Ruský průmysl nestačí na válečné ztráty. Ale je důvod, proč se ho obávat

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ruská agrese proti Ukrajině se změnila v opotřebovávací válku, ve které ani jedna strana nemá výraznou převahu a nedokáže se prosadit přes obranu protivníka nějakým rychlým průlomem. Materiál (a taky lidé) se spotřebovávají každý den dlouhodobě neudržitelným tempem.

Především ztráty na ruské straně jsou opravdu enormní. Pokus o „rychlou válku“ stejně jako mnohokrát v minulosti ani tentokrát nevyšel, a ruské jednotky se naprosto nepřipravené vydaly do hloubi nepřátelského území u Kyjeva či Charkova. Když se pak o týdny, někdy měsíce později z tohoto území v „gestu dobré vůle“ stahovaly, zanechaly za sebou tisíce kusů zničených vozidel a techniky všeho druhu.

Ruská armáda už na Ukrajině přišla o více než 2000 tanků a více než 3500 obrněných vozidel. Taková čísla udávají databáze vizuálně potvrzených ztrát (WarSpotting či Oryx). Pro srovnání, česká armáda do 30. roku své existence letos vstupovala s méně než 100 tanky a méně než 400 bojovými obrněnými vozidly.

Před válkou Rusko přitom vyrábělo zhruba 250 nových kusů této techniky ročně, odhadují tamní analytici a média (Novaja gazeta). V tomto počtu jsou zahrnuty jak modernizované varianty typu T-72 (T-72B3), tak nejnovější T-90M.

Předválečná výroba tedy za válečnými potřebami ruské armády v mnoha kategoriích zásadně pokulhává. Tanky a obrněná vozidla jsou možná nejkřiklavější případ, ale podobné je to i v případě děl nebo třeba dělostřelecké munice.

Rusko však opakovaně deklaruje, že přechází na válečné hospodářství a jeho válečný průmysl se rozjíždí na plné obrátky. Ale máme o tom nějaké důkazy?

Oficiální ruské statistiky nehovoří o tom, že by se ruská zbrojní mašinérie zatím dokázala rozběhnout naplno. Nedochází například k masivnímu nárůstu průmyslové výroby, který by byl znamením, že se vyrábí výrazně více zbraní. Průmyslová výroba se v Rusku od začátku invaze i podle údajů ruského statistického úřadu Rostat ke konci druhého letošního kvartálu pohybuje zhruba na stejné úrovni jako před invazí.

Platí přitom, že rok 2022 byl výrazně horší a došlo k propadu. V roce 2023 se průmyslová výroba vrátila zhruba na stejnou úroveň jako před ruským útokem na Ukrajinu. Bohužel, tyto údaje neodlišují výrobu civilní od výroby vojenské.

Pokud by ruské továrny místo všech Lad či Kamazů začaly produkovat obrněné vozy, na této statistice by to nebylo poznat. Do jisté míry tomu tak určitě bude, vojenské zakázky nepochybně budou nahrazovat civilní výrobní program v mnoha odvětvích. Například do kategorie „hotové kovové výrobky (mimo strojů a strojního vybavení)“, která vyrostla z roku 2022 do roku 2023 zhruba o polovinu, patří mimo jiného i dělostřelecké granáty. A je celkem rozumné předpokládat, že velká část růstu půjde právě na vrub této položky.

Ruský vojenský průmysl se tedy nejspíše začal opravdu rozhýbávat až v průběhu letošního roku. Dobře to ilustrují i třeba výsledky ruské státní společnosti Rostec, která je hlavním dodavatelem vojenské techniky pro armádu.

Obrat Rostecu byl v roce 2022 2,12 bilionu rublu. V roce 2021 2,06 bilionu. Firma přitom plní zhruba polovinu zakázek ruské armády na nové vybavení, alespoň podle slov generálního ředitele Sergeje Čemezova.

Ten zároveň říká, že Rostec plní zhruba polovinu zakázek pro civilní zákazníky, druhou polovinu pro vojenské odběratele. Tento poměr se mezi lety 2021 a 2022 změnil o jedno procento. Ve stejném prohlášení Čemezov uvedl, že firma by potřebovala nabrat dalších 23 tisíc pracovníků. Což zní jako vysoké číslo, ale je to jen pět procent ze současného počtu zaměstnanců.

Nic z toho zatím tedy nenasvědčuje, že by největší zbrojařská firma v Rusku zvýšila nějak závratně svou výrobu. K navýšení nepochybně došlo a dochází, ale není to tak výrazné, aby šlo o několikanásobek a ruské zbrojovky v letošním roce například vyrobily někdy slibovaných 1500 tanků.

