Měly by centrální banky přehodnotit svůj inflační cíl?

Bývalý předseda americké centrální banky (Fed) Ben Bernanke v roce 2012 důrazně uvedl, že centrální banka bude provádět měnovou politiku s cílem udržet inflaci na úrovni dvou procent. Tehdejší šéf jedné z nejdůležitějších centrálních bank to označil za důležitý cíl.

Americký Fed ovšem není jedinou centrální bankou ve vyspělém světě, která se snaží dlouhodobě plnit právě tento cíl. Stejný má například i Evropská centrální banka (ECB), centrální banka Kanady, Japonska, ale i Česká národní banka (ČNB).

Britská centrální banka je dokonce natolik oddaná svému dvouprocentnímu cíli, že pokud se inflace odchýlí o více než jeden procentní bod jakýmkoli směrem od cíle, musí guvernér v otevřeném dopise vládě vysvětlovat důvody a navrhnout nápravu.

Proč se ale většina centrálních bank shodně přiklání ke dvouprocentní hodnotě? Kde se toto číslo vůbec vzalo? Prameny míří na Nový Zéland.

Když se Don Brash stal v září 1988 guvernérem novozélandské centrální banky, jeho země se pomalu vzpamatovávala z období vysoké inflace, která jen zhruba o rok dříve přesáhla 15 procent. V té době se centrální banky po celém světě snažily zajistit stabilní ceny, k čemuž používaly různá měřítka – například měnové kurzy nebo tempo růstu peněžní zásoby.

„Labouristická vláda se tehdy velmi snažila vypořádat s inflací. Nařídila centrální bance, aby inflaci snížila, aniž by konkrétně upřesnila, co snížení znamená,“ vzpomíná Brash pro byznysový portál Quartz.

Několik měsíců předtím, než Brash nastoupil do funkce, vystoupil novozélandský ministr financí Roger Douglas v televizi, aby hovořil o přístupu vlády k měnové politice. Ta zahrnovala konkrétní cílování inflace, tedy metodu, která se v ekonomické literatuře sice objevovala už léta, ale zatím nikde nebyla zavedena.

V době Douglasova televizního vystoupení se míra inflace poprvé po několika letech dostala pod úroveň deseti procent. Brash dále vzpomíná, že tazatel se tehdejšího ministra financí zeptal, zda je vláda nyní s touto nižší úrovní inflace spokojena. Douglas tehdy odpověděl: „Ne,“ jak připomíná portál Quartz.

Když novozélandský parlament v prosinci 1989 rozhodl o dvouprocentním inflačním cíli pro centrální banku země, nikdo ze zákonodárců nebyl proti… možná proto, že se chystali odjet domů na vánoční prázdniny, popisuje týdeník The Economist. Každopádně postupem času se dvouprocentní inflační cíl stal standardem většiny centrální bank včetně ČNB.

Proč právě dvě procenta, ptáte se možná. Podle ekonomů se země ztotožnily s tím, že vysoká inflace zpomaluje ekonomický růst, takže centrální bankéři preferují nízké, stabilní číslo.

Zároveň se jim dvě procenta nezdála jako až příliš nízká hodnota. Ta by byla nežádoucí, protože by stlačila úrokové sazby dolů natolik, že v případě recese by už centrální banky nemohly sazby dále snižovat, aby podpořily kolabující ekonomiku.

Centrální banky se snaží o cenovou stabilitu (tedy o situaci, ve které jsou ceny udržovány na určité úrovni považované za přiměřenou po určitou dobu), která by technicky odpovídala inflaci na úrovni nula procent. Důvodů, proč při snaze o stabilitu namísto skutečné stability, tedy cílení k nulové inflaci, cílí obvykle na dvě procenta, je více, jak pro SZ Byznys vysvětluje Vít Hradil, hlavní ekonom společnosti Cyrrus.

„Jelikož měnová politika není dokonale přesná, hrozí u jakéhokoliv cíle riziko jeho minutí. V případě cílování nula procent by tedy i při relativně malých nepřesnostech hrozila záporná inflace – tedy deflace, která je obecně považována za rizikový fenomén. Cíl na úrovni dvou procent tak dává centrální bance určitý prostor,“ uvádí Hradil jeden z důvodů.

Jiří Polanský, analytik České spořitelny k tomu dodává, že inflační cíl kolem dvou procent se obecně považuje za cenovou stabilitu, což je ovlivněno i způsobem, jakým se počítá spotřebitelská inflace – ta totiž skutečnou inflaci zhruba o 1 až 2 procentní body nadhodnocuje.

Index spotřebitelských cen (CPI) totiž na jedné straně podle Polanského nemusí plně zohledňovat rostoucí kvalitu zboží a služeb včetně veřejných, na druhé straně pak nezohledňuje náhrady, které domácnosti během nákupů dělají.

„Pokud například domácnosti nakupují dva druhy limonád a u jedné z nich dojde k výrazné slevě, domácnosti tuto zlevněnou začnou nakupovat daleko více oproti té, která zůstala dražší. Konstrukce CPI inflace nicméně předpokládá, že domácnosti stále nakupují obě limonády v neměnném podílu, a tím se skutečná inflace nadhodnocuje. Vliv tohoto efektu se výrazně zvyšuje v současné době, kdy ceny jdou rychle nahoru a domácnosti hledají častěji nejlevnější alternativy,“ vysvětluje Polanský.

Měly by centrální banky svůj inflační cíl přehodnotit vzhledem k tomu, jak vysoká je současná inflace? Bývalý viceguvernér ČNB a současný europoslanec za TOP 09 Luděk Niedermayer si to nemyslí.

„Pochybuji, že zejména v situaci, kdy centrální banka cíl přestřeluje, je rozumné tuto diskusi otvírat. A navíc, vzhledem k tomu, že inflaci predikují velmi složité modely, které pracují s kredibilitou vyhlášeného cíle, nemyslím, že by to přineslo zásadní změnu měnové politiky.“

„Z pohledu ČNB z malé, otevřené ekonomiky s plovoucím kurzem by bylo možná nepříjemné, kdybychom cílili jinou inflaci než naše referenční oblast, kterou je eurozóna. Vyšší cíl by evokoval vyšší úroky, úrokový diferenciál pak přesuny kapitálu, které by ovlivnily kurz měny. Což by bylo složitější prostředí pro práci centrální banky. Proto myslím, že zásadní pro nás je, jaký cíl má Evropská centrální banka,“ říká Niedermayer.

Podle Polanského z České spořitelny se sice inflační cíl může změnit pouhým vyhlášením změny cílované inflace, ale v podmínkách české ekonomiky by měl zůstat stejný.

„Jeho změna by byla v podstatě rezignace na cenovou stabilitu. Navíc to není nutné. Česká ekonomika je těsně svázaná s eurozónou, jejíž cenový vývoj ten český dlouhodobě ovlivňuje, a dá se tak předpokládat, že po odeznění aktuálního inflačního šoku a při předpokladu alespoň trochu zodpovědné fiskální politiky se inflace v ČR vrátí do blízkosti cenového vývoje v eurozóně,“ popisuje analytik.

V odborných kruzích je sice podle ekonoma Hradila z Cyrrusu diskuze o alternativních cílech měnové politiky poměrně živá, ovšem dosud z ní nevyplynuly přesvědčivé důkazy o tom, že by jakýkoliv jiný režim měnové politiky byl lepší než ten stávající.

„Zároveň platí, že měnová politika se významně opírá o konzistenci a předvídatelnost. To znamená, že samotné povědomí veřejnosti o tom, čeho se snaží její centrální banka dosáhnout a jak, pomáhá stabilizovat ekonomické prostředí. Například u nás má veřejnost zažito, že by inflace měla být poblíž dvou procent,“ vysvětluje ekonom.

Jakýkoliv pokus o změnu režimu měnové politiky s sebou podle Hradila nese riziko, že přechod na něj bude zkomplikován právě tím, že jej veřejnost nebude dostatečně pozorně vnímat či chápat.

„V takovém případě její chování bude v rozporu s novým cílem a centrální banka bude muset svou politiku prosazovat ‚na sílu‘, což s sebou nese větší společenské náklady,“ doplňuje Hradil.

„Jakkoliv platí argument, že některé naše ceny jsou stále nižší než ceny v eurozóně, situace, kdy bychom chtěli mít systematicky vyšší inflaci než eurozóna, přináší nemalé problémy,“ myslí si bývalý člen bankovní rady ČNB Niedermayer.

„Kolísavost kurzu koruny, zejména pak třeba posílení vyvolané vyššími úroky, totiž s sebou nese též změny inflace přes dováženou inflaci či deflaci. Proto si myslím, že usilovat o to, aby naše inflace byla o něco vyšší než v eurozóně, není lákavá strategie,“ popisuje Niedermayer.

Největší smysl tak podle něj dává dvouprocentní cíl, respektive snaha udržet inflaci mezi 1 až 3 procenty. ČNB by zároveň podle Niedermayera měla usilovat o to, aby se v dohledné době dnes extrémně vysoká inflace do těchto úrovní vrátila.

„Mnohem důležitějším faktorem než samotný cíl je to, do jaké míry se jej skutečně daří dosahovat. V principu by nebyl velký rozdíl mezi cílem na úrovni 1, 2, či 3 procent za předpokladu, že bude věrohodný a očekávatelný. Cenotvorba v celé ekonomice se mu snadno přizpůsobí. Mnohem větším nebezpečím než cíl o něco vyšší či nižší než dvě procenta je, když se cíle nedaří dosahovat,“ dodává ekonom Hradil.