, že pokud se daří vybrat správné společnosti, tak je výkonnost výrazně lepší než u široce diverzifikovaných fondů. Naopak, pokud se výběr nedaří, výsledky mohou být horší. Ale právě tento způsob správy mi dává smysl a umožňuje mi přidat osobní přidanou hodnotu do investičního procesu.

Téměř 40 procent portfolia fondu tvoří akcie zaměřené na biotechnologie a restaurace. Proč věříte právě těmto sektorům?

Biotechnologie, které raději označuji jako inovativní medicínu, zahrnující farmacii, medicínské technologie a diagnostiku, jsou atraktivní díky své schopnosti transformovat zdravotní péči a generovat hodnotu i během ekonomických poklesů. Vývoj nového léku může zásadně změnit finanční výsledky firmy a tím i její akciovou cenu.

U koncentrovaného portfolia je důležité, aby se ceny akcií odvíjely více od vnitřních faktorů společností než od vnějších tržních vlivů, jako jsou ceny ropy nebo úrokové sazby, které ovlivňují celé sektory. Hledám firmy, jejichž hodnota je odvozena od jejich skutečných výsledků, nikoli od makroekonomických trendů.

Co se týče restaurací, i když to může vypadat jako cílený výběr, tak ve skutečnosti se mi v portfoliu sešly čtyři trochu odlišné společnosti, které tvoří přibližně 16 procent portfolia. Texas Roadhouse a Bloomin' Brands jsou klasickými restauračními řetězci, ale Starbucks je spíše sítí kaváren a poslední společnost Compass Group je cateringovou společností. Pravdou ale je, že restaurační byznys má hodně charakteristik, které u dlouhodobých investic hledám.

Jak postupujete při vyhledávání a hodnocení potenciálních investičních příležitostí? Zkoumáte především „střeva“ dané firmy, tedy její finanční ukazatele, nebo společnosti i osobně navštěvujete?

Využívám kombinaci různých metod. Cestování do Spojených států není vždy praktické, a tak snažím získat co nejvíce informací z různých zdrojů. Denní zprávy, pozorování trendů a značek, které lidé kolem mě používají, jsou často prvním impulsem k dalšímu zkoumání.

Když mě něco zaujme, snažím se pochopit, co dělá danou firmu výjimečnou a proč její produkty rezonují mezi lidmi. Důležitá je pro mě nejen kvalita produktů, ale i to, jak se příběh firmy odráží ve finančních číslech. Analyzuji nejen samotnou firmu, ale i její konkurenci, dodavatele a odběratele, abych získal komplexní pohled na její postavení na trhu.

V oblasti biotechnologií a inovativní medicíny, kde nemám odborné vzdělání, se spoléhám na konference, kde vystupují doktoři. Když vidím, že se odborníci shodují na nějakém tématu, které je v rozporu s názorem trhu, vnímám to jako příležitost k investici. V těchto případech se snažím porozumět názorům těch, kteří se v daném oboru pohybují déle a logicky i lépe než já.

Cílem je najít dobrou společnost, jejíž dlouhodobý růstový potenciál je investory přehlížený.

Vaším koníčkem jsou dlouhodobě šachy, které vyžadují strategické myšlení a předvídání tahů. V minulosti jste dokonce přemýšlel o profesionální dráze šachisty. Pomáhají vám zkušenosti ze šachovnice i při rozhodování o investicích?

Léta hraní šachů bezpochyby formovala můj způsob myšlení. V šachu je důležité vidět tzv. o tah dále než soupeř. Na začátku varianty máme oba pocit, že po sérii tahů pro každého z nás vznikne příznivá pozice, ale pouze jeden může mít pravdu a je to právě ten, který tzv. viděl o tah dále.

Tento princip aplikuji i na investování, kde se snažím dívat 12 až 18 měsíců dopředu a přemýšlím, jak by mohli investoři vnímat danou firmu, až se odehrají události, které očekávám. Když se toto stane a ostatní investoři uvidí, že společnost je lepší, než si původně mysleli, očekávám, že se to projeví i v její ceně akcií.

Popsal jste, jak přemýšlíte nad nákupy akcií. Povězte nyní, za jakých podmínek se akcií naopak zbavujete?

Při rozhodování o prodeji akcií se řídím třemi hlavními kritérii. První je uznání, že jsem se prostě spletl. Pokud se ukáže, že trh má pravdu a já ne, je to pro mě signál k prodeji. Druhým důvodem je, když příběh investice doběhne do kýženého cíle a firma již nemá potenciál nadprůměrného růstu, protože ocenění jejich akcií budoucnost správně reflektuje, nebo dojde k tomu, že firma svou konkurenční výhodu vyčerpá.

Třetí situace nastává, když objevím novou investiční příležitost a musím uvolnit místo v portfoliu, které je omezeno.

Pokud je portfolio plné a chci přidat novou firmu, musím se rozhodnout, kterou ze stávajících pozic vyřadit, abych udržel požadovanou strukturu a diverzifikaci. Toto rozhodování je někdy obtížné, ale je to nezbytná součást správy koncentrovaného portfolia.

Když se vrátíme k prvnímu kritériu, mnozí investoři se obtížně vyrovnávají s nutností uzavřít ztrátovou pozici, protože nechtějí připustit vlastní omyl. Jak dlouho obvykle trvá vám, než si přiznáte, že jste se spletl, a obchod i za cenu ztráty ukončíte?

Jsem poměrně trpělivý investor a věřím, že trpělivost je ve světě investování klíčová. Neexistuje univerzální pravidlo, kdy je správné držet pozici a kdy ji prodat. Záleží na fundamentálním vývoji společnosti. Pokud cena akcie nenásleduje očekávaný vývoj, je to období, kdy musím být trpělivý a vyčkat, zda se trh obrátí ve prospěch mého původního úsudku.

Někdy je třeba „čůrat proti větru“ a vydržet nepříznivé období. Pokud se však ukáže, že jsem se ve svém úsudku spletl, musím být schopen rychle reagovat a pozici prodat.

Například když jsem v roce 2013 investoval do McDonald's, čekal jsem dva roky na očekávaný vývoj. Když jsem potřeboval uvolnit místo v portfoliu pro novou příležitost, moje trpělivost došla a akcie jsem prodal – ironií osudu akcie začaly růst právě po prodeji.

Zajímalo by mě ještě, jakou roli hraje ve výběru investic to, zda firma vyplácí dividendy.

Preferuji, když společnosti vrací kapitál do růstu a rozvoje, protože to je základním úkolem managementu – efektivně alokovat kapitál. Nicméně, pokud společnost dosáhne fáze, kdy už není schopna najít dostatečně výnosné příležitosti pro veškeré volné peníze, které svým podnikáním vygeneruje, očekávám, že mi vyplatí dividendu, místo toho, aby prováděla nesmyslné akvizice.

Vzpomínám na případy, kdy některé restaurace otevíraly velké množství nových poboček pouze proto, že měly dostatek kapitálu, ale nakonec nebyly schopny správně řídit tento překotný růst a vybrat vhodné lokality nebo manažery. V takových situacích je lepší růst pomaleji, ale kvalitněji. A pokud zůstanou nějaké peníze navíc, pak je lepší je vyplatit jako dividendu.