Na bojišti tato záplava moderních typů rozhodně zaznamenána nebyla. V prvním roce a půl na frontu z ruských skladů naopak mířila často velmi stará technika.

Například tanky typu, který se začal vyrábět poprvé v posledním roce 2. světové války. Podobného stáří byla i některá používaná tažná děla. Rusko v tomto ohledu není samo, i Ukrajina nasazovala všechny zbraně, které se vojákům dostaly do rukou, včetně některých téměř muzejních kusů.

Ale oprávněnou námitkou je, že mohlo jít jen o dočasné řešení v malém měřítku, než se rozjede výroba či modernizace jiných typů. Na frontě ovšem situace vypadá poněkud jinak, než by naznačovala taková interpretace.

Už máme poměrně spolehlivě doloženo, že většina na frontě zničené a z velké části poškozené těžké techniky je staršího data. Někdy z jedné fotografie či záběru, v jiných případech máme stejných záběrů jedné akce nepřeberné množství, například západní techniky zničené na začátku ukrajinské ofenzivy.

Co je tedy na videích a fotkách vlastně vidět? Abychom se drželi tanků, složení ruských ztrát se od začátku války znatelně mění, jak ukázal například analytik známý jako Perun. Změny zachycuje následující tabulka, ve které je vidět podíl daných ruských typů tanků na všech zaznamenaných ztrátách.

Na začátku války největší část ztrát tvořily různé varianty tanků T-72. Tento typ byl u bojových jednotek ruské armády nejrozšířenější, není to velké překvapení. V posledních několika měsících ovšem více než polovina zaznamenaných ztrát připadá na typ T-80, což rozhodně nejsou nové tanky.

Tento typ se v Rusku přestal vyrábět v roce 2001. Objevily se modernizované varianty, nové stroje se ovšem nevyráběly (i když někteří představitelé ruského vojenského průmyslu tvrdili, že možná začnou). Největší podíl ztracených tanků – a tedy velmi pravděpodobně i nejčastěji nasazených tanků – představuje typ nedávný, přesto už historický.

Je to doklad toho, že Rusko má proti ukrajinskému státu k dispozici podstatně rozsáhlejší sklady s technikou po sovětské armádě. SSSR totiž představoval ještě výrazně militarizovanější společnost než současné Rusko. Na zbrojní účely vydával podle různých odhadů a v různých okamžicích své historie podle západních analytiků mezi 10 až 20 procenty HDP. Michail Gorbačov po desítkách let mlčení Kremlu v roce 1988 uvedl, že hodnota se pohybuje kolem devíti procent HDP.

Ruské armádní sklady se tak viditelně vyprazdňují. Satelitní snímky ukazují, že ze skladů techniky zbylé po sovětské armádě mizí tanky, obrněná vozidla pěchoty, děla a také samotné dělové hlavně.

To poslední se může zdát poněkud zvláštní, ovšem výroba hlavní pro houfnice či tanky je podstatně náročnější proces, než se může zdát. Pro výrobu trvanlivé a přitom výkonné hlavně je zapotřebí velmi kvalitní ocel, která se v Rusku nevyrábí. Tamní hutní průmysl se zaměřil spíše na výrobu méně kvalitního materiálu s nižší přidanou hodnotou, zato širším uplatněním. Mimochodem, Ukrajina je na tom podobně, navíc o své nejlepší kapacity přišla při obsazení Donbasu.

Do naší výše uvedené tabulky zahrnuté údaje naznačují také, že Rusko rozhodně produkuje i tak složitou novou techniku, jako jsou tanky. T-90M se na frontě objevují a podíl na ztrátách se výrazně nemění. Dodejme, že k nespokojenosti ukrajinské armády, protože jde o lepší stroj než modernizované ukrajinské T-64.

V jiných ohledech je situace ještě výrazněji jiná než v případě tanků či houfnic. Rusko například výrazně navýšilo výrobu nejrůznějších dronů. Na začátku války rozhodně zareagovala ruská armáda pomaleji než ukrajinská, v některých specifických kategoriích ovšem zase byla o to důraznější.

Ruský stát se údajně chce výrazně více angažovat ve výrobě kamikadze dronů, které se na frontě používají ve stále větší míře na obou stranách. V současnosti stále většina jejich produkce spadá pod iniciativu dobrovolníků spoléhajících se na sbírky od veřejnosti.

Rusko se také pokouší v Tatarstánu uvést do plného provozu továrnu, která by ročně vyráběla zhruba 6000 kamikadze dronů íránského původu Šáhid. V kombinaci se současnými dodávkami by to znamenalo, že útoky na ukrajinskou energetiku či jiné cíle by mohly probíhat prakticky každý den.

Zároveň tento případ naznačuje, jakému typu ruské válečné výroby dává Kreml přednost. Vyrábět drony je výrazně jednodušší než samohybnou houfnici či řízené střely. A i když kamikadze dron je jen na jedno použití, vhodný cíl může zničit podobně jako dělostřelecký granát nebo střela s plochou dráhou letu. Na bojišti se tak na ruské straně mohou objevovat stále častěji levnější alternativy tradičních systémů, které mají podobné schopnosti za výrazně nižší cenu.

Prostředky na nákup nové techniky totiž nepochybně budou. Podle návrhů rozpočtových plánů, které viděla agentura Bloomberg News, mají výdaje na obranu v roce 2024 tvořit 6 % hrubého domácího produktu země. V roce 2023 to bylo 3,9 % a v roce 2021 2,7 %.

Návrhy projednané ruskou vládou ve třetím zářijovém týdnu počítají s tím, že by se výdaje obecně na ozbrojené síly, tedy i na nákup nové techniky, měly zvýšit z letošních oficiálních 6,4 bilionu rublů na 10,8 bilionu rublů (asi 2,5 bilionu Kč) v roce 2024. V roce 2021 činila stejná kapitola v ruském rozpočtu 3,6 bilionu rublů.

Tajné výdaje na utajované nebo nespecifikované položky se podle prognóz téměř zdvojnásobí na zhruba 10 bilionů rublů. A dá se pochopitelně předpokládat, že velká část z nich půjde na financování války, platy vojáků a nové válečné vybavení a stroje.

Dodejme, že ve skutečnosti patrně nepůjde o tak razantní navýšení, jak tvrdí oficiální čísla. Rusko totiž v letošním roce skrytě své „obranné“ výdaje výrazně navýšilo, tvrdí to alespoň tajné dokumenty, do kterých mohli před časem nahlédnout pracovníci zpravodajové agentury Reuters.

Výdaje na armádu již dnes mají tvořit zhruba třetinu všech veřejných výdajů. Dokument z léta totiž odhadoval, že ruské státní výdaje na zbrojení by měly být za celý rok 2023 zhruba 9,7 bilionu rublů (cca 2,3 bilionu Kč) z celkového rozpočtu 29 bilionů rublů. A to ještě skutečné výdaje podle stejného dokumentu výdaje na obranu v prvních šesti měsících letošního roku dosáhly 5,59 bilionu rublů (asi 1,34 bilionu Kč) byly o 12 procent vyšší, než bylo původně plánováno. Skutečné ruské výdaje na válku tedy mohou být vyšší.

Za nárůstem těchto údajů nepochybně do značné míry leží skutečnost, že Rusko zároveň navýšilo počet vojáků, a tak výrazně zvýšilo i výši finanční odměny. Vojín bojující na Ukrajině by podle oficiálních ruských prohlášení měl pobírat plat kolem 190 tisíc rublů (cca 45 tisíc Kč), což je necelý trojnásobek průměrné ruské mzdy.

I když tedy velkou část nárůstu musí spolykat platy, rozpočtové plány ukazují, že Rusko dál hodlá ve válce pokračovat a zaplatit ji. Samotná výše rozpočtu ovšem zároveň nerozhodne o tom, zda ruská armáda bude nucena dál rabovat sovětské sklady nebo postupně doplní stavy moderní technikou. O tom se do značné míry rozhodne mimo Rusko.

Do svých zásob ruská armáda sáhla proto, že ztráty byly vyšší, než původní plán bleskové invaze předpokládal – protivník se ukázal mnohem houževnatější, než Kreml očekával. O výši ztrát rozhoduje do značné míry schopnost protivníka.

Pokud ukrajinská armáda nebude moci vyvíjet na invazní síly dostatečný tlak, Kreml může nechat konflikt dočasně „zamrznout“. Válka může zpomalit natolik, že stavy vybavení i mužstva v ruské armádě začnou stoupat. A pak se Rusové mohou rozhodnout sami, kdy boje znovu zahájit. Ve výsledku taková „pauza“ může spojence Ukrajiny vyjít velmi draho, protože válka bude trvat o to déle i se všemi negativními dopady